Francouz

Ještě nebyl večer. Hodiny na kostelní věži právě odbily čtvrtou, avšak veliké a šedé mračno převalovalo se nízko nad údolím jako těžký sen. Hospodář vyšel na zápraží, zkoumavě se zahleděl k lesu a dál, k horám na obzoru. Už je to tady, pomyslel si. Ve vzduchu je cítit sníh. Den po svatém Mikuláši a ještě nesněžilo, ale dnes, dnes to příjde. Obloha potemněla a ves, už předem schoulená, ztichla. Dnes to bude stát za to.
Hospodář si ulevil, hlasitě ulevil a dupnul. Zadupal jakoby již setřásal ty vločky a z tenkých, sevřených rtů unikl mu zvuk podobný smíchu. Předtucha sněhu, možná i sněhové bouře, vzbudila v něm náznak veselí. Podivného, jakéhosi podivně sveřepého veselí s nádechem zlomyslnosti a protestu. Ani sám nevěděl proti komu.
Proti ženě, jejíž všudypřítomný, starostlivě slídivý pohled ho pronásleduje na každém kroku a i teď ho zahlédl problesknout za okny? Proti pánu bohu, sedícímu v teple a pohodlí někde nad těmi šedivými mračny, který, jak byl přesvědčen, mu naopak nikdy žádný starostlivý pohled nevěnuje? Nevěděl. Ale na sníh se těšil, ačkoli by si daleko spíš měl dělat starosti. Nedělal. On je připraven dobře, tak ať se teda ukážou. Nic dobrého už stejně dávno od nikoho nečeká. Ani od vlastních dětí ne.
Už se chtěl vrátit do stavení, když náhle zavrzalo u vrat a ve dvířkách stál Michal, jeho syn.
„Tatínku, pojďte, pojďte honem se mnou. Prosím Vás, rychle! Běžím celou cestu. Prosím Vás, pojďte, nahoře nad ovčínem, na kraji lesa…“
Byl udýchaný, bledý, hlas mu přeskakoval. Podobal se své nemluvné matce. Stál těsně před hospodářem, dýchal mu do tváře, ruku s tenkými kloubnatými prsty vztaženou k tlusté stěně jeho kožichu.
„Co je na kraji lesa?“
Cokoli strašného se mohlo stát a něco se nejspíš opravdu stalo. Hospodář to věděl. Víc nežli leknutí však pocítil nechuť. Nechuť k tomu bledému, roztřesenému tvoru, který je jeho synem a který se ho tak bojí, že není schopen dokončit větu.
„Co se stalo na kraji lesa?“ zavrčel.
„Někdo tam je, něco se mu stalo… Leží tam, krvácí, asi je zraněný. Pojďte honem, musíme mu pomoct.“
„Kdo? Kdo je to?“
„Nevím, neznám ho. Nějaký muž, ale…“ Zase nedokončil větu.
„Ale co?“
„Ale není zdejší a není, není… Není to našinec. On…, trápí se, naříká, víte… Není mu ale rozumět.“
„Jaktože není? Umírá?“
„Ne… Nevím…, já nevím. Je to cizinec.“
Hospodář se dál nevyptával. Co se víc od Michala mohl dozvědět? Oblečený už byl, obutý také. Ze špalku cestou vyťal sekeru, to pro jistotu a aby mohl říct, že táhnou pro dříví, kdyby snad něco… Popadl ji a šli.
„Tak sebou pohni, za chvíli se setmí. A co si vůbec dělal u lesa? Měls jenom zkontrolovat ovčín nebo ne?“
Droboučká žena ve vlněném šátku se opatrně vyplížila ze vrat. Už byli dosatatečně daleko, aby ji nezpozorovali a nezahnali nazpět, ne zas však tolik, že by je mohla ztratit z dohledu.
Neřekli nic, nikdo jí nepověděl, o co tady běží. Viděla je však dobře. Něco se stalo. Viděla, jak se baví, jak jsou rozčileni, jak rozhazují rukama, jak jdou… Něco se stalo a jí nikdo nic neřek, jako vždycky. Je jenom ženská – to si myslí on. A je to pravda, ale kde by bez ní byl? Bez jejích rukou, pilných a shánčlivých? Bez očí, jimž nic neunikne? Bez její vůle a síly? Je silná, nevypadá, ale vždycky byla a ještě pořád je. Aťsi s ní nemluví, nemusí s ní mluvit ani ona s ním, i tak ví všechno, co je důležité. Stačí se dívat, to jí nevezme. Stačí se dívat a ví všechno. Nesnáší to, ona to dobře ví, nesnáší, že se na něj dívá. Docela potichu a bez výčitek. Jenom se dívá. A všechno o něm ví a on ví, že to ví, nemusí mu nic říkat. A on se zlobí. Může se zlobit, ať se klidně zlobí, ale dělat nic nemůže. To by jí musel oči vydloubat. Musel by ji zabít a to on neudělá, i když ji nemá rád, toho není schopen a ona to ví.
A tak jde za ním, maličkými krůčky, hubené nohy hbitě kmitají. Bude se zlobit, jestli ji uvidí, ale to se nestane, ona si dá pozor. A kdyby přece, už bude pozdě. Dozví se, co chce.
Chlap ležel v roští pod srázem. Hlavu zvrácenou nazad a co chvíli se zachvěl nebo zaúpěl. Žije tedy ještě. Provlhlý kabátek nezvyklého střihu, jednu nohavici už promáčela krev. Otevřel oči a spatřil ty dva muže.
„Bohu díky!“ vydechl. „Už jsem si myslel, že tady zhebnu.“
„Cože? Co to říká?“ zeptal se hospodář.
„Nevím.“ odpověděl syn, překvapený, že ho otec žádá o radu a zklamaný, že mu ji nemůže dát.
„Německy to není.“ Dodal alespoň.
„Hlupáku! To vím taky.“ utrhl se hospodář. Že se ho vůbec na něco ptal…
„Pomoc!“ zaprosil muž. „Pomozte mi, prosím. Pomoc! Prosím, pomoc.“
Pokusil se nadzvednout na loktech, bolest ho ale srazila zpět k zemi. Byl už tak slabý, nešlo to. I mluvení mu působilo bolest a stálo ho moc sil.
Snad nemusím víc říkat, myslel si, oni mi stejně sotva rozumí, ale vždyť je to jasné. Vidí přece, že je se mnou zle, že potřebuju pomoc, teplo, lékaře… Hlava mu klesla zpátky do mokré trávy.
„Musíme mu pomoc.“ řekl hospodářův syn. „Chytnu ho pod rameny, Vy vezměte nohy.“
„Jen počkej, počkej… To není jen tak.“
„Uneseme ho, žádný hromotluk to není.“
„Hlupáku, o to nejde. Unes bych ho i sám, když na to příjde. Ale, co je zač? Pánbůh ví, co je to zač…“
A hospodář si vzdychl. Je mu ho líto, o to nic, jenomže, ono se řekne – pomůžeme mu… Když jeden nikdy neví.
„Talián to není. Vzpomínáte si na toho, co maloval zámeckou kapli? Slyšel jsem ho mluvit – pořád se vztekal, pořád nadával. Ne, Talián to není. Tak pojďte, táto, pospěšme si nebo nám tu umře.“
„Má přeraženou hnátu, podívej, dokonce na dvakrát. Ten už daleko neuteče.“
„Proč byu měl utíkat?“
„Co ty víš, co má na svědomí a jakej vyvrhel to může bejt.“
„Jeho svědomí, táto. A nevypadá jako vyvrhel, šatstvo má slušné. Tak co s ním?“
„To kdybych věděl.“
Cizinec zasténal a znovu doširoka rozevřel oči.
„Pomoc! Proboha pomoc!“
Kriste Ježíši na co jen ti dva čekají? Až zemře? Chtějí si vzít jeho boty nebo snad kabát, jeho peníze? Ale to by mohli udělat hned… Když mu nepomůžou, dalšího rána už se nedočká. Nic by jim nehrozilo. A jestli ne, jestli ho nechtějí okrást a pomoci mu také nechtějí, proč tedy, pro boha živého, vlastně přišli? Ten mladý už tu byl, myslel si, že jde pro pomoc. Bože na nebesích, v jaké zemi se to jen octl, mezi jakými lidmi? Neměl sem jezdit, všichni ho odrazovali, ale on se jen smál. Neviděl důvod, proč by tohle pitomé Rakousko mělo být horší nežli Indie či Egypt… Začínal tomu rozumět.
„Pomoc!“ zaúpěl.
A nic, pořád nic. K ničemu se neměli.
„Ještě řeknou, že jsme ho okradli. Nebo že jsme mu to udělali my. Chlap zhasne dřív než ho stačíme snést dolů a lidi řeknou, že jsme mu pomohli a obrali. Mně se to nelíbí.“
„Prosím Vás, táto, nechte lidi, pánbůh vidí, že máme čistý svědomí. Nesmíme ho tu nechat, umře.“
„Každej umře, dřív nebo pozdějš, i já a ty taky. Já si to nevymyslel. A ty mi nebudeš povídat, co můžu a co ne. Vod toho jsou jiný a je jich dost i bez tebe.“
„Já vím, je to těžký.“
„Nic nevíš.“
„Matka by Vám nejspíš dala za pravdu, ale…“
Hospodář ustrnul, jakoby v zádech ucítil dvě malá slídivá očka. Ano, nejspíš by mu dala za pravdu, byla tak opatrná, tak prozíravá… Ale neřekla by nic, neřekla by nic dokonce ani, kdyby s ním nesouhlasila, kdyby se zachoval proti její vůli. Jenom by na něj vyčítavě hleděla. Jenomže on se toho pohledu nebojí, vydrží ho bez mrknutí oka. Udělá dobrý skutek, nebude se bát a už vůbec ne nějaké ženské. Možná, že tentokrát nevydrží ona, nevydrží a promluví…
Obrátil zachmuřenou tvář k synovi, aby mu řekl, ať teda toho zatracenýho chlapa popadne pod rameny a ať sebou hodí. Za chvíli se setmí.
Cizinec sebral poslední síly. Nemá to asi smysl, ale ještě jednou to zkusí. Třeba porozumějí alespoň sem tam nějakému slovu. Snažil se mluvit zřetelně a velmi, velmi pomalu. Jinak už ani nemohl.
„Lidi prosím, prosím vás, pomozte mi.“ zaprosil. „Nejsem nebezpečný. Jsem slušný, dobrý člověk jako vy. Jsem v pořádku. Křesťan, dobrý křesťan. Pomoc, prosím, potřebuji pomoc. Měl jsem nehodu. Jsem novinář, anglický novinář. Přijel jsem do Rakouska kvůli té bitvě, chápete? Kvůli té bitvě s Napoleonem… Bitva, …chápete? Slavkov… Bum, bum…Napoleon, rozumíš? Napoleon…, bum, bum!“
„Tak vidíš,“ vydechl ohromeně hospodář, „Napoleon! Já to tušil. Tušil jsem, že to nebude jen tak. Je to Francouz! Nepřítel, buřič… Revolucionář! Chápeš? To jsme se mohli šeredně zaplést. Že mě to nenapadlo hned! Slavkov – no ano – bože můj, jak jsem mohl zapomenout. Vždyť je to jen pár dnů! Proto to zranění, dobelhal se až sem panáček.“
„To není možné, táto, to by nedokázal. Já myslím, že spad v noci tady z toho srázu.“
„Nezajímá mě, co ty myslíš. A co by tady v noci dělal, he.. Jdeme.“
„Vezmeme ho?“
„Ne, ani nápad. Jdeme a oznámíme všechno na kancelář. Ať si ho vezmou, jestli budou chtít. Anebo radši ne, člověk nikdy neví a potom… Já nejsem žádná svině, i když je to Francouz. Nejsem udavač a ty doufám taky ne. Dáme mu šanci.“
„Když ho tu ale necháme, tak přece žádnou šanci…“
„Už jsem řek. Jdeme. A rychle, nerad bych, aby nás tu s ním někdo viděl.“
Bledý a tenký Michal, shrbený jako by mračno, z něhož nesněžilo a jež viselo ještě pořád nehybně nad údolím, spočívalo celou vahou na jeho úzkých nesedláckých zádech, ještě jednoui nešťastně pohlédl na raněného. Rád by mu byl něco řekl, ale nevěděl co a Francouz by mu stejně nerozuměl. Sáhl tedy jen do poloprázdné mošny, kterou po celý den vláčel na rameni a vyndal tlustou skývu chleba. Položil ji na zem vedle cizincovi ruky. Víc pro něj udělat nedokázal.
Cizinec pochopil, ale nemohl uvěřit.
„Ne! Bože můj, nee! Oni odcházejí! To nemůže být pravda.“ vyrazilo z něj hlasem zastřeným a slabým, kterému už by stěží porozuměli i jeho soukmenovci.
„Pro všechno na světě, ne! Nee, nenechávejte mě tady! Vy tupý, zatracený, zkurvený Němci!“
Tak Francouz… pomyslela si drobná ženička ukrytá v mlází. Ještě nikdy žádného Francouze neviděla. Copak mu to tam ten náš Michal asi dal? V houstnoucím šeru ani tak bystrá očka, jako byla její, nedokázala rozeznat, co by to mohlo být. Opustila svůj úkryt a tichounce přicupitala blíž. Dřepla si k němu a už to věděla. Aha, chleba… Jenom kus chleba. Ale jakej kus!
Cizinec ještě jednou otevřel oči a uviděl dvě myší očka těsně nad sebou. Už nic neříkal. Ne, ty mi nepomůžeš, pomyslel si. Ty jsi mi pomoc nepřišla. Teď už vás znám. Ještě bys mi tak mohla vzít ten chleba, co říkáš… Je ti ho líto, viď? Stejně mu k ničemu není, říkáš si. Tak si ho vem…, jen si ho klidně vezmi.
A stalo se.