Jak byl kníže Přemysl s Husákem v Čáslavi na záchodě

Tak a je to! Ježíšek možná neexistuje! Dostala jsem modelínu a pastelky a fixy, ale zase jenom ty malý a jednu panenku a Kocoura Mikeše a ještě další knížky a nějaký oblečky, který mě nebavěj. A já jsem tu modelínu viděla zastrčenou vzadu ve špajzu, když jsem si tam chtěla vzít jeden nebo v nejhorším případě dva vanilkový rohlíčky. Tak to mám za to.
Ve škole to říkali už dávno, že to je jenom jako. Krátká říkala, že ty dárky nosej dospělý lidi a Eliáš říkal, že se ho babička pokaždý zeptá, Jiříčku, co ti mám dát k vánocům, a pak mu vždycky dá ponožky. A prej, že to ví každej. Ale zase voni děti věřej všelijakem hloupostem jako třeba, že Jana Husa ve filmu Jan Hus, co se mi moc líbil, musel hrát trestanec odsouzený k smrti, protože ho nakonec upálili. To já vím, že to tak není, že to byl normální herec Štěpánek a že byl naživu i potom. Ale ve třídě mi to nikdo nevěřil, tak já jim taky moc nevěřím. Já myslím, že maj dost hloupý maminky a tatínky, samý horníky, zedníky a komunisty. Jenom Klímová, co jsem jí kousla do ruky a co se s ní teď kamarádím, a pak ještě Válová, co když je vyvolaná, tak zrudne a koktá, mají tatínky důstojníky nebo plukovníky u armády. A to prej jsou komunisti tuplovaný, řikal Pepa.

Na podzim nám jednoho hnusnýho horníka na podstavci postavili před školu a všichni tam museli jít s kytkama a mávátkama jako na prvního máje. I rodiče. Ale Kačenka s Pepou tam zase nešli a říkali, že na žádnýho soudruha Havířenka Uranoviče nejsou zvědavý. Tak jsem musela jít sama ještě s Kristýnou Macháčkovou z vedlejšího baráku, která chodí do první třídy. Kristýnu k nám přived pan doktor Macháček, to je její tatínek, co má bílý vlasy a vousy a vypadá jako její dědeček. „Tak děvčata, jděte, mlčte, poslouchejte a pak nám povíte, jaký to bylo,“ nařídil nám. Kačenka se ho zeptala, jestli se taky nepůjde podívat na vrchnost, ale pan doktor Macháček řekl: „Kdepak, milostivá, já jsem patolog, já je uvidím později. Teď si tady radší s vámi dám kafíčko a cigárko.“
Kristýna chtěla vědět, co je to patolog, ale pan doktor zakřičel: „Kristýna, Helenka, vlevo vbok, pochodem vchod, odchod!“ a vystrčil nás ze dveří. Já taky nevím, co je to patolog, zapomněla jsem se zeptat, ale myslím, že to znamená něco jako trpělivej.

Z horníka jsem běžela rovnou k divadlu, jak jsme byli domluvený, protože se jelo na zájezd do Čáslavi. Bylo to v pátek, Pepíčka přijela hlídat zákopecká babička a já směla jet s Kačenkou a s Pepou.
Před divadlem už čekali naši s Andreou Kroupovou a s Luďkem Starým a pan Dusil, pan Hák a Lída Ptáčková a Ťutim, to je její pudl a pan režisér Kolář, to je její milenec a ještě další lidi, co se máme rádi a co hrajou ve Zkrocence. Už zdálky jsem viděla, jak tam stojí a povídají si a kouří cigarety a chodí sem tam a křičí. A měla jsem čím dál lepší náladu, jako vždycky, když jdu s našima do divadla a když to nemám pokažený trojkou, dvojkou nebo nějakou jinou potíží. A to jsem z horníka neměla. Já do divadla chodím skoro každej den, tak mám vlastně každej den velikou radost. A když se jede na zájezd, tak je to ještě mnohem lepší, lepší než jet do Zákopů a skoro lepší než sochání.
Asi je to nejlepší na světě. Jenom když jsem viděla, že se Pepa s Kačenkou baví s Luďkem Starým, tak jsem začala být trochu trop na nervy, jak říká zákopecká babička, protože Luděk Starý se mi líbí a Kačenka to ví a dělá si ze mě schválně legraci. „Helčo, nápadník, s pouhou maturitou a s tak malou hlavičkou mi nesmí přes práh.“ A klidně to řekne před Luďkem, schválně. Mně je hned hanbou do pláče a mám vztek. Jednou, když Kačenka řekla, že Luděk musí u sebe nosit zvláštní potvrzení, že má na krku opravdickou hlavu a ne tenisák s knírem, tak jsem jí bouchla a Kačenka mě pak přede všema naplácala. Potom nám to bylo oběma líto. Vždyť já si ho přece nechci vzít, protože už je ženatej. Luděk mi sice říká: „Helenko, nic si z toho nedělej, Kačenka se bojí, že si tě vezmu za druhou ženu až se rozvedu a nepřeje naší lásce, protože tou dobou už bude stará bába.“ Já dobře vím, že tak to není, to je dospělá legrace a Kačenka to na mě neměla prozrazovat, když ví, že jsem ještě malá a ošklivá. Ale v divadle to nikomu nevadí, to je fakt. Všichni mě mají rádi. Třeba, když potkám pana Suchana, to už je starej pán, co hraje krále a kouzelný dědečky, nabídne mi sisinku a já si vezmu, protože by mu bylo líto, kdybych si nevzala, a taky proto, že tu sisinku chci. Pan Vorel, kterej je už taky dost starej, ale má mladou milenku Mílu, se pokaždý ukloní a říká mi – rukulíbám, komteso Heleno. Pan Vorel hraje knížepány, vojevůdce, továrníky nebo ředitele různejch věcí. Podle toho, co se hraje. Jeho Míla je učitelka a jednou jsme s nima byli v Bulharsku. Ona je prý mladší než Kačenka, ale není tak hezká. Já myslím, že by mohla hrát nanejvýš něčí sestru.
Taky pan Dusil, to je Kačenky a Pepy kamarád, i když je o hodně starší a vykaj si, je príma. Pan Dusil přišel, když už byli všichni v autobuse a dělali si starosti, kde je. Řekl: maucta, sednul si sám a ani nedělal vtipy.
Pan řidič Klubko měl po cestě puštěný rádio, v rádiu hráli moji oblíbenou píseň „Malovaný džbánku z krumlovského zámku“ a pak hlásili, že v Praze shořel Veletržní palác. To je škoda, protože v Praze jsou krásné starobylé paláce a Praha je vůbec krásné a hlavní město. Jsou tam Hradčany, orloj, zologická zahrada a já bych tam chtěla bydlet, protože se tam přestěhovala moje nejlepší kamarádka Terezka Kulíšková, protože její maminku Kláru Frágnerovou vzali do Národního divadla. Národní divadlo, to je stejně důležitý jako ZOO a Hradčany, a tak se kvůli tomu odstěhovali z Ničína na Prosek. Strašně jí to závidím a moc se mi stýská.
Jestlipak se bude na ten Veletržní palác dělat sbírka mezi chudými lidmi jako když shořelo Národní divadlo? Chtěla jsem se Kačenky zeptat, ale už jsme byli v Čáslavi a nebyl čas.

V Čáslavi zemřel slavný husista Jan Žižka, na kterého křičeli – chraň holého a vystřelili mu oko a pak ještě jedno u hradu Rábí. Já to vím od zákopeckého dědečka, co mě učí znát naše slavné dějiny. Čáslav je starobylé okresní město.
Na záchodě v hotelu, kde jsme bydleli, bylo napsáno:

Na kostele zvoní zvon
Seru, sereš, sere on
Na mou věru
jak tak seru
Tak mi přišlo na mysl
jak sral kníže Přemysl.

A pod tím:

Horší nežli Rusák
je ten čůrák Husák.

A ještě pod tím: Dělej mi to zezadu!

Tomu jsem nerozuměla, tak jsem se na to při večeři zeptala Kačenky. Kačenka se zakuckala, zrudla a řekla, že neví, co by to mohlo znamenat. Pepa povídal – jen neřikej a smál se a Luděk Starý s panem Dusilem, co s námi seděli u stolu, se taky smáli. Pan Dusil navrhnul, ať se zeptám Andrey Kroupové, ta že by to mohla vědět, ale Kačenka mi to zakázala a řekla: „Mohli byste se stydět, před tím dítětem.“ Viděla jsem, že se velice mračí, tak jsem se už radši na nic neptala a stejně jsme už museli jít do kulturního domu hrát.
Hrálo se Zkrocení zlé ženy, kterou hraje Kačenka, ale Pepa nehraje Petrucia, co si jí vzal, jenom jeho sluhu. Já už jsem to viděla asi pětkrát, ale to vůbec nevadí.

Když představení skončilo, přišel za Pepou nějaký pán, co s ním kdysi chodil do školy a Pepa ho vůbec nepoznal. Ale on si chtěl stejně povídat. Tak jsme s Kačenkou vyšly ven, že počkáme na náměstí. Bylo teplo, Kačenka si zapálila cigaretu, pomalu jsme chodily kolem dokola a koukaly na hvězdičky. Z kulturáku ještě vycházeli lidi a jinak nikde nikdo nebyl. Chtěla jsem Kačence říct básničku, ale když jsem prozradila, že je ze záchodu, tak Kačenka nechtěla. „Radši ne,“ řekla. Pak jsme si všimly pana Dusila. Seděl na lavičce, ale dost divně, vlastně ležel. Honem jsme k němu s Kačenkou běžely. Byl trochu zkrvácenej a funěl, ale jak nás uviděl, sednul si normálně a začal se usmívat.

Kačenka se polekala a už z dálky na něj volala: „Karle, co je vám? Je vám něco?“ Ale pan Dusil vrtěl hlavou a dělal nám vedle sebe místo. „To nic, dámy, to nic. Promiňte mi tu chvilkovou slabost. Udělalo se mi blbě, tak jsem musel na vzduch.“ „Seženeme doktora. Já pro někoho dojdu,“ chtěla Kačenka. Pan Dusil nechtěl. „Ať vás to ani nenapadne, vážně. To byste mě naštvala. Ale děkuju vám, Kateřino, já vím, že jste hodná holka.“ „Nevypadáte dobře,“ řekla Kačenka, „děláte mi starosti.“ A myslím, že panu Dusilovi pohladila ruku. „To mě mrzí, zvlášť před vámi. Věřte mi,“ řekl on.
Přemýšlela jsem, jestli to všechno neni nějak proti Pepovi, a moc se mi to nelíbilo. Ale Dusil vypadal, že je mu fakt špatně, i když dělal, že je veselej. Dokonce vstal a kleknul si před Kačenkou na jedno koleno.

„…Vás tenkrát zjara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napsal struny, by echem chyt se v nich váš hlas
Nuž, rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpány?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?“

Pak si pan Dusil zase sednul a bylo ticho. „Kačenka je blonďatá,“ řekla jsem. A pořád bylo ticho. Tak jsem řekla: „Pane Dusil, já vám taky řeknu básničku. Horší nežli Rusák, je ten čurák Husák.“ Kačenka vyskočila jako čert z krabičky, ale to už přicházel Pepa a Luděk a Kamila, co hrála Biancu, pan režisér Novotný a taky Andrea Kroupová a Evžen Beznoska, dramaturg. A asi mě slyšeli, protože se smáli a Andrea opakovala mojí básničku a křičela: „To je boží, lidi, to je fakt boží!“ Pak se zavěsila do Beznosky a řekla, že jsou všichni zvaný k nějakýmu panu Kubálkovi na mejdan a kdo chce jít, tak ať s sebou hodí. A všichni šli, jenom my jsme samozřejmě nešli a Dusil taky ne. Cestou do hotelu Pepa povídal: „Kubálek, Kubálek… Není to náhodou ten soudruh Kubálek, co měl před představením proslov?“ „Hádejte, Pepíku,“ řekl pan Dusil a plivnul na chodník, „můžete třikrát.“

Jak jsme měli na schodech krev

Byli u nás Mikuláš s čertem a Pepíček zase plakal. Ale já už jsem se jich nebála. Vůbec nevoněli tou svatou vůní. Spíš pivem a cigaretama, tomu Mikulášovi se hejbaly vousy a taky se od loňska oba dost zmenšili. Když odešli, řekla jsem Pepovi, že asi nebyli vopravdický.
„No jó,“ řek Pepa, „Dusil umřel a Luděk Starý se odstěhoval. Tak jsme poprosili aspoň Standu s Jardou.“
Standa s Jardou jsou dva dlouhovlasý kulisáci.
„Prosím tě, proč to říkáš?“ zlobila se Kačenka.
„No co, vždyť už jsou stejně velký,“ řek Pepa.
Tak jsem se hned zeptala taky na Ježíška, poněvadž jsem beztak viděla, že má Kačenka ve skříni schovaný všelijaký balíčky zabalený ve vánočním papíře.
Taky neexistuje. Ani trochu. Ale Pepíčkovi jsme to neřekli, protože je ještě malej a kvůli malejm dětem je to všechno vymyšlený. Trochu mě to mrzí, ale zas ne tolik jako Kačenku. Kačenka je z toho úplně vedle. Ale vždyť to přece musela vědět už dávno.
Kačenka má pořád ještě zavázanou hlavu a když jdeme ven, nosí baret, aby jí nenamokly obvazy. Pořád prší a prší.
Ptala jsem se Kačenky, jestli pojedeme do Zákopů aspoň na Vánoce. Řekla, že ne. Ještě nikdy jsme na vánoce nebyli nikde jinde než v Zákopech, tak nevím. Ale dárky pro babičku a pro dědu kupuje. Když příjdu ze školy a z němčiny nebo z baletu, jdeme s Kačenkou někdy do města. Na dárky a na ozdoby. Většinou už je tma a svítěj výlohy.
Kačenka mi dala stokorunu, abych taky mohla pro každýho něco vybrat. Příští rok už si na to budu šetřit. Koupila jsem Pepovi krásnou, širokou kravatu. Byla dost drahá, stála osmnáct korun a padesát halířů, tak teď mám strach, aby mi těch zbylejch osmdesát jedna korun a padesát halířů stačilo na všechny ostatní. Ale je opravdu úžasná, modrozelená jako vocasy mořskejch pannen a jsou na ní veliký oranžový kytky a růžový motýli. Ještě nikdy jsem na žádným pánovi takovou kravatu neviděla, myslím, že se Pepovi bude líbit. Vybrala jsem jí sama, bez Kačenky, cestou ze školy. Kačenka na ní koukala celá u vytržení.
Dědečkovi jsem koupila dvoje žiletky Astra, jedny za dvě padesát a velkou Alpu francovku za pět padesát, takže je toho za deset korun spousta věcí.
Taky jsme si s Kačenkou koupily gramofónovou desku, co se jmenuje Česká mše vánoční a vždycky večer, když pečeme cukroví, tak si jí pouštíme. Už umím ty slova nazpaměť.
Přijel nás navštívit dědeček František, šli jsme spolu zase na Svatej Vrch, podívat se na jesličky. Říkal mi, že teď musí s babičkou pořád vyvolávat duchy. Musel jí na velikou čtvrtku namalovat kruh a kolem toho kruhu napsat celou abecedu. Doprostředka se postaví sklenička a na tu skleničku položí děda i babička dva prsty. Potom se babička zeptá: „Duše drahá, jsi tu přítomna?“ A čeká jestli se ta sklenička bude hejbat. Když se pohne, tak se babička ptá na různý věci a sklenička jezdí po papíře a píše odpovědi.
Ptala jsem se dědečka, proč to babička dělá. Dědeček říká, že by chtěla vědět, jestli na vánoce přijedeme nebo ne, ale bojí se zeptat Kačenky. To já bych se zase bála ptát duchů. On prej tou skleničkou hejbe dědeček, aby babičce udělal radost, ale stejně se mi to nezdá.
Dědeček František taky začal chodit do práce. Ale ne učit ve škole, chodí v noci hlídat tahače. To jsou takový veliký nákladní auta, co maj asi kilometr od Zákopů garáže. U těch garáží je ještě dílna a takovej malinkej domeček s jednou kanceláří a se záchodem, jinak nic. Dědeček celou noc sedí v tom domečku a dává pozor, aby nepřišli lupiči a neukradli ty tahače. Nařídila mu to babička, aby nám mohli dávat nějaký peníze, když je teď Kačenka bez angažmá.
Ptala jsem se dědečka, jestli se nebojí, poněvadž musí do tý práce chodit kolem hřbitova. Dědeček mi vyprávěl, jak se jeden jeho kamarád vracel jednou v létě v noci z hospody a protože bydlel v sousední vesnici, musel jít taky tou cestou kolem hřbitova. Byla úplná tma, jenom měsíc svítil. A zrovna, když došel k tomu hřbitovu, povídal si jen tak pro sebe: „Kolikpak asi může bejt hodin?“ V tom se zpoza hřbitovní zdi vynořila holá, bílá hlava a řekla: „Půlnoc. Přesně půlnoc.“ Byl to hrobník, co tam kopal hrob, protože přes den bylo moc veliký vedro. Ale to ten kamarád nevěděl a utíkal celou cestu, až domů.
„Mně se nic stane. Co by se mi mohlo stát?“ říká dědeček František. Já teda vím o spoustě věcí, co se každýmu můžou stát, ale dědeček je statečnej nebo si to neumí představit.
Jedna strašná věc se zrovna stala. Kačenka si přečetla v novinách, že v lesích mezi obcemi Kačina a Vlkovice našli mrtvou, dočista zavražděnou holčičku a zjistili, že to byla osmiletá Hanička Š. z nedaleké samoty. To není hrozný jenom proto, že to je hrozný, to je hrozný hlavně proto, že to asi byla ta holčička, co jí někdy vozíme do školy. Zrovna tam jsme jí vždycky brali do auta, mezi obcemi Kačina a Vlkovice.
Jednou mi dala svojí adresu, jenže já jí nemůžu najít a zapomněla jsem, jak se vlastně jmenovala. Ale kdo jinej by to moh bejt. Kačenka říkala, že jsme jí snad radši neměli vozit, že si pak myslela, jak jsou všichni řidiči hodný a takhle to dopadlo.
Minulej tejden paní učitelka Koláčková vybrala můj výkres na velikou nástěnku, co visí na školní chodbě hned u vchodu. Tak jsem měla radost. Taky jsem si vzpomněla na Olinku Hlubinovou, kdyby byla živá určitě by taky měla výkres mezi nejlepšíma vánočníma obrázkama. Jenže ten můj obrázek tam moc dlouho nebyl. V pátek učitelky nástěnku vyzdobily a v pondělí mi ho paní učitelka Koláčková přinesla zase zpátky, že prej se tam nevešel. Ale to není pravda, viděla jsem, že už tam visel.
Radši jsem to Kačence neříkala, protože to asi zase bylo kvůli ní. Jako když jsem nedávno měla recitovat na nějaký školní slavnosti, nakonec to taky nešlo. Slyšela jsem jednu učitelku, jak říkala paní učitelce Koláčkový: „Mařenko, ta Freisteinová to je dcera TOHO Freisteina a TÝ Součkový? Tak prosím tě, to radši ne, to ne. Ať nikoho zbytečně nedráždíme.“ Asi zase nechtěli nikoho zbytečně dráždit.
To nevadí, s Hrdým Budžesem by něco takovýho ani nehnulo. Jenže Kačenka žádnej Hrdej Budžes není a když jsem potkali Kroupovou, Košťála, Novotnýho a další lidi z divadla a voni honem přešli na druhej chodník, rozbrečela se rovnou na ulici.
Kačenka se trápí a já se snažím bejt hodná a zbytečně jí nerozčilovat. Ale někdy to nejde, protože má různý praštěný nápady a pořád je stejně umanutá jako zákopecká babička. Pohádala jsem se s ní kvůli básničce. Nechtěla jsem se hádat, chtěla jsem jí to vysvětlit, ale nešlo to. Přes vánoce se máme naučit zpaměti básničku, ne všichni stejnou z čítanky, každej jakou chce. Pak si uděláme recitační hodinu.
Pověděla jsem to Kačence a chtěla jsem se podívat do všelijakejch knížek, co by se mi tak nejvíc líbilo. Ale Kačenka řekla: "To je zbytečný, já už vím, co budeš říkat. Nic hledat nemusíme, poslouchej. Josef Václav Sládek:

Jsem ještě dívčina mladičká,
jako ta břízka je v mlází
Však si mě dochová matička,
dohoním co mi teď schází

Jdou chlapci na máje do lesa
Té která koho má ráda
srdéčko radostí zaplesá
Já na to jsem ještě mladá

Tak mladá dívčina
nehledá si hocha po celém kraji
Však ten s modrýma očima
mi za rok přinese máji

Tak co tomu říkáš, to je krásná básnička, viď?„
“Kačenko, to já recitovat nebudu," řekla jsem.
„Jak to nebudeš? Proč bys to nerecitovala? Chceš radši říkat něco o Gottwaldovi nebo co?“
„To ne, ale mně se tohle moc nelíbí.“
„Jak to nelíbí?“
„No, já nevím, je to takový divný.“
„Jaký divný? Krásný je to.“
„Když, ta dívčina, já nevím… To je takový moc pro starobylý.“
„No, dívčina, no a co, to je přece krásný. To se tak říkalo.“
„Ale už se to neříká a všichni by se mi smáli.“
„Proč by se ti smáli?“
„Já nevím, proto.“

Styděla jsem se Kačence říct, že ještě horší než ta dívčina je to o tom – co mi teď schází. Co by si asi tak kluci mysleli, že to je? Určitě prsa. Nechci říkat nic o žádným hochovi. Ach jo. „Jestli se smějou takovejm krásnejm básničkám, tak jsou pitomý a můžeš se na ně klidně vykašlat.“
Jak to, že to ta Kačenka nemůže pochopit? Vykašlat, vykašlat… Copak neví, jak mi zase bude?
Vzpomněla jsem si, že Kačence spad před tejdnem na hlavu trám a už jsem radši nic neříkala. Ještě, že je ten leden dost daleko, třeba na to do tý doby zapomene.
V lednu by taky měla bejt v baletu premiéra Popelky, ale nevím, jestli bude, protože ten cizokrajnej princ Sihánuk, co tančil prince, najednou zase přestal s námi chodit a už ho nikdy nikdo neviděl. Tak se musí zase začít znova, s jiným princem a asi se to nestihne.
Koupila jsem Pepíčkovi autíčko na setrvačník a Kačence takovou krásnou krabičku, vystlanou princeznovskou látkou, ve který jsou tři ďolíky a v těch ďolíkách jsou zapasovaný dvě růžový mejdla a jedna malá kolínská voda. Nahoře na tý krabičce je ozdobným písmem napsáno ELIDA. Pani prodavačka říkala, že se tomu celýmu říká kazeta. Ta kazeta stála třicet dva korun a málem už mi nic nezbylo. Ale dědeček František mi přidal desetikorunu, takže jsem ještě mohla zákopecký babičce koupit za dvanáct korun úžasnou voňavku, co se jmenuje Živé květy a opravdu v ní takový šedivý chuchvalce plavou.
Taky byl u nás na návštěvě pražskej dědeček Brďoch. Vyndal z tašky velkej igelitovej pytel, na kterým byl namalovanej Mikuláš, říkal, copak to tady máme a tahal z něj banány, pomeranče a ananas, jako vždycky. Potom nám předved žonglování s pomerančema, zapískal břichem a zase odjel. Vlastně ještě dal Kačence dvoje mandle do vánočního cukroví a Pepovi jedny obnošený boty. Legrační dědeček, škoda, že k nám nejezdí častějš.
V úterý jsem nesla paní učitelce Freimanový na němčinu cukroví, co jí Kačenka poslala, protože příště už budou vánoční prázdniny a těšila jsem se, že mi paní učitelka určitě dá na oplátku ochutnat to svoje.
Cestou jsem se na chvíli zastavila u papírnictví, protože zase měli za výlohou ty veliký fixy a taky veliký voskovky, každý nejmíň s dvaceti barvičkama. Chtěla jsem si je aspoň spočítat. Najednou mi někdo rukama zakryl oči a povídá:
„He – He – Helenko nazdar. Jakpak se daří mamince?“
Lekla jsem se, upustila jsem tácek s cukrovím a všecko se rozsypalo. Něco propadlo takovou kovovou mříží, co jsem na ní stála a něco se jen ušpinilo. Byla to paní magistra Glancová. Chtěla vědět, jestli už Kačenku pustili z nemocnice a když jsem řekla, že jo, tak řekla, že stejně ještě není vyhráno, protože na takový vošklivý zranění může člověk, nedej bože, umřít i za rok – z ničeho nic. A že prej mám Kačenku moc pozdravovat.
Když odešla, posbírala jsem všecky kousky, co zůstaly na chodníku a zkoušela jsem prostrčit ruce skrz tu mříž a vyndat aspoň něco zezdola. Nepovedlo se mi to a spadly mi tam palčáky. Nikdy jsem paní magistru Glancovou neměla ráda.
Paní učitelka Freimanová si ode mě vzala ty špinavý drobky, ozdobnou mašli a zmuchlanej ubrousek a řekla ať nebrečím, že se přece nic tak hroznýho nestalo. Potom uvařila čaj a přinesla svoje čistý, voňavý cukroví. Taky zapálila svíčku a frantíka, abysme se měly dobře.
Paní učitelka Freimanová říkala, že vánoční stromeček vymysleli Němci. Vánoční stromeček a pes jezevčík, neboli dakl, to jsou jediný dva dobrý německý vynálezy, říkala paní učitelka Freimanová.
Na konci hodiny pro mě přišli Kačenka s Pepíčkem. Kačenka paní učitelce popřála veselý vánoce a paní učitelka Freimanová Kačence poděkovala za vynikající cukroví.
Už byla tma a poprchávalo, ale po náměstí ještě chodila spousta lidí. Taky už byla docela pěkná zima. Možná, že se to pršení každou chvíli změní na sníh. To by se mi líbilo. Schovala jsem si ruce do kapes, nenápadně a rychle, aby si Kačenka nevšimla, že nemám rukavice.
Ve všech oknech už se svítilo, jenom u nás ne. Pepa šel do sauny. Schodiště v našem baráku bylo pokapaný barvou nebo krví. Krví! Byla to opravdická krev. Vždycky pár kapek, pak větší loužička a zase pár kapek. Napadlo mě, že Pepa třeba nešel do sauny a místo toho zabil Kroupovou nebo Vytlačila, protože ho taky chtěj vyhodit z divadla. Ale nebylo to tak.
Za našima dveřma visel na klice zajíc. Visel hlavou dolů, za uchem měl černou díru a ještě pořád z ní kapala krev. Na rohožce stál kartón s vajíčkama, některý byly celý červený, jako o velikonocích.
Seběhla jsem zpátky na ulici. Rozhlídla jsem se a uviděla jsem zákopeckou babičku, jak pochoduje sem a tam po chodníku. Byla celá opršelá a něco si povídala pro sebe, jako vždycky, když je opravdu rozčílená.