Komorní příběh čtyř hlavních protagonistů, jehož hlavní dějová linie se odvíjí kolem několikadenní cesty stopem, je zasazen do poloviny osmdesátých let 20. století. Jistou roli v něm hraje i pokus jednoho z hrdinů, studenta a začínajícího literáta, o vlastní variaci na téma Jonáše, v mnoha ohledech snad nejkurióznějšího ze starozákonních proroků.

IV.

„Teď se dívej, bude muzikál.“

„Co bude?“

„Muzikál. Nemáš rád muzikály? To jsem si moh myslet.“

„Žádné neznám. Co je to, něco s hudbou?“

„To je jedno. Dívej se, bude legrace. Mimochodem, Hollywood tě miluje.“

„Legrace… Že na to máš náladu. Dělá si, co chce, Jonáš. Hollywood, to zní hezky. Nějaké nové společenství bratří a sester?“

V lokále bylo šero, kdyby to tu neznal, snadno by mohl zakopnout a sletět z těch dvou schůdků. Takhle je ale bezpečně, spíš popaměti, sešel a za okamžik už se rozkoukal. Pach rybiny ani přepáleného loje z několika čadících lamp nebyl nepříjemný, spíš naopak. Uklidňoval jako ruka přítele položená kolem ramen. Našel volné místo hned pod schody, o moc víc jich tu nezbývalo. Nevelkou místnost každodenně zaplnili rybáři a námořníci, jen co hostinský Ezra otevřel. Přesto, kdyby měl Jonáš hádat jen podle zvuku, odhadl by jejich počet nejmíň na dvojnásobek. Aby hluku nebylo málo, pár muzikantů, snad tři, pořádně na ně neviděl, týralo vepředu vedle závěsu z mušlí své barbarské nástroje. Ale i to mu vyhovovalo, kravál, randál, kakofonie, která snad konečně všechno přehluší. S objednávkou se nemusel namáhat, džbánek vína před něj Ezra postavil, jakmile si ho všiml.

„Co máš za tím závěsem, Ezro? Proč tam nikdo nesmí?“ poškádlil ho.

„Nejsvětější svatyni,“ odpověděl hostinský cynicky a oba se zasmáli.

Taková jejich hra. Ale že za závěs nikdo nesměl, byl fakt. Nejspíš jenom proto, aby neokukoval Ezrův nevábný příbytek. Kdo to zkusil, kdo si nedal říct po dobrém, letěl. A příště už tu nebyl vítaným hostem. Úplně ho chápal, co by dal za sebemenší špeluňku, která by patřila jen jemu. Ani postel by nemusela mít, stůl už vůbec ne, dokonce ani okna, stačily by dveře, pokud možno bytelné a se závorou.

Zeptej se mě, na co myslím, zeptej se mě, o čem sním,

tvé divoké oči to nejsou ani tvůj šílený smích.

Nesmíš se ale moc zlobit, když ti pak odpovím,

že pravda je prostě jen pravda a žádný, žádný hřích.

Hubená snědá rajda si stoupla před muzikanty a rozezpívala se, ani přitom nepustila džbánek z ruky. Tou druhou dělala pomalá, rozmáchlá gesta. Jonášovi se moc nelíbila, ale jinak měla úspěch. Muzikanti se hned chytli, i pár nakřáplých hlasů se kupodivu přidalo. Překvapilo ho, že to znají.

Nebo se mě radši neptej, nechtěj znát pravdu tak brzy,

mohla bych tě trochu ranit, i když jsem samý smích.

Nechci v tvých divokých očích uvidět lesknout se slzy,

protože pravda je prostě jen pravda a někdy s ní

přichází hřích.

Pravda je prostě jen pravda, bože to jsou hlubiny, pomyslel si znechuceně. A ještě je to tak kostrbatě zrýmovaný. A unylý a mazlavý jako ten lůj, co tady tak čoudí. Ale nikdo jinej s tím žádnej problém neměl. Právě naopak. Ke druhý sloce se přidala spousta chlapů. Některý si na to dokonce stoupli. Teď postávali vedle svých stolů, stejně jako ta příšerná zpěvačka se džbánky v pozdvižených rukou, podupávali a zpívali s dosti podivným výrazem v „divokých očích“. Že by dojetí, ušklíbl se Jonáš, zatímco přišel refrén. Muzika náhle zrychlila a zrychlovala dál, rajda vyskočila na stůl a muži se dali do tance, mnozí s rukama nad hlavou.

Ninive, to je nač myslím,

Ninive, město mých snů.

Ach v Ninive, v Ninive, v Ninive

chci prožít zbytek svých dnů!

Vyrazil ven tak rychle, že zapomněl nechat na stole minci. Stejně ale ještě stačil zaslechnout: „Až do Ninive, miláčku, tam spolu musíme jít. Jen v Ninive, v Ninive, v Ninive, se život dá snad žít.“