Mladý pěkný lamy
Nikdy nespěj samy
Starý lamy ať jsou rády
Když maj aspoň kamarády

Byla jsem nakoupit u Zena. Moc toho ještě radši netahám, ale aspoň trochu ovoce, zeleninu a půlku chleba. Pro zbytek dojdou děti. Zen se nejmenuje Zen ale Ngyuen. Vyslovuje to tak, že to zní přibližně jako Nouzen a samozřejmě to ještě pokračuje nějak dál. Pro sebe mu zkráceně říkám Zen. Vůbec nedokážu odhadnout, kolik je mu let. Čtyřicet, padesát? Kdo ví. Střídaj se v obchodě se ženou a oba jsou moc milý. On mluví česky dobře, ona trošku hůř. Jak jsem si všimla u jinejch Vietnamců, většinou to bejvá spíš obráceně. Tentokrát prodávali oba dva. Přesně řečeno, když jsem přišla, prodávala ona a Zen stál před krámem s cigaretou. Ačkoli byla pěkná kosa.
„Jak se daříte?“ rozzářil se.
Řekla jsem, že dobře.
„Dlouho vás neviděl. Cigaretu?“
Tu jsem odmítla, ale chvilku jsme postáli. Bylo ráno, kolem se trousili školáci, pejskaři a sem tam nějakej kravaťák s aktovkou.
„Moc psů, moc hoven,“ podotknul Zen, „všude tady psů jako…“
„Jako psů.“
Tázavě se na mě podíval.
„Fakt, to se tak v češtině říká, když je něčeho hodně. Bylo jich tam jako psů…třeba.“
„To teda pravda. To dobře se řiká.“
Zen spokojeně pokuřoval a lehce podupával.
„Zima. Hrozná zima.“
„Psí,“ řekla jsem.
„Co?“
„Psí zima.“
„Legrace?“ usmál se.
„Žádná legrace. To se taky říká. Vážně. Velká zima je psí zima. Psa by nevyhnal.“
„Tak já blázen. Ne já, vy blázni. Všechno samý se psem.“ Chechtal se. „ Vy jako ňáký eskymáci.“
„Já už jdu dovnitř. Musím nakoupit. A je mi zima.“
„Psí zima,“ řekl spokojeně a típnul cigáro. „Taky jdu dovnitř. Už.“
Pozdravila jsem jeho ženu.
„Vy dobře?“ zeptala se.
„Ujde to.“
„Co – ujde to? To dobře?“
Něco mu řekla. Spíš rozčileně. Vzala jsem pár rajčat, okurku a trochu pomerančů. Banány ležej u kasy.
„Už léto aby. Mně chybí, víte co? Co mně stejská… Nejvíc?“, doprovázel mě Zen po krámě.
„Teplo?“
„Motýl. Motýli. Ty u nás hodně. Velký, krásný… Tam jezero „Zelená oči“. Žádnej Vietnamec nemá zelená oči, ale to jezero tak jmenuje se. A kolem motýli. Hodně motýlů…“
„Jako psů.“
Zaplatila jsem.
„Motýlů jako psů!“ smál se Zen.
Ona se nesmála.
„Mluvit blbost, to on dobře,“ řekla mi.
„Moc blbost a moc kouřila. On. To ne dobře.“
Zen vyšel se mnou ven. Přerovnat bedýnky. Rozloučila jsem se. Ale pak mi to ještě nedalo.
„O psech je taky spousta písniček. Znáte třeba tu: Kočka leze dírou, pes oknem, nebude-li pršet, nezmoknem?“
Zen se na chvilku zamyslel. Potom zavrtěl hlavou.
„Neznám. Jiná znám. Kluk ve škole zpívali. Pes nám spadla, pes nám spadla, kdopak nám jí postaví…“