Sedí, pije, cigarety kouří

Někdo napsal přes celou šířku toho asfaltovýho prostranství před školou obrovským, hůlkovým písmem: „Bauch je vůl a Krulerová je kráva!“ Bílý na černým to září široko daleko a je to samozřejmě naprostá pravda. Není to napsaný křídou, ale latexem nebo něčím takovým. Musel to udělat v noci. Ráno už to tam několik maníků šůrovalo s rejžákem a s kýblem, ale celkem marně, vůbec to nejde dolů. Bauch zuří, vyslýchá kde koho, v ředitelně se dveře netrhnou. A Krulerová, kdyby mohla, tak by vraždila. Ale to vona i normálně. Učí ruštinu, vypadá jak dozorkyně z koncentráku a taky se tak chová. Taky prej dělá předsedkyni partaje. Jednou, ještě ve druháku, nás s Jůlií chytila, když jsme se pokoušely utéct asi tak dvě hodiny před koncem vyučování. My máme všichni školní průkazky, dole ve vestibulu sedí v kukani vrátnej a kdo chce odejít dřív, musí mu ukázat propustku. Tu jsme samozřejmě neměly, ale tenkrát tam zrovna seděl pan Samec, to je takovej příjemnej děda, se kterým se dá vždycky mluvit. Bejvalej námořník. Měly jsme v úmyslu dát s ním chvíli řeč a von by nás pak bez problémů pustil. Už jsme byly mezi dveřma. Jenže najednou se odněkud vyřítila Krulerová, myslím, že tam schválně číhala za sloupem, chtěla vidět tu propustku, řvala na nás jako šílená a dokonce mě tahala za vlasy. Odtáhla nás rovnou k Bauchovi do ředitelny a vypadalo to dost zle. Bauch na nás chvíli taky hulákal a nakonec zařval:
„Máte individuální studijní plán?“
Vůbec jsme netušily o co jde.
„Co to je? Víš to?“ zašeptala Jůlie.
„Nevím, asi myslí, jestli už jako víme, co chceme studovat po gymplu, ne?“
„Asi jo.“
Tak jsme jenom tak nejistě přikývly, jako že máme a Bauch na to:
„Tak já vám ho ruším!“
A vyhodil nás. Až potom, když jsme to probíraly se spolužákama ve třídě, zjistily jsme, že individuální studijní plán maj sportovci. Na tom našem obrovským gymplu je totiž víc jak polovina sportovních tříd. Nás normálních je menšina, jsme tam vlastně jen jako takovej přívěšek. Všichni ty vrcholový sportovci se celý dny mrskaj´ někde na žíněnkách nebo na stadiónech, do školy choděj jen občas, když maj zrovna trochu času a maj takovej papír, kde je rozepsáno, kdy maj přijít. To je právě ten individuální studijní plán. My pochopitelně nic takovýho nemáme, takže, když nám ho Bauch za trest slavnostně zrušil, celkem nic se nestalo.
Baucha se všichni šíleně bojej, i profesoři a rodiče. Nikdo si před ním nemůže bejt jistej. David Grün, blahé paměti, říkával, že má tu ohavnou sedací soupravu v ředitelně určitě potaženou lidskou kůží a že se vždycky najde dost jedinců, ochotnejch posloužit částí své zadní tváře, kdyby snad bylo potřeba na nějakou tu záplatu. To je teda fakt. Ale chudák David už je v háji, vylili ho na konci minulýho roku pro neustálý absence. Ráno, když se všichni dohadovali, kterej hrdina to tam v noci napsal, došlo taky na něj. Že se jako možná přišel pomstít, celkem by mu to mohlo i bejt podobný, ten se nikdy nikoho nebál, ani Baucha ne. Ale to jsou jenom fámy, ve skutečnosti nikdo nic neví. No, ať to byl, kdo chtěl, tak to byl velkej frajer, to se musí nechat. Dneska se celej den nikdo na nic nesoustředil a všichni pořád pošilhávali z okna, jak to drhnutí pokračuje.
Psali jsme písemku z matiky a bohužel to zase bude průser. Nepochopila jsem pořádně ani zadání, natož, abych to vypočítala. Je to hrozný, celý roky mám na matiku doučování, už se na tom vystřídali tři nebo čtyři, ale se mnou nikdo nehne. Jsem v tomhle směru úplně blbá. Voni mi vždycky říkají, že ne, že jen kdybych trošku chtěla… Ale to není pravda. Já bych samozřejmě chtěla, už proto, abych měla konečně pokoj, vždyť je to taková šílená ztráta času! Ale já tomu prostě opravdu vůbec nerozumím. Jako kdyby se mi pokaždý přeházely všechny kolečka v hlavě, najednou se v ní něco zasekne a je to jako kdyby na mě někdo mluvil naprosto neznámou řečí. Zatmí se mi před očima, hlava se nafukuje a nafukuje, ale je v ní úplně prázdno. Ticho a tma. My jsme humanitní třída, jenže spíš jen „takzvaná“, jako říkaj bolševici „takzvaná Solidarita“. Ve skutečnosti jsme stejně samá matika, fyzika a chemie. Rozdíl mezi námi a těma ostatníma – nehumanitníma – je jenom ten, že my, zaplať pánbůh, nemáme deskriptivní geometrii. Místo deskriptivy máme latinu. A pak ještě, že nebudeme muset z matiky maturovat. To je moje jediný štěstí, jinak bych neměla šanci. Na matiku nám pořád střídaj´ kantory, vždycky dostaneme toho, kterej zbyde, kterýho nikdo nechce. Dá se říct, že prakticky každýho půl roku máme někoho jinýho. Teďka je to Hamášek, takovej mladej zoufalec, vyplesklej ještě víc než my. Není mu skoro rozumět, pořád se klátí ze strany na stranu a vypadá příšerně. Je strašně vysokej a tenkej, nad čelem má pleš a nad ní takovej chuchvalec světlejch vlasů. Druhej – menší chuchvalec má pod nosem – asi pokus o knír. Nosí obrovský chemlonový bačkory s bambulí, co mu zřejmě háčkovala maminka, poněvadž takováhle obluda by těžko mohla mít ňákou holku a je to pochopitelně tesilák. Vypadá prostě jako taková ta tyčinka na čištění uší, co je prodávaj v NDR. Taky má tenký, ptačí pařátky, kterejma nervózně poklepává na tabuli a chvílema si na nich povytahuje klouby, až to praští. My teď s Jůlií musíme za trest sedět v první lavici a když tak člověk poránu kouká na tu jeho průsvitnou, bledězelenou tvářičku a poslouchá to křupání, je mu z toho kolikrát pěkně šoufl.
Říkaly jsme si, že máme strach, že se přitom komíhání jednou určitě zlomí v pase a ta horní polovina nám přistane rovnou na lavici a tam se pomalu rozteče. Konec konců, lepší horní než dolní. Nemá nás rád, na rodičáku žaloval. Říkal tátovi, že mu ani tak nevadí, že nám to nejde a že nedáváme pozor, ale kdybysme se mu prej aspoň nesmály. To se snadno řekne… Člověk někdy ani nepozná, že je vyvolanej nebo napomínanej ausgerechnet von. Hamášek místo – Součková, Molová – řekne s vypětím všech sil něco jako – Souová, Moová – a je vymalováno. To se nedá vydržet s vážnou tváří. Nebo tuhle povídá:
„No tak díky, díky…“
A my na to:
„Prosím, prosím.“
On ale myslel – „dívky, dívky…“ – naštval se, že jsme provokatérky a hned zase běžel žalovat naší třídní.
Jůlie na tom není tak špatně jako já, celkem tomu rozumí, akorát jí to nebaví. Na vysvědčení mívá trojku úplně v pohodě, kdežto já s vypětím všech sil. Jůlie je z vědecký rodiny, pan doktor Mol je ornitolog, odborník na ptačí trávení a jeho dva bratři jsou taky nějaký vědci. Dokonce i jejich dědeček je doktor věd. Krulerová se Jůlie jednou zeptala, co dělá tatínek, myslela jako čím je, že ho bude muset pozvat do školy. A Jůlie řekla, že tatínek je specialista na trávení ptáků. Tak mu od tý doby říkáme Travič. Molovi bydlej na Ořechovce v jedný úžasný vile, která sice není jejich, ale stejně je to perfektní. Jůlie i její starší sestra Hana mají každá svůj pokoj a Travič má dokonce vlastní pracovnu. Rodiče maj taky extra ložnici a tam nikdo nesmí, na to jsou dost citliví. Jednou jsme u nich vyráběli divadelní kostými a kulisy, bylo nás tam asi šest a potřebovali jsme prostor, tak jsme to měli roztahaný skoro po všech místnostech a paní Molovou, když přišla, málem ranila mrtvice, jak to, že taky v ložnici. Není mi moc jasný, proč z toho dělala takovou vědu, nic jsme tam nerozházeli nebo tak, seděli jsme na podlaze, vystřihovali a šili. Ale paní Molová křičela na Jůlii, že je to hanba.
No, oni maj prostě svoje zvyky a některý z nich jsou trochu jiný, než třeba ty naše. Když byla Jůlie malá, ještě než šla do první třídy, byli celá rodina rok v Americe, pana Mola tam pozvali bádat na univerzitu a paní Molová ještě teďka, když chce, aby Jůlie došla se smetím, tak říká:
„Jůlinko vynes gárbič.“
A tak podobně. Jůlie tam tenkrát chodila do školky a od tý doby umí anglicky a pořád o tý Americe básní. Ale když už se jednou vrátili, tak má holt smůlu. Jeden z těch jejích strejčků, z těch bratrů pana Mola, tam zůstal a pan Mol je kvůli němu ve straně, aby mohl pokračovat ve zkoumání ptáků a jezdit sem a tam, občas i do ciziny. No, já ho sice chápu, ale stejně se mi to moc nelíbí. Naši by na něco takovýho nikdy nepřistoupili. Podle toho to taky vypadá. Jsme chudý, nemaj pořádnou práci a jezdit smíme nanejvejš do Bulharska. Ale to je v pořádku, tohle bych jim nikdy neměla za zlý. Jen kdyby se tak nehádali kvůli penězům a kdyby ta máma nepila nebo aspoň trochu míň.
Molovi jsou všichni čtyři strašně veliký. Paní Molová je navíc dosti objemná a pořád říká Jůlii:
„Jen počkej, za pár let budeš zrovna taková jako já, poněvadž seš fyzicky po mně a s tím se holt nic nenadělá.“
Jůlie je z toho, chudák, vždycky úplně bez sebe, ale zatím tlustá rozhodně není, jenom hodně velká a to úplně stačí, aby měla problémy s klukama. Když s námi byla před několika lety poprvé v Zákopech, přišel k ní můj brácha a poprosil:
„Jůlie, mohla bys jít na chvíli se mnou před barák?“ Tak Jůlie šla a tam stálo pod věšákama na prádlo asi deset malejch harantů, takovejch jako Pepíček a brácha jim pyšně povídá:
„No tak vidíte, co jsem vám říkal? Ta je veliká, co?!!“
Myslela jsem, že ho roztrhnu. Ovšem je fakt, že kdykoli přijdu k nim na Ořechovku, připadám si jako Gulliver v říši obrů. Je to prostě úplně jinej živočišnej druh.
Jůlie ještě nikdy s nikým nechodila, ani jí nikdo nemiloval, až teďka Richard, ale ten je nepoužitelnej, takže ani letos jí zatím nic moc nekyne. Něco už by bylo zapotřebí, poněvadž, jednak je z toho smutná a pak, v některejch věcech začíná bejt trochu mimo. O prázdninách se bála použít tampón, aby se tím nepřipravila o panenství a nechtěla mi věřit, že to nehrozí. Radši seděla celej tejden na břehu rybníka a házela žabky. No, ono není divu, protože paní Molová se prej celej život tváří, jako že se namnožili dělením. Já nevím, proč to Jůlie neprobere s Hankou, ta už má druhýho nebo dokonce třetího kluka, takže se určitě vyzná. Spolu se o těch věcech sem tam bavíme, jenže já taky nejsem žádnej velkej expert, tampóny jsou možná to jediný, v čem už mám několik let jasno. Po prváku, v létě, jsme byli s našima v Rumunsku a moje matka, když viděla, že se nemůžu koupat, přinesla najednou krabičku tampónů, povídá – na, vem si tohle – a strčila mě s nima do koupelny. Nikdy předtím jsme o tom nemluvily, taky vždycky vypadala spíš na to dělení. Vyndala jsem jeden, koukala jsem na něj ze všech stran, pak jsem ho zase zandala do krabičky a vylezla jsem ven.
„Tak co?“, chtěla vědět, „vzala sis ho?“
„Nevzala.“ řekla jsem. „Nevím, jak se to dělá.“
Matka nevěřícně zavrtěla hlavou a pak mi neochotně vysvětlila, kam se má ta věc zastrčit. To mě rozčílilo.
„Tak to teda ne!“ protestovala jsem. „To jako myslíš, že budu každou chvíli, když se mi bude chtít čůrat, běhat z pláže do hotelu na záchod? Ani náhodou. Radši se nebudu koupat.“
„Proboha proč? Proč bys měla běhat do hotelu?“
„No abych ho mohla vyndat a pak zase zandat. To tady rovnou můžu zůstat a číst si.“
Nakonec matce nezbylo, než aby mi poprvé v životě s nechutí vyložila, že jsou tam dole dírky dvě a že na čůrání je jiná. Celá zrudla, kroutila se u toho jako had a nevrle se zeptala:
„Jak to, že to nevíš? Co vás, prosím tě, v tý škole učej?“
Od tý doby už jsme se zase o těhle věcech víckrát nebavily a jak jsem pochopila, ani nikdy nebudeme. Od semínka v jablíčku jsme nepokročily ani o píď.
U našich v knihovně jsme si pak našla takovou zelenou brožurku, co se jmenuje „Za šťastným manželstvím“, napsal to nějakej Maďar a je to asi tak stejně srozumitelný jako maďarština. Kromě jinýho je tam taky takovej černobílej obrázek s popiskem „Průřez ženským pohlavním ústrojím“, ale zrovna tak by tam klidně mohlo bejt napsáno průřez mixérem nebo ořezávátkem na tužky. Vyšlo by to úplně na stejno. „Průřez mužským pohlavním ústrojím“ je sice o něco málo přehlednější, ale taky nic moc. Když jsem jednou ráno na Letný poprvé uviděla úchyla, trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopila, co to má v ruce. S Vlastou Musilovou a se Zuzou Ptáčkovou jsme totiž seděly ještě před vyučováním v parku na lavičce, Vlasta nám zrovna vykládala, že má nějakýho frajera s autem, že s ním byla celý odpoledne někde na výletě a že jí pak maminka podezírala, jestli se s ním v tom autě náhodou nespustila. Vlasta tvrdila, že se jí to dotklo a že na to matce odpověděla:
„No mami, v trabantu…?!!“
Vůbec se hrozně vytahovala a Zuza, aby nezůstala pozadu, tak taky házela patky, když se najednou přišoural takovej podivnej chlapík v baloňáku a jak tak procházel kolem nás, najednou rozevřel kabát. Něco tam měl, ale těžko říct, co, byl to jen okamžik. Nikdo nic neříkal, tak já taky ne. Nebyla jsem si ani zdaleka jistá, co jsem to viděla. Za chvíli přišel zase z opačnýho směru a nakonec se před námi zastavil, udělal to znova a zůstal tam tak dost dlouho stát. Pak jsme se konečně zvedly a šly jsme do školy. Ale holky pořád nic neříkaly, ani slovo o tom, jako kdyby nikdo nic neviděl. Chtěla jsem se jich zeptat, jestli to viděly taky, věděla jsem, že viděly, a jestli je to TO… Ale poněvadž byly zticha a poněvadž jsem nevěděla, jak bych to měla nazvat, tak mi to bylo blbý. Cítila jsem, že slovo pindík, který jediný se u nás doma v souvislosti s bráchou sem tam používalo, není úplně přiměřený tomu, co jsme viděly a žádnej jinej výraz, kterej by teda zase na druhou stranu nebyl šíleně sprostej, mě nenapadal. „Mužské pohlavní ústrojí“ taky nebylo to pravý a kromě toho než bych to přeříkala, tak už by dávno bylo po zvonění a na slovo penis jsem si vzpomněla až za dvě hodiny při fyzice. V učebně fyziky, zrovna na tý lavici vzadu uprostřed, kde sedím, je napsáno: „Sedí pyje, cigarety kouří…“ a nad tím je to namalovaný. A to jsme si pořád ještě nebyla úplně jistá, jestli to bylo fakt vono, protože na všech obrázcích, který jsem kdy viděla a taky na bráchovi to vždycky vypadalo úplně jinak. Až když jsem si pak v jednom Hrabalovi přečetla, jak nějakej retardovanej chovanec z ústavu třímal v ruce svůj vztyčený úd jako telecí nožku – definitivně se to ujasnilo.
No jo, to už je dávno, od tý doby jsem těch úchylů s telecíma nožkama v rukou viděla nejmíň dvacet. Chodím do školy pěšky, minimálně aspoň ten kus z nábřeží, přes Stalina a parkem až ke kachlíkárně, takže je potkávám v jednom kuse. Už taky vím, kde nejčastějš bejvaj schovaný, většinou se ani moc neleknu. Příjemný to není, ale člověk si zvykne. Cesta přes Letnou je v každý roční době tak úžasná, že se o ní nechci nechat připravit. A ze všeho nejkrásnější je teď – na podzim. Zrovna touhle dobou se začíná barvit listí, po ránu už to trošku pofukuje, ale ještě bejvá sluníčko a mně se při chůzi nejlíp přemejšlí. Když se zrovna nemusím na poslední chvíli něco učit, jen tak se dívám a užívám si to. Taky mě takhle napadá nejvíc básniček, vlastně je mám skoro všechny „vychozený“, u stolu už jenom píšu.
Zuza jezdí taky ze Smíchova, někdy si dáme sraz a jdeme spolu – buďto celou cestu pěšky nebo popojedem pod Stalina – podle toho, kolik je času. Zuza vykládá, který Chartisty tatínek zase obhajoval, většinou marně, ale aspoň něco se pro ně snaží udělat a vůbec, je to sympatickej chlapík. Zuza chce jít na práva a dělat jednou to samý, co on. Když jsem byla v prváku, přemejšlela jsem o něčem podobným. Myslela jsem si, že bych mohla vystudovat práva nebo teologii. Jedno z toho, abych mohla dělat něco proti tomu svinstvu. Buď se stát slavným advokátem, jako pan doktor Ptáček a využívat to stejným způsobem nebo se stát knězem a hustit v kostele do lidí, že takhle to přece nemůžou nechat a co by měli dělat. To jsem si ještě myslela, že to vím. Sice bych mohla bejt jedině farářkou Československé církve husitské nebo tak něco, poněvadž katolíci ženský neberou, ale to by zas tak nevadilo. Už jsem se viděla na kazatelně – úplnej Jan Hus. Horší by ale bylo, že nevěřím v Ježíše Krista, to by u faráře přece jen mohlo bejt trochu na závadu. Chvíli jsem si říkala, že by se to vlastně nemusel nikdo dozvědět, stejně bych to dělala z úplně jinejch důvodů, ale pak jsem došla k závěru, že to přece jenom nejde, protože by to nakonec vyšlo skoro nastejno, jako stranický legitimace všech těch hajzlíků, který tomu dávno nevěřej, ale mají tisíce veledůležitejch důvodů, proč tam jsou. Zrovna voni za to za všechno můžou ze všech nejvíc. Prostě by to byl podvod. No, a z tý advokacie nebude taky nic, poněvadž, jednak by mě nebavilo studovat práva a za druhý by mě tam stejně nevzali. Ale Zuzu asi jo.
Nahoře u Stalina si někdy dáme cigáro, koukáme na Prahu a říkáme si, jak je ta její krása strašně ošemetná, protože člověku brání vykašlat se na to na všechno a pokusit se zdrhnout, ačkoli ví, že tady to s ním asi špatně dopadne a těžko se na tom ještě někdy něco změní. Budem se tu celej život nesmyslně plácat a nakonec umřeme, aniž bysme se aspoň jednou jedinkrát podívali do Paříže. ( „V Praze svůj čas maříš – za rohem je Paříž!“) Kafka říkal „matička s drápy“ a to přitom ještě tenkrát byla velká pohoda. Kafka umřel právě včas, ale soudě podle těch knížek, asi už něco tušil. Jenže takhle po ránu – s cigaretkou – u Stalina – nad městem – je nám docela dobře. Z vejšky to nevypadá tak tragicky, člověk má pocit, že mu všechno leží u nohou, že by moh i lítat, kdyby chtěl a že se může stát cokoli, jakejkoli zázrak. Trvá to vždycky jen chvilku, za deset minut v kachlíkárně je rázem po všech zázracích, ale stojí to za to. To je ten hlavní důvod, proč chodím v létě, v zimě pěšky, ačkoli je Letná plná úchylů a taky fízlů, poněvadž hned vedle nás je vnitro – taky kachlíkárna. Zajímavý je, že úchylové fízlům nevaděj, ani trochu je nezajímaj, i když o nich samozřejmě vědí. No, vona nejenom Letná, úchylů a fízlů je plná celá tahle republika.

Fotografie ze křtu knihy

Foto: Karel Kotrba