16.4.1989
Tel Aviv
Uctivá poklona, slečno Kalousková!
Jako vždy Vám píši jeden z mých mnoha dopisů, domnívaje se, že dopis je
povídání jinými prostředky. Samozřejmě že jsem žádný dopis nedostal!
Ale to je již normální.
Tady je již velice teplo – 26°C – a bude to pořád horší, nesnáším
to. Příští týden máme Pesach, to je jako Velikonoce, jenomže se
vzpomíná vysvobození z egyptského otroc-tví. Moudří starci říkají,
že vysvobození z otroctví zažije každé pokolení.
Byl jsem v podvečer u moře, koukat na plachetnice. Nemám dobrou náladu.
Budu již potřebovat přesně vědět čas příletu, odletu, návratu domů,
všechno – abych mohl ob-jednat hotely a definitivní letenky.
Právě jsem dostal tvůj dopis z 8.4. Je to dost popletené a složité, co
píšeš. Jestli tomu dobře rozumím, nebudeš jista, jestli jedeš, až někdy
do půlky května. Prosím, napiš o té letence přesně. Je to 16.6.?
V kolik hodin přesně přiletíš do Říma? Na kolik dnů dosta-neš
povolení? Tohle všechno potřebuji vědět! Jestli z jakéhokoli důvodu
nemůžeš letět do Říma, mohu Ti přijet naproti do Vídně, ale tohle
všechno už pomalu musím vědět.
Na shledanou, Josef
30.4.1989
Tel Aviv
Včera jsem si vzpomněl, žes v tom prvním
psaní před tři čtvrtě rokem psala, že hlavním motivem Tvého dopisu je
zvědavost. Následovalo sto tisíc slov (jestlis je vůbec četla), tahle
zvědavost je již jistě víc než ukojena a Ty asi máš dost přesný obraz
o mně. Jaký je to obraz? Když to dáš všechno dohromady, co Ty víš, co
jiní řekli a co já píši – kdo si myslíš, že jsem? Na rozdíl od mnoha
jiných podnětů a otázek, na které jsi nikdy neod-pověděla, a nálad a
barev, na které jsi nikdy nereagovala – na tuhle otázku snad přece jenom
odpověz, prosím. Co je to za člověka, kterého asi potkáš za šest neděl
v Římě? Nebo jsi snad podle staré tradice naházela všechny mé dopisy do
záchodu a nemáš o ničem ponětí?
Čím je to bližší, tím méně tomu věřím. To se takhle daří jen
v hollywoodských filmech, těch starých.
Tady jsou šílená vedra, přes 30°, vítr z pouště, není mi dobře.
Doufám, že zítra dostanu definitivní odpověď, kdy a kam přijedeš.
Začíná být pozdě, hotely etc…
Před čtyřmi dny tady zahajovali cinemoték (budova, kde se promítají filmy)
a já jsem byl jedním ze slavnostních řečníků.
Moje nálada je denně horší a vedra denně nesnesitelnější.
Pa, Josef
11.5.1989
Tel Aviv
Nazdar Kláro!
Právě jsem s Tebou mluvil telefonicky, zdá se, že budeš tedy mít všechny
dokumenty včas a že se – jestli do té doby neumřu – sejdeme
16.6. v Římě.
Všiml jsem si teď při holení, že jsem v uplynulých dnech velice zestárl.
To je asi z těch starostí kolem cestování: jestli se to vůbec podaří a
v poslední chvíli něco u mě nebo u Tebe nepokazí celý projekt. Jestli
si budeme rozumět a jestli Ti bude dobře a jestli se Ti všechno bude líbit
(hlavně já). Jestli nebude příliš vedro. Jestli hotel bude aspoň
snesi-telný. Jestli jídlo…, jestli mně neukradnou prachy…
Dnes jsem s Tebou mluvil 2× a teď v noci bych Ti zase zavolal, ale obávám
se: 1) že bych Tě snad vzbudil a za 2) že si budeš myslet, že člověk,
který telefonuje 3× téhož dne, je patrně cvok. Tak si to všechno povíme
v římských kavárnách a hodíme minci do fontány Di Trevi a každé
přání se nám splní.
Až se potkáme, bude to asi takhle: prvního dne Tvoje nadšení nebude
takové, jaké by mělo být, druhého dne si zvykneš a až odjedeme jeden od
druhého, budeme snad pla-kat. Já určitě.
Škoda že ten vzrušující obřad na univerzitě máš ihned po návratu, to
smaže všechny dojmy z Itálie a ze setkání se mnou. Ale to se nedá nic
dělat.
Děkuji za pozdrav od babičky, já jsem ji neokouzlil, jsem prostě hodný
člověk a ona to hned poznala.
Pa, Josef
Ilustrace: Lucie Lomová
20.5.1989
Tel Aviv
Ahoj!
Tvůj poslední dopis přišel předevčírem a poněvadž jsem byl právě ve
dvou natáčecích dnech, strčil jsem ho do kapsy a za těch dlouhých jízd
jsem jej dvakrát přečetl v klidu.
Žijíc klidný život, chráněna rodinou, nosíc správné jméno ve správné
zemi, prožívajíc i to špatné coby integrální součást celého národa,
vzdychneš nad diplomkou: „Ten historický materiál je v podstatě
přehlídkou nejhrubšího násilí, zvůle a zoufalé bezmoci lidí. Už jsem
z těch hrůz trochu přešlá.“ A o několik řádků později píšeš:
„Abych nezapomněla, z čeho plyne ten Tvůj věčný strach?“ Jak můžeš
napsat takovou pitomost? Přece Ti nemohu popsat celé dějiny Židů, řekněme
v posledních dvou tisíci letech! Kde začít? Co vynechat? Jak Římani a
Řekové povraždili a spálili několikrát tuhle zemi? Jak ve středověku
byli Židi mimo zákon, každý je mohl zabíjet a ještě za to byl církevně
pochválen? Jak mi zabili tatínka, maminku, bratra, dědečka, všechny
příbuzné, kamarády ze školy – šest milionů, z toho milion dětí? Jak
SS házeli nemluvňata o zeď, až jim rozbili lebky? Jak vozili lidi
v dobytčácích do plynu? Jak se Litevci, Chorvati, Ukrajinci, Poláci,
Maďaři a jiní zúčastnili na tom všem? Jak jsou dodnes antisionismus a
antisemitismus lehce zaměnitelné? A Ty, se svými nesmyslnými, romantickými
nápady – zapsat se do židovské náboženské obce etc… Prosím Tě, nech
toho jednou provždy. Já nemám strach, žijíce zde, tenhle strach již
nemusím mít. Bojím se o Tebe. Nech toho.
Á propos. Vem si s sebou plášť do deště, v červnu prý v Itálii
někdy prší.
Pa, Josef
27.6.1989
Bergdorf
„Také líbezná a také spanilá“ – jsem
Ti chtěl říct s ubohou špetkou humoru na letišti v Innsbrucku. Ale pro
pláč jsem nemohl říct nic. Potom jsem se na Tebe díval přes sklo, dokud
jsi nevyšla na odlétací plochu, a tiše jsem plakal. Potom jsem si sedl do
taxíku a celou dobu mi slzy tekly a tekly. Již cestou jsem se rozhodl zavolat
Aničce, abych jí řekl: „Ty jsi plakala, když Klára jela od Tebe ke mně,
a teď, když jede ode mě k Tobě, pláču já.“ Nějak jsem to vykoktal,
téměř jsem nemohl mluvit. Anička mluvila ocelovým hlasem a že prý mám
přijet do Prahy. Tolik tedy k tomu svěřování se lidem, o kterém jsi
večer před tím mluvila.
Pokoj byl prázdný a strašný. Šel jsem do lesa. Tak brzy po ránu jsem tam
ještě nikdy nebyl. Šel jsem tou cestou, kde jsme promokli. Počasí bylo
pěkné, kytky, ptáčkové a mechanické kladení nohy před nohu mě
uklidnily. V lese jsem se pořád díval na hodin-ky: teď přistála, teď je
v taxíku, teď na nádraží, teď už vyjela z Vídně. V poledne: teď je
asi již na hranicích. Při vstupu do kasína: teď je již takřka v Praze.
Po další hodině: už je doma. Nemaje od Tebe jiného čísla, sázel jsem
dvě hodiny na třináctku. Nepřišla. Do hotelu a zatelefonovat Ti – jaká
vzdálenost.
„Kláro,“ říkám znovu a znovu – „Kláro“ – a nikdo
neodpovídá. Věšáky ve skříni jsou sprosté svojí prázdnotou. Nechal
jsem jídlo na talíři a utekl z té zrůdné jídelny. Už sem asi nikdy
nepojedu.
Tenhle dopis teď nepošlu, opatrně počkám na Tvůj dopis a podle něj se
rozhodnu, jestli ho vůbec pošlu.
Nikdo se na mě neusmívá a taky nikdo neřekne: „Tak dobrou noc.“
Vždyť víš, co se stalo: zamiloval jsem se do Tebe. (Snad bych to měl
říkat jinak, ale ne-byla by to pravda).
Vším, co jsem, a vším, co jsem kdy byl, vším, co mě kdy bolelo, a vším,
co bylo kdy krásné, vším, čím jsem byl jako muž, a vším, čím jsem
nebyl jako otec. Vším, co jsem si kdy vymyslel, všemi fantasiemi a všemi
dobrodružstvími, všemi básněmi, které jsem kdy přečetl, i těmi, které
jsem nenapsal, mládím, jaké bývalo, a stářím, jaké je, zkrátka
vším.
Nebe má to zázračné večerní světlo Bergdorfu a v dálce hřmí.
Přítomnost se pomalu, ale jistě stává minulostí. Spanilá a líbezná.
Bože, jak to bolí. Bůh Tě opatruj. Jsem rád, že zítra jedu domů.
Josef
8.7.1989
Tel Aviv
Ahoj Kláro,
včera jsem dostal Tvůj první dopis po cestě. Diskrétní. Doufám, že
napětí doma povoli-lo. Možná jsi již odjela s Kryštofem na Moravu nebo
s Pavlem na lásku. Vůbec nežárlím. Jenom se mi stýská. Až se budeme
loučit příště, již téměř nebudu brečet.
Pracuji dvanáct hodin denně na tom filmu, je to těžká práce, i fyzicky,
vedro etc. V noci ještě trochu dělám na dalších produkcích, a když bych
měl mít volnou sobotu, zase jedu někam točit. Takže vlastně nemám čas
moc na Tebe myslet.
Vzpomněl jsem si dnes v noci, jak ses objevila na letišti. A jak jsem si
potom dělal sta-rosti, co řekneš tomu hotelu. A jak jsme byli v tom
obchodě na cigarety blízko hotelu a na Piazza Navone, jak jsem si nesundal
černé brýle, když nás fotili. A jak jsme seděli v kavárně a já
nevěřil svému štěstí. A potom sis vybrala správnou voňavku. A první
večer v Trastevere, jak trochu pršelo a pořád nosili ke stolu růže.
A potom jsme si povídali na pokoji a já Ti koukal do výstřihu a myslel na
bůhvíco.
Nikdo neříká: „Tak dobrou noc.“ A mně se stýská.
Taky v té „naší“ restauraci bylo pěkně a taky v té zahradní, co
jsme našli v Traste vere poté, co jsme zabloudili. A toho vína! A těch
hodin po nocích! A těch cigaret! A slov. Ko-lik jsem toho namluvil. A těch
šutrů! Pamatuješ si na tu svatbu, co jsme se tam omylem octli? Jelikož
fontána Di Trevi byla nepřístupná, asi se do Říma nevrátíme. To
stmívání u obelisku nad Španělskými schody! Stýská se mi.
Pamatuješ, jak jsme zmokli v lese? A na ty vinárny v Bergdorfu? Řeklas
poslední noc o sobě a o mně – „je to v pohodě“. Co to přesně
znamená?
Stýská se mi, Josef