Doktor Kott přemítá

Byla sobota. Sobota dopoledne. Terezka Kottová, bystrá, ale trošku samotářská žákyně první třídy, kreslila v dětském pokoji na listy vytrhané z velikého bloku maličké obrázky zvířat.
Dokonale soustředěná, špičku jazyka nepatrně povysunutou mezi rty, kreslila a kreslila a bylo jí blaze. Líbilo se jí, jaké je to příjemné a veselé dopoledne, jak jí sluníčko šimrá na tváři, jak spolu s ní čmárá po papíře a líbily se jí její obrázky. Nejvíc vždycky ten, který právě kreslila. A ze všeho úplně nejvíc se jí líbilo, že má tohle vydařené dopoledne jenom sama pro sebe a že jí nikdo neruší. Ani brácha ne.
Terezčin o tři roky starší bratr Ludvík odešel s maminčiným svolením už před dvěma hodinami na návštěvu k sousedům z prvního patra, hrát si se spolužákem Fišerem.
Matka, Renata Kottová, se od samého rána pohybovala převážně v kuchyni, kde pro všechny chystala napřed snídani a posléze oběd, zároveň prala, žehlila a při občasných výletech na zasklenou pavlač, které doktor Kott říkal zimní zahrada, věšela prádlo. Jen co se rodina po snídani rozptýlila po bytě, pustila si rádio. Svoji oblíbenou, převážně zpravodajskou stanici. Nepříliš hlasitě a nevěnovala jí zvlášť velkou pozornost. Do značné míry to byl automatický, takřka bezděčný úkon. Zvyk z oněch dlouhých pěti let, kdy bývala od rána do večera s dětmi sama doma a potřebovala mít pocit, že na ni alespoň občas promluví někdo starší než čtyři a půl roku.
Doktor Kott seděl v hlubokém křesle v rohu obývacího pokoje, poslouchal Bachovu Fugu a toccatu v D moll a přemítal. Nebylo to ovšem tak docela bez kazu. Před sebou na nízkém dřevěném stolečku měl doktor Kott rozloženy dvoje staré noviny, na nich stál černý otlučený kastrol a vedle něj ležela hromádka nevzhledných brambor. PhDr. Karel Kott, redaktor kulturní rubriky jednoho, nikoli bezvýznamného deníku, literární kritik a svého času tak trochu spisovatel, škrábal brambory.
Mohl si za to sám, před chvílí se cestou ze záchodu manželky neprozřetelně zeptal, jestli nechce s něčím pomoct. Měl to být jen takový malý, více méně formální projev dobré vůle a vrozené slušnosti, jenže ona neočekávaně řekla – ano. Připravovala v kuchyni oběd a zřejmě měla dobrou náladu, poslouchala rádio a chvílemi si k tomu polohlasem prozpěvovala. Když se jí zeptal, může-li si brambory odnést do obýváku, zarazila se, podívala se na něj tak trochu jako na idiota, ale pak mávla rukou a souhlasila. Jenom mu pro jistotu vydala přesné instrukce, co a jak má udělat, aby škody na majetku byly co nejmenší.
Renata Kottová byla doktorkou práv. Ačkoli byla právě sobota, chystala se, že jen co jim naservíruje ten oběd, zmizí. Nedá se nic dělat, má v kanceláři spoustu rozdělané práce.
„Někdy to udělat musím, to snad chápeš. Ty to za mě nevyřídíš.“
Pravda to byla i nebyla. Podle toho, jak se na to člověk chtěl dívat. Práce se samozřejmě dalo najít vždycky dost.
Představila si svoji nevelkou, ale dokonale funkčně, ba i celkem elegantně zařízenou kancelář s vyhlídkou na město a pocítila tiché uspokojení. Byl to zázrak, o tom byla hluboce přesvědčená. Zázrak, dar boží! To, že se jí po tolika letech strávených v domácnosti, podařilo vrátit k její profesi a slušně se chytit. Dokonce víc než slušně, to věděla. Ale nikdy by jí nenapadlo přemýšlet v té souvislosti o vlastních schopnostech, přičítat ten úspěch sama sobě. Nad takovými věcmi vůbec neuvažovala. Prostě to, bohu díky, zvládla, tak jako před tím školu, děti, domácnost nebo cokoli jiného. Nebylo nad čím dlouze hloubat, jenom ta tichá radost, to trochu dětinské okouzlení z nově nabyté svobody a snad i síly, zůstalo.
Doktorka Kottová s náručí plnou vyžehleného prádla vstoupila do obývacího pokoje. Zručně a rychle rozdělila oblečení na několik hromádek, které vzápětí uložila do dvou proti sobě stojících skříní. Udělala, co bylo třeba a pak teprve kradmým pohledem zhodnotila situaci kolem svého muže a svých brambor.
„Tak co, už to bude?“ zeptala se celkem přátelsky a nečekajíc na odpověď, vyšla z místnosti. Za chvíli se vrátila s novou hromadou prádla, v rychlosti ji roztřídila, uklidila a zase odešla.To se pak opakovalo ještě dvakrát, aniž by si manžela víc všímala.
Doktor Kott se přesto cítil nemile dotčen. Ta jediná věta, v jejíž intonaci se domníval slyšet náznak zlovolné ironie, mu definitivně zkazila náladu. Mimoděk teď do hrnce čím dál častěji odkládal brambory jen letmo a nedbale očištěné, aby si pak volnou, poněkud potřísněnou dlaní mohl promnout svoji řídkou bradu. Jednu ruku ve vousech a v druhé nůž, podrážděně sledoval svou ženu a její, jak se mu zdálo, nesmyslné, tolik rozčilující těkání.
Z hlubin dávnověku vynořil se před očima doktora Kotta obraz vysoké, šedé budovy. Gymnázium. Tak tam tehdy… Proč já jsem s ní vlastně začal chodit, uvažuje doktor Kott. Co se mi na ní mohlo tak strašně líbit? Přemítá… Kozy! Napadne ho téměř okamžitě. Měla moc pěkný kozy. Tenkrát… No dobře, a dál? Co dál? Doktor Kott přemítá. Kozy – napadne ho opět po chvíli. No jo, sakra, já vím, ale co jinak? Ale ať přemítá, jak přemítá, nic jiného už doktora Kotta v té souvislosti nenapadne, tak se zase pomalu začne věnovat bramborám.
V kuchyni zvoní telefon. Než Renata stačí odložit rozpálený pekáč, vyřítí se z dětského pokoje Terezka, s pokřikem: „Já to vezmu! Já to vezmu!“ Což také udělá.
Rovněž doktor Kott vyrazil v jakési neblahé předtuše do kuchyně, ale už bylo pozdě.
„Ano, je doma, škrábe v pokoji brambory. Počkejte, já vám ho… on už jde, už je tady.“
Doktor Kott vytrhl dítěti sluchátko z ruky. Ach bože! Byla to Hanička, jeho mladá, nejmladší kolegyně. Potřebovala poradit a on to ochotně udělal.
„Děkuju mockrát, moc jste mi pomoh a promiňte, že jsem vás vyrušila,“ řekla nakonec.
Myslela to doopravdy? Zapochybuje doktor Kott. Myslela to ironicky, dospěje vzápětí k strašlivé jistotě. Položí sluchátko a vykročí směrem k dceři, která ještě pořád stojí uprostřed kuchyně a kouká přímo na něj.
„To byla Hanička?“ zeptá se ho dcera. „Ta hezká? Ta, co vypadá jako Barbie?“
„Proč jsi to řekla?“ vyštěkne na ni.
„Co?“
„To o těch bramborách!“
„A co jsem měla říct?“ podiví se Terezka.
„To se nedělá. To je neslušnost, vypadá to, jako by sis ze mě dělala legraci!“
„Jak to? Vždyť to byla pravda. Tak co jsem měla říct?“ opakuje znovu.
„Příště řekni, že tatínek nemůže, protože má průjem a už od rána sedí na záchodě,“ navrhne Renata.
„Jsi nevkusná,“ řekne doktor Kott rezignovaně a odejde do pokoje pro brambory. Vezme si je přece jenom radši do kuchyně, nebude už nic riskovat.
Všechny potřebné věci přenesl na jídelní stůl a jakmile je tam jakž takž poskládal, zjistil, že skutečně bude muset zajít na záchod. S úpěnlivým přáním, aby nikdo netelefonoval, vykročil tím směrem. Když se vrátil, shledal, že se brambory i všechno to ostatní harampádí přestěhovaly na kuchyňskou linku a že se jich tam ujala Renata. Udivilo ho s jakou rychlostí a jak razantně z nich odstraňuje šlupky. Stahuje kůži – napadlo ho. Ona u toho stojí, všiml si, v tom to možná bude. Podívala se na něj a usmála se.
„Já už si to dodělám“ řekla, „ale děkuju ti za pomoc.“
Neutrálně pokrčil rameny. Neodpověděl, nebyl si úplně jist, jak to myslela.
Tak a teď se může vrátit k Bachovi. Může, ale bůhví proč, už se mu nechce. Na okamžik zůstane stát uprostřed kuchyně, zrovna jako předtím jeho dcera. Nakonec si ze stojanu vyndá jedny noviny a usadí se s nimi u jídelního stolu. Nasadí si brýle a zjistí, že noviny jsou týden staré. Nevadí, stejně je ještě pořádně nečetl. Byly to „jeho“ noviny, noviny pro které psal. Nepatřily sice k nejčtenější čtveřici, ale zaplať pánbůh, pořád ještě měly dostatek čtenářů na to, aby se jakž takž udržely nad vodou. Zatím.
Doktor Kott s povzdechem nalistoval kulturní stránku a přečetl si svoji vlastní recenzi Zachariášova nového románu. Byla celkem pochvalná, ačkoli, nebylo to vlastně úplně zřejmé. Jinak to nejde. Ano, souhlasil doktor Kott i po týdnu se svým názorem, je to tak, dobře jsem to napsal. Víc chvály už si dovolit nemůžu. A potom, k čemu to všechno vlastně je? Stokrát vyzdvihnu Zachariáše jako senzitivního hledače velké obraznosti, se všemi předpoklady stát se skutečně svébytným tvůrcem a stejně ho nikdo nečte.
Doktor Kott si na vteřinku uvědomil, že ten poslední Zachariášův román ve skutečnosti taky stěží dočetl jen do poloviny a pak s vypětím všech sil přelouskal ještě závěr. Moc ho to nebavilo. Spíš vůbec. Ale nijak si to nepřipouštěl a pokud přece jen trochu, omlouval se v duchu těmi haldami knih, kterými se musí den ze dne prokousávat.
Naproti tomu stokrát může napsat, že Karmazín píše laciný komerční sračky a stejně se všichni přetrhnou, aby nepřišli o žádnej z těch skvostů, co z něj vypadne. Ach bože… Má to teda vůbec cenu? Asi ne, asi moc ne, pomyslel si smutně a celkem realisticky doktor Kott. Ale stejně jsem to Karmazínovi minule pěkně nandal. Vsadím se, že měl nejmíň jeden den zkaženej. A doktor Kott se musel poprvé toho dne chtě nechtě usmát. Vzápětí ale zase posmutněl. Odkudsi ze zálohy nečekaně vyplula zákeřná vzpomínka na smutný osud jediné doktorovy sbírky básní „Měsíc – toběsýc“. Nikdo si jí tenkrát ani nevšimnul. Už to bude letos šestnáct let. Možná, že bych o tom Karmazínovi neměl psát vůbec, zauvažoval doktor Kott.
V tom pocítil zprvu mírný, pak však překvapivě rychle sílící tlak v útrobách. Nezbylo mu, než vyrazit známým směrem. Dispozice jejich bytu byla bohužel taková, že nebylo pochyb o tom, kam jde. Žena Renata za ním vyslala pobavený pohled. Dobře si toho všimnul. Noviny si vzal s sebou, ale zbytečně. Bylo to tak rychlé, bolestivé a vysilující, že na čtení nebylo pomyšlení. Co jsem to sněd? Co to ta káča včera uvařila za sračku? Pomyslel si ztrápeně. Kašle na nás, věčně nemá čas a všechno odbejvá. Pak to takhle dopadá. Proboha! Budu si muset koupit nějakou mastičku. Doktor Kott spláchnul, musel dvakrát a zvolna se vydal na zpáteční cestu. Když pak v předsíni míjel jediné velké zrcadlo v bytě, neznámá síla ho takřka proti jeho vůli přiměla na okamžik se zastavit. Nasadil si brýle a pomalým, obezřetným pohybem povytáhl nátělník z trenýrek. „Břicho dobrý,“ pravil sám k sobě. Potom sjel pohledem dolů, aby s brýlemi i bez nich zkontroloval svoje tenké, zakřivené končetiny. „Nohy ne. Nohy dobrý nejsou,“ konstatoval. „Ramena taky ne,“ dodal po chvíli sebekriticky. Do trenýrek se už vůbec nahlédnout neodvážil. „Nic moc,“ zhodnotil celkovou situaci doktor Kott.
To už nestál před zrcadlem, ale koukal z okna. Drbal se v rozkroku a zamyšleně hleděl kamsi do dvora, kde však místo popelnic, hromady cihel a několika hrajících si dětí, viděl před sebou Haničku, Haničku, co vypadá jako Barbie. Fuj! Barbie, fuj! Jak ta doba ty děti příšerně kazí. Za chvíli budou úplně bez vkusu. A bez citu! Vzpomněl si doktor Kott na škrábání brambor. Co za chvíli…, už jsou. Barbie… Doktor Kott si bezmyšlenkovitě potěžkával koule a nespokojeně vrtěl hlavou. Jakápak Barbie… Venuše! Boticelliho Venuše přeci. Ale to ty děti neznají. Kdepak…
„Karle!“ ozvala se z kuchyně Renata.
Doktor Kott se leknul. Zase. Už zase se leknul tak, že na zádech ucítil kapičky studeného potu. Nedokázal to ovládnout. Pokaždé, když uslyšel zavolat své jméno, podvědomě se přikrčil a v nejčernějších obavách očekával, co bude následovat. Tentokrát to nebylo nic zvláštního. Následovalo slovo: „Oběd.“ Většinou, vlastně vůbec nikdy za posledních dvacet let to nebylo nic zvláštního. Přesto nedokázal zapomenout na potupné zvolání, kterým ho spolužáci pronásledovali po celá školní a studentská léta: „Karle! Smrdí ti varle!“ Nechutné. Bezděčně si přičichl k dlani a pokrčil rameny. Není to pravda, nikdy to nebyla pravda. Varlata mu nesmrděla o nic víc, než komukoli jinému. Ale už to v něm zůstalo. To pokoření, leknutí i bezmocný vztek. Neodpustil spolužákům ještě ani teď, po tolika letech a neodpustil ani svému jménu. To především.
Renata i obě děti seděli už za stolem. Překvapilo ho, že je doma Ludvík. Musel přijít zrovna, když on trpěl na záchodě, jinak to nebylo možné. Doktor se posadil na zbývající volnou židli. Ta rozvrzaná, samozřejmě, pomyslel si rozmrzele.
„Tak dobrou chuť,“ řekla Renata.
„Dobrou chuť,“ řekly děti.
„Dobrou,“ zabručel a teprve teď se pořádně podíval na svůj talíř. „Polívka nebude?“ zeptal se, ačkoli to bylo zcela zjevné.
„Ne,“ řekla Renata, „jenom to filé. Stejně je moc horko.“
Horko! Houby horko! Nechce se ti s námi ztrácet čas, to je to. Kdybys aspoň udělala pořádný jídlo, omáčku nějakou, svíčkovou třeba nebo aspoň rajskou. Ale kdepak. Zapečený filé! To máme pořád. Anebo špagety…, ty taky, ty máme taky pořád. Ačkoli je vůbec nemám rád. Ale to nikoho nezajímá. A proč? Protože jsi líná a protože tě to vůbec nebaví, starat se o nás.
„Nemám je rád!“ řekl doktor Kott nahlas a zakuckal se.
„Prosím?“ Renata udiveně zvedla oči od jídla. „Co jsi říkal?“ zeptala se.
„Ale nic.“
Doktor Kott neobratně honil po talíři poslední sousto. Když se mu ho konečně podařilo dostihnout a spolknout, zeptal se: „Mohla bys mi přidat?“
„Nemohla, promiň. Snědli jste to všechno. Jestli chceš, Karle, je tam ještě kousek koláče od babičky.“
Doktor Kott se začal pomalu zvedat ze židle. Jeho žena posbírala nádobí a hned je také umyla.
„Tak, teď se jdu osprchovat, převlíknout a budu muset jít,“ řekla potom.
Děti ještě seděly na svých místech a krmily se babiččiným koláčem. Doktor Kott nerozhodně přecházel kolem stolu. Měl pocit, že by měl říct nebo snad udělat něco, co by manželku zadrželo doma. Jenže nevěděl co.
„Tati!“ ozvala se dcera, od incidentu s brambory a telefonem až do teď ještě tišší než obvykle.
„Tati, co je to kokot?“
Doktor Kott na okamžik zalapal po dechu, ale vhodná odpověď ho napadla překvapivě rychle. Marná sláva, přece jen byl zvyklý pracovat s jazykem.
„To je, to znamená…,“ nechtěl to slovo zbytečně opakovat. "Na severní Moravě to znamená kohout.“
„A na jižní?“ zeptala se Terezka.
Doktor Kott se na ni podezíravě zadíval. „Cože?“ zeptal se, aby získal trochu času a zatvářil se přitom nanejvýš přísně. Ale zdálo se, že zbytečně. Holčička na něj hleděla stejně důvěřivě a nevinně jako kdykoli jindy.
„Mohla bych dostat ještě kousek koláče?“ zeptala se. A vzápětí: „Tati, a proč ti ve škole říkali kokot? Vy jste doma měli slepice nebo proč?“
„Cože?!“ rozkřikl se doktor Kott. „Co to povídáš za nesmysly! Kdes to vzala? Kdo ti to řek? Co? No tak, bude to? Co mlčíš?“ Doktor Kott děvčátkem neurvale zacloumal.
Terezka se usilovně snažila zadržet slzy. Ale nešlo to. Napřed se jí rozklepala drobná brada a za chviličku podlehla úplně. Dala se do hlasitého breku. Vtom vyběhla z koupelny polonahá doktorka Kottová.
„Co je? Co se to tady děje? Pusť jí, proboha! Terezko, co se stalo?“ A aniž by čekala na vysvětlení, odvedla plačící dítě do pokoje.
Pozornost doktora Kotta se teď obrátila k synovi. Devítiletý, v tom okamžiku nápadně bledý Ludvík Kottt, se v naprosté tichosti věnoval zbytkům koláče a bláhově doufal, že snad dobrotivá vršovická babička koláč kromě lahodné chuti obdařila stejnými schopnostmi, jaké za určitých okolností mívají všelijaké staré hučky nebo pršipláště. Doufal marně. V příští vteřině už ho otec držel pod krkem.
„Ty, ty, ty,…ty smrade jeden! Ty darebáku! Tos musel bejt ty. Jedině ty! Ty hajzle mizernej! Ty víš moc dobře, co je to kokot. Nemám pravdu? No, podívej se na mě, jen se podívej! Proč jsi to udělal? Proč jsi jí to říkal? Co? Tak odpověz, když s tebou mluvím!“
Ludvík bezmocně kuckal drobečky. Mlčel.
„Tak ty mi neodpovíš?“
Doktor Kott vrazil synovi vší silou facku, potom ještě druhou a třetí. Pak ho teprve celý schvácený pustil.
„Sprosťáku! Hajzle…,“ opakoval si pro sebe.
Ludvík Kott, ačkoli mu to dalo hodně práce, se nerozbrečel. Ruce se zaťatými pěstmi strčil do kapes a zamířil do dětského pokoje za matkou a sestrou. Mezi dveřmi se však ještě na okamžik zastavil.
„Mně tak říkají,“ řekl a odešel, aniž by se na otce podíval.
„To se nedivím!“ zakřičel za ním doktor Kott. „Mně ne, abys věděl! Mně tak neříkali. Nikdy. Rozumíš? Nikdy!“
Hodinu na to seděl doktor Kott v hlubokém křesle, v rohu obývacího pokoje, před sebou na nízkém dřevěném stolku laptop a vedle něj, křiklavou obálku otočenou dospod, Karmazínovu nejnovější knihu povídek. Zavřenou. Ještě nevěděl, jestli ji vůbec otevře.
Bylo ticho. Žena asi tak před půl hodinou odešla s oběma dětmi na procházku nebo kam. Bylo ticho… Možná až příliš velké ticho. Doktor Kott zvolna vstal, přistoupil k přehrávači a několika jemnými, přitom však důraznými pohyby do něj zasunul Bachovu Fugu a toccatu v D moll. Na zpáteční cestě sebral ze země jednu zakutálenou bramboru. Než ji odhodil do koše, na okamžik ji před sebou podržel v gestu téměř hamletovském. Pak se dal s chutí do práce.

Zdroj čisté radosti

Takový červen vám vypálí mozek z hlavy. Marie Procházková naposledy vyždímala mokrý hadr, s námahou narovnala ohnutý hřbet a loktem si otřela zpocené čelo. Tak a zas je na chvíli pokoj. Předsíň byla čistá. Vtom si uvědomila, že zapomněla na domovní chodbu. Musí ještě vyklepat rohožku, zamést a vytřít. Alespoň na patře, alespoň ten nevelký prostor mezi jejich bytem a bytem paní Tuháčkové. Musí, nedá se nic dělat.
S nechutí otevřela dveře a poponesla kýbl na chodbu. Jaksi vyčítavě přitom spočinula pohledem na novotou zářící jmenovce s nápisem ing. Luděk Procházka, jako kdyby to byl on, ing. Luděk Procházka, její muž a otec jejího syna Petra, kdo může za všechny její trable, včetně vytírání podlah samozřejmě.
“Jo Procházka, ten se má, ten už se povaluje někde u vody,“ pomyslela si.
Ve skutečnosti svému muži křivdila a taky si toho byla v koutku duše vědoma, jen si potřebovala ulevit. Byla sice pravda, že Luděk Procházka s devítiletým synem Petrem odjel na chalupu do Hnojné Lhotky už včera, ale to jen proto, že si to Marie tak přála. To ona vymyslela, že zůstane v Praze o den déle, aby mohla, jak tvrdila, uklidit celý byt. Nechce se prý po dovolené vracet do špíny a nepořádku. Nabízeli jí, že jí pomohou a odjedou pak všichni společně. Marie odmítla s tím, že raději udělá všechno sama, ale v klidu.
Učila češtinu a hudební výchovu na druhém stupni základní školy a teď, den po skončení školního roku, byla její potřeba samoty opravdu naléhavá. Alespoň na chvíli, alespoň na jeden jediný den. Přesto přeze všechno se teď, jak tu tak v seprané sukni a starém námořnickém tričku popolézala už dvě hodiny s hadrem v ruce po studených dlažkách, cítila mírně ukřivděna, ačkoli si ani zdaleka nebyla jistá, co by vlastně chtěla dělat místo toho, kdyby si mohla vybrat.
Chvatně a na učitelku trochu ledabyle setřela chodbu a s vědomím, že ji nikdo nevidí, vyplázla z náhlého popudu na úhlednou jmenovku ing. Procházky jazyk. Stejně, uvažovala, ať se dělá, co se dělá, v manželství je na tom ženská stejně vždycky hůř. Luděk je docela hodnej mužskej, docela ohleduplnej, snaží se, …ale stejně to není… Zarazila se. Nabrala do nosu. Teprve teď si uvědomila, že chodba je plná neobvyklé vůně. Příjemné, moc příjemné vůně. Než za sebou zavřela dveře bytu, ještě jednou se zhluboka nadechla.
Uvařila si kafe a zapálila cigaretu. V duchu se vrátila k té vůni. Určitě je v tom nějaký tabák, snad parfém a nejspíš, proč by ne, i trochu potu. Vyvolávalo to v ní jakési zasuté, nepříliš jasné vzpomínky. Pocítila neklid. Vstala a šla znovu otevřít dveře do chodby, musí ještě urovnat rohožku, určitě už uschla. Udělala to a vrátila se ke kafi. To je jedno, co to přesně je, podstata věci byla jasná: Na chodbě krásně voněl cizí chlap.
Vzpomněla si, že když uklízela, zaslechla, jak bouchly domovní dveře, jak někdo stoupá po schodech, jak zvoní na sousedku, jak chvíli přešlapuje na patře, znovu zvoní a jak pak zase sestupuje dolů. Nevěnovala tomu žádnou pozornost. Nebyla ten neukojitelně zvědavý a věčně ostražitý domovnický typ, co při každém zašustění letí ke dveřím a pod jakoukoli záminkou si hledí prohlédnout příchozího. Něco takového by nikdy neudělala. Nepodívala se dokonce ani špehýrkou a teď ji to skoro mrzelo.
Něco ji přinutilo znovu vstát. Tentokrát zašla do ložnice a zůstala stát před velikým zrcadlem v dřevěném vyřezávaném rámu. Číhavě se na sebe zadívala.
„Já nevím,“ řekla nahlas. Uvolnila gumičku ze svých světlých vlasů a nechala je v hustých, tuhých pramenech rozprostřít po ramenou. „Takhle je to lepší, ale stejně…“
Zamračeně hleděla na svoji nevelkou, veskrze ženskou postavu s velkými ňadry. Možná, že je pořád docela pěkná, ale možná, že ne. Vůbec nevěděla. Bylo jí pětatřicet let a co se týče vlastního vzhledu, byla pořád stejně nejistá jako v patnácti. Mužům se podle všeho líbila a poměrně často jí to dávali najevo. Ale ideál doby byl nesporně někde úplně jinde. Desítky reklam i časopisů ji o tom denně přesvědčovaly. Měla by zhubnout, měla by se jinak oblékat a neměla by ve svém věku nosit dlouhé vlasy, ačkoli je ve škole schovává do hladkého drdůlku. V podstatě chodila oblečená takřka stejně jako před patnácti lety, v dobách studií. Věděla, že vypadá nepřípadně, ale nechtělo se jí s tím nic dělat, přestože by asi pomalu měla. Naopak, nejraději by byla chodila oblečená jako prababička Agnes na fotografii, která visela zarámovaná v ložnici, hned vedle zrcadla.
Kafe už vystydlo a nestálo za nic. Byt byl v dokonale beznadějném pořádku. Najednou nevěděla, co by měla dělat. Chvíli bezradně štrachala ve špajzu a nakonec si nalila panáka whisky. Musela ji kvůli tomu otevřít. To je rozklad, to by se Luděk divil, pomyslela si s pocitem podivného uspokojení. Whisky ji nepřipadala nic moc, ale na tom nesejde. Proč tady vlastně zůstala? Kvůli úklidu to nebylo, to věděla.
Vybavila si minulý víkend. Nikam nejeli a vedli rodinný život. Dopoledne pár nákupů, pak vaření, odpoledne šli na procházku a večer dokonce do kina. Bylo hezky, nehádali se a přece nebyla spokojená. Už od soboty se uvnitř celá chvěla tichou nevolí, aniž by přesně věděla, co a komu má vlastně za zlé. Stupňovalo se to, v noci se přece jen málem pohádali, když po dni, jehož průběh pokládal Procházka za mimořádně zdařilý, neměla chuť souložit a ani to nedokázala nijak zdůvodnit.Věci i události jako by ztrácely pevné obrysy, jako by ztrácely smysl.
A pak neděle… Den plný slunce, jen chvíli před začátkem prázdnin.V neděli dopoledne už jí bylo doslova mdlo. Ale proč, proboha? Nevěděla. Večer se dívala na stupidní americký film o lásce, žehlila při tom a během závěrečných titulků jí do manželových košil kanuly slzy jako hráchy. Tak to je zlé, to už je to se mnou na pováženou, uvědomovala si. Daleko víc ji však znepokojovalo několik veskrze nemístných otázek typu: Zažila jsem někdy něco takového? Zažiju to ještě někdy? Bude mě ještě někdy někdo takhle milovat? Naštěstí jí zůstalo tolik soudnosti, že žádnou z nich nevyslovila nahlas. Ale zůstaly viset ve vzduchu a k pohodě manželského života nijak zvlášť nepřispěly.
Rozžhavený konec června jí připadal jako výsměch všem slušným lidem středního věku. Beztvará hmota bezdůvodné melancholie na sebe pomalu začala brát podobu dvou zsinalých tváří – nenaplněného příslibu a promarněné příležitosti. Od onoho víkendu ji nepřestávala obklopovat jakási mlha, která jí jednak nedovolovala vidět věci jasně a ostře a jednak, jako by ji jemnou, ale přece jen zřetelnou clonou oddělovala od ostatních lidí. Proto zůstala ve městě. Měla pocit, že by se s tím měla vypořádat sama. Ale šlo to špatně, protože přesně nevěděla, s čím vlastně. A tak jediné, co doposud vymyslela, byl ten velký úklid, ten, který právě skončil.
Whisky nakonec nebyla tak špatná. Víc si ale nedá. V Mariině vyprázdněné hlavě se vznášelo jedno jediné – příjemná vůně cizího chlapa. A s ní se, k jejímu úžasu, poznenáhlu objevila myšlenka na sex. Ačkoli na tom nebylo nic zvláštního, cítila se zahanbeně. Tak takhle je to, říkala si, takové já mám utajené spády! Přes deset let neměla jiného muže než svého vlastního, brala to jako samozřejmost, nemusela se přemáhat, kupodivu ani po jiném nezatoužila. Až dnes.
Jak často si při vzrušených debatách svých kolegyň připadala divně. Většinou jí bylo trapně spíš za ně, přesto ji samozřejmě párkrát napadlo, jestli přece jen není divná ona sama. Jenomže teď, když na něco takového jenom pomyslela, bylo jí ještě divněji. Že by právě tohle byl ve skutečnosti ten druh uvolnění a radosti, co jí schází?
Nebyla nijak zvlášť naivní, ani zcela bez zkušeností, do pětadvaceti, než se vdávala, stihla leccos a konec konců, vzala si někoho, s kým to mimořádně klapalo dokonce i po těch letech. Alespoň do nedávna. Prostě jen byla deset let věrná. Je na tom opravdu něco tak zvláštního?
Zamířila pro změnu do koupelny. Opláchla si obličej studenou vodou a zauvažovala, nemá-li si po panáku také vyčistit zuby. Zašklebila se a vycenila je na sebe. V tom okamžiku zazvonil zvonek. Šla a bez rozmýšlení otevřela dveře dokořán.
Na prahu stál ten člověk. Ten chlap. Na sobě měl bílé tričko a plátěné kalhoty s mnoha kapsami, kolem pasu uvázaný svetr. Mohlo mu být tak kolem čtyřicítky. Jakmile otevřela, zdvořilý úsměv nachystaný na jeho tváři nepřirozeně ztuhnul.
„Dobrý den,“ řekl a pak, místo aby plynule pokračoval, zadíval se na ni a někam mu to všechno ulétlo. Bože, ta je pěkná, říkal si, a vypadá, vypadá…, je to divný, ale vypadá, jako kdyby měla co dělat, aby se mi nevrhla kolem krku.
„Dobrý den,“ řekla ona. „Co jste… chtěl jste…?“ pokusila se.
„Chtěl jsem se jen zeptat… ale, promiňte, není vám něco?“
„Ne, ne, není. Jen jsem, já jsem… víte, já jsem myla podlahu a …,“ řekla nesmyslně.
„Rozumím,“ řekl cizí muž, který se po několikavteřinovém zaváhání rychle vzpamatoval. „Promiňte, omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli náhodou nevíte, kde je paní Tuháčková.“
„To nevím, bohužel ne.“
„Rozumím,“ řekl muž, „no, to nic, to nevadí, totiž, ona, jako paní Tuháčková, je to moje teta a tak jsem…“
„Pojďte dál.“ řekla, překvapena vlastními slovy, „ať nestojíme mezi dveřma.“
„Já nevím, no tak dobře, děkuju. Počkejte, já se zuju, když jste zrovna vytřela.“
Protestovala, ale muž se sklonil, rozepjal sandály a bos vstoupil do předsíně. Tiše za sebou zavřel dveře a zůstal stát.
„Je to moje teta, to už jsem vlastně říkal,“ pokračoval, „chtěl jsem se u ní zastavit a něco jí tu nechat. Sem tam jí něco přivezu, já…“
„Udělám kafe, třeba mezitím přijde.“
„Já nevím, nechtěl jsem vás rušit, nechci vás zdržovat.“
„Nezdržujete,“ řekla. „Už jsem hotová. A jsem tu sama. Pojďte.“
Vzápětí se lekla, co to povídá. Proč mu vykládá, že je sama? Bože, to je trapas. Ale už se stalo. Chystala kávu a byla ráda, že vůbec stojí na nohou. Kdykoli o něj zavadila pohledem, zamrazilo ji. Příjemně. Nejhorší bylo, že v jeho očích zahlédla to samé. Věděla to tak jistě, jako kolik je jí let a kde bydlí. Zahlédla v nich odraz jeho touhy po ní a také své touhy po něm. Viděla, že by ji chtěl i to, že on ví, že ona by chtěla jeho. Nevěděla proč to tak je, ale bylo to tak. Měla pocit, že se setmělo a bělavou kuchyní plují těžká bouřková mračna.
„Kouříte?“ půl se zeptal, půl konstatoval, když z rozpaků sáhla po cigaretě.
„Můžu taky? Nebude vám to vadit?“
Zavrtěla hlavou.
Vyndal dýmku a rituál potřebný k jejímu zapálení, jí na chvíli poskytl úlevu od jeho vědoucích očí. Panebože, co teď? Co bude dělat? Přece se s ním nemůže jen tak mírnyx týrnyx …? Anebo může? A kdo to vůbec je? Je tak zvláštní. Zdál se jí jiný, než všichni chlapi, co znala. Ale proč? Čím to je? Žádnej právník, ekonom, úředník nebo něco podobnýho to asi nebude. Žádnej unavenej táta od rodiny… Určitě ne. Nemohl by to být třeba detektiv? Byla to dětinskost, ale připadal jí jako nějaká literární nebo filmová postava. Nemohla si pomoct.
„Znáte se s tetou?“ zeptal se.
„Jen zběžně. Zdravíme se a tak, párkrát jsem s ní mluvila. Nebydlíme tu dlouho, jen pár měsíců.“
„Aha, já jen tak. Nikoho už nemá, tak sem chodívám, když můžu. Většinou spíš v zimě.“
„Vy nejste z Prahy?“
„Ale jo, jsem. Jenže se sem dostanu málokdy.“
Možná, že je cestovatel nebo tak něco, napadlo ji. To by pak přece šlo… Řekněme jednou…, jenom jednou a pak už nikdy. A nebo třeba zase až za rok. Jen jednou do roka, bez řečí, bez slibů, bez závazků. Bez jakékoli přetvářky. Taková chvíle čisté radosti a konec. Nic jiného by ani nechtěla. Nechtělo se jí nic rozvíjet, udržovat a řešit. To určitě ne.
Vstal a přistoupil k ní – aby jí připálil cigaretu. Myslela, že omdlí. Neomdlela, jen se začervenala. Nevyhnuli se letmému doteku. Stáli teď těsně vedle sebe. Díval se na její nepoddajné vlasy a uvažoval, jestli se jich může dotknout. Jestli to všechno správně pochopil a jestli je teď ta pravá chvíle. Vycítila to.
„Jsem učitelka,“ řekla najednou, jako by se tím směšným slovem chtěla pokusit zadržet jeho ruku.
„No a?“ zeptal se s nepatrně poťouchlým úsměvem.
„A ty?“
Na vteřinu zaváhal a pak udělal chybu. Strašně se mu líbila, strašně ji chtěl a tak se proti svým zvyklostem rozhodl, že nebude riskovat. Aby ji třeba nepoplašil.
„Já? Já jsem účetní a daňový poradce. Tak trochu,“ řekl.
„Aha,“ řekla tiše a poodstoupila o krok. Opřela se o kuchyňskou linku. Bylo po bouřce.
Viděl, slyšel a cítil, že ta chvíle je pryč. Něco se stalo. Asi neměl lhát. Sakra. Nevěděl si rady.
„Tak snad abych šel,“ řekl. „Teta nejde.“
Nebránila mu. Zvedl ze země igelitovou tašku. „Kdyby vám to nevadilo, nechal bych tu pro ni pár drobností. Smím?“
„Samozřejmě,“ přikývla.
„Tak vám děkuju, děkuju za kafe a vůbec. Rád jsem vás poznal.“ loučil se.
„Já taky, nemáte zač,“ odpověděla.
Na prahu se ještě zastavil, zalovil po kapsách a odněkud vytáhl malý dřevěný přívěšek. Byla to figurka amazóňana s červeným peřím. Pověsil jí papouška na krk.
„Pro štěstí,“ řekl. Podali si ruce. Marie Procházková zavřela dveře, opřela se o ně zády a pomalu se svezla na zem. Zůstala sedět na umyté podlaze a po tvářích jí už zase tekly slzy.
Druhý den ráno, s cestovní brašnou přes rameno, zazvonila na sousedku. Stará dáma, upravená a s úsměvem jako vždy, se za okamžik objevila ve dveřích.
„To jste vy, Mařenko, dobré jitro. Copak mi nesete?“
„Dobré jitro, paní Tuháčková. Nesu, náhodou vám opravdu něco nesu. Včera vás hledal váš synovec a tohle vám posílá. Nechal to u nás,“ řekla a podala jí igelitovou tašku.
„Děkuju vám, to jste hodná,“ řekla sousedka. „Tak on tady byl Adam. Ale to mě mrzí. To je smůla! Tak to vidíte, člověk trčí doma, jak je rok dlouhý a zrovna, když se jednou za čas vypravím ke kamarádce, takhle to dopadne. A že taky nezavolá, pacholek jeden, to nechápu. Byla bych ho čekala.“
„To je mi líto, ale on vás jistě zase někdy navštíví.“
„Navštíví, navštíví, jenomže nejdřív zase tak za půl roku nebo taky za rok. Teď v létě sem nejspíš odněkud zaletěl jen tak na den na dva, jak mu to zrovna vyšlo. Představte si, Mařenko, on je to námořník, a to víte, pořád je někde pryč.“
„Námořník?“
„No jo, je to tak. Vystudovanej inženýr, ale dal se na tohle, patnáct let už jezdí po světě. Jinak hodnej kluk, napíše a když může, přijede se na mě podívat. Jak říkám, hodnej, ale co je to platný, rodinu stejně pohromadě neudržel. To víte, při tý profesi, člověk se ani nemůže divit. Ale já tady řečním a zdržuju vás. Vidím, že se taky někam chystáte. Kampak jedete, jestli se můžu zeptat?“
„Já? Já jedu do Hnojné Lhotky,“ řekla Marie Procházková smutně. „Za manželem, on už tam je.“