První setkání s otcem bylo zvláštní

Spisovatelku Irenu Douskovou proslavila zejména její trilogie HRDÝ BUDŽES, ONĚGIN BYL RUSÁK a DARDA, z nichž se staly i divadelní hry. Za hlavní roli v té první byla oceněna Bára Hrzánová cenou Thálie. Nedávno vyšla Ireně audiokniha podle její první prózy GOLDSTEIN PÍŠE DCEŘI. Namluvil ji Arnošt Goldflam.

Pocházíte z divadelnické rodiny, inklinovala jste k tomu prostředí?

Už na gymnáziu jsme s kamarády psali divadelní hry, takže jsem přemýšlela o škole, která by byla oběma oborům – psaní i divadlu -blízká. Několikrát jsem zkoušela dostat se na dramaturgii na DÁMU i na novinařinu, ale marně. Kvůli otcově emigraci a matčiným kádrovým problémům byly potíže už s přijetím na gympl. Nakonec mě vzali po několikátém odvolání na jiný, než jsem se hlásila. Ještě horší to bylo s vysokou školou. Když jsem přinesla na ministerstvo školství bůhvíkolikáté odvolání, poradila mi dáma, která ho ode mě přijímala, abych šla na rok do fabriky, vstoupila do strany a potom se přihlásila znova. Jinak že nemám šanci. Vstup do KSČ byl ale pro mě absolutně nepřijatelný. Rok jsem pracovala v Běchovicích v knihovně výzkumného ústavu a další rok jako sekretářka v Učitelských novinách. Pak jsem se, trochu zázrakem, dostala na práva.

Ta jste dokončila v červnu 1989, ale v oboru jste nepracovala…

Rok jsem byla dramaturgem v Kulturním středisku Chrpa v Praze 4 a po listopadu jsem si našla místo v okresním týdeníku Svobodný hlas v Lounech. Chtěla jsem získat novinářskou praxi a taky vypadnout z domova.

V roce 1991 vám vyšla básnická sbírka KADĚNÍ, která byla vytištěná na rolích toaletního papíru…

Ve druhé polovině osmdesátých let jsme vytvořili s Lucií Lomovou, dnes známou ilustrátorkou, Janem Reinischem a Petrem Ulrychem spolek Li-Di (literatura-divadlo), pořádali jsme večery poezie, scházeli se po hospodách a probírali literaturu. Po listopadu 89 jsme dali svoje básničky dohromady, vznikly čtyři sbírky a jako recesi jsme je vytiskli na staré, jehličkové tiskárně na tehdy ještě hladký a rovný toaletní papír. Bylo to dost zdlouhavé, střídali jsme se u toho přes měsíc. Pak jsme KADĚNÍ prodávali ve stánku, který jsme si zřídili na Staromáku. Cena byla tuším deset korun. Kromě básní jsme ještě nabízeli loutky a splachovadla, které jsme s Lucií vyrobily. Zatímco básničky moc na odbyt nešly, splachovadla a loutky jsme rychle rozprodaly. Později jsem se k nim ještě vrátila, Petr Ulrych je prodával na Karlově mostě, KADĚNÍ jsme pak vydali knižně jako PRAŽSKÝ ZÁZRAK.

Jak jste vůbec dospěli k názvu KADĚNÍ?

To byla recese, protest proti jedné edici Mladé fronty, která se jmenovala Ladění a vydávala začínající autory. My se tam marně pokoušeli uspět. Takže zhrzeni a naštváni, že v Ladění vychází něco, co se nám nelíbí, zatímco naše skvělé verše byly odmítnuty, jsme vymysleli KADĚNÍ.

Dnes už verše nepíšete?

Píšu. Zpočátku jsem nepsala téměř nic jiného, až v roce 1997 vznikla první prozaická niha GOLDSTEIN PÍŠE DCEŘI. PO ní následoval HRDÝ BUDŽES a postupně próza převážila. Ale poezii jsem nikdy nepřestala psát ani číst. Ačkoli první samostatná sbírka BEZ KARKULKY mi vyšla teprve v roce 2009. Letos v únoru vyjde druhá – NAPŮL VE VZDUCHU.

Dá se říct, že většina vaší tvorby je autobiografická?

To určitě ne. Některé autobiografické prvky nese trilogie HRDÝ BUDŽES, ONĚCIN BYL RUSÁK a DARDA. Nejautobiogra­fičtější je GOLDSTEIN PÍŠE DCEŘI, tak to u prvotin často bývá. Ale řada dalších věcí nemá s mým životem mnoho společného.

Je váš vztah k otci, který emigroval, když vám bylo pár měsíců, podobný jako u hlavní představitelky knihy GOLDSTEIN PÍŠE DCEŘI? Zpočátku jste ho taky nenáviděla?

Že odešel, bylo samozřejmě něco, s čím jsem se musela dlouho vyrovnávat. Z mého dětského pohledu to bylo jasné: opustil nás, ublížil mámě. Zlobila jsem se.

Musela jste se na něj zlobit hodně, když jste si kvůli tomu nechala změnit ve třinácti letech jméno…

To bylo spíš z jiných důvodů. Celé roky mě trápilo, že se všichni ostatní z mé rodiny jmenují jinak. V širokém okolí nebyla živá duše, která by se jmenovala stejně jako já. Ve škole mi sice říkali Doušková, ale ve všech dokumentech jsem zůstávala Freistadtová. Pořád jsem musela někomu něco vysvětlovat, což nebylo nic příjemného. Tím spíš, že jsem tehdy s pokrevním otcem – otčímovi říkám táto – neměla vůbec žádný vztah, léta jsme ani nebyli v kontaktu. Paradoxně, a to mi přijde zpětně legrační, se po té změně skoro nic nezměnilo, protože jsem přijala jméno své maminky za svobodna, které taky nikdo nepoužíval.

Kdy a jak došlo k prvnímu kontaktu s vaším pokrevním otcem?

Ve čtrnácti patnácti mě začalo víc zajímat, kdo to vlastně je. A kdo jsem já. Zkrátka jsem hledala vlastní identitu. Tu její část, která mi chyběla. Věděla jsem, že byl Žid a že kromě něj přežili holocaust jen jeho dědeček a babička, kteří ale do dvou let po válce zemřeli, takže zůstal úplně sám. Napřed jsem se především chtěla dozvědět něco o židovství, přečetla jsem spoustu knih a ke kontaktu s ním jsem se ještě dlouho odhodlávala. Netušila jsem ani, jestli by o to vůbec stál. V roce 1988, kdy se tady situace, co se týká výjezdů do ciziny, trochu uvolnila, jsme se s kamarády seznámili v Praze s mladými Francouzi. Když se vrátili domů, poslali nám pozvání a předepsané valuty, takže jsme mohli vyjet na týden do Paříže. Tehdy jsem napsala otci dopis, který kamarádka před mým odjezdem vyvezla, aby se nedostal do rukou někoho nepovolaného, a poslala ho zvenku. On si sice už nestačil zařídit, aby za mnou mohl přijet, ale zavolal. Od té doby jsme si psali a telefonovali. Těsně před listopadem, v červnu 1989, jsme se pak poprvé setkali. V Římě.

Jaký to byl pocit?

To se téměř nedá popsat. Směs zvědavosti, radosti, obav, trémy, jak to dopadne. Zkrátka napětí a trochu dobrodružství. Určitou představu jsem po té roční, intenzivní korespondenci už měla. Ale přece jen, nikdy jsem ho neviděla… Bylo to zvláštní setkání.

Dopadlo z vašeho pohledu dobře?

V tom smyslu, že část prázdných míst se zaplnila, asi ano. Měli jsme nato týden. Probíhal tak, že jsme od rána do noci mluvili, mluvili a mluvili. Nevěděli jsme, jestli se ještě někdy uvidíme.

Bylo vám sympatické to, co říkal?

Od začátku až do konce jsem zažívala velmi rozporuplné pocity. Byl inteligentní, vtipný, po všech stránkách zajímavý. Na jednu stranu mi byl velice blízký, hledala jsem v něm i svůj vlastní obraz či odraz. Na druhou stranu jsem v sobě pořád měla pocit křivdy. Byla jsem připravená ho posuzovat i soudit, měla jsem dojem, že na to mám právo. Takže vznikaly konflikty. Nebo ještě spíš nedorozumění. Generační i jiná.

Kdy jste mu odpustila? Nebo jste mu neodpustila?

Odpustila, samozřejmě. Ale možná, že beze zbytku, až když umřel, což bylo v roce 2000. Konfliktní situace nastávaly neustále, po celých deset let, co jsme měli možnost se stýkat.

Byla jste u něj doma?

Bohužel ne, a i to bylo zdrojem hádek. Ukázalo se, že jeho rodina o mně vůbec neví. Až postupně to řekl své ženě a synovi, který byl o dva roky mladší než já, dceři ne. Ani mně neříkal úplnou pravdu. Proto dlouho nechtěl, abychom se setkali. To mě celkem pochopitelně dost zraňovalo a štvalo.

Jak jste po tom všem, co jste mi řekla, prožívala jeho odchod?

Těžce. I proto, co všechno mezi námi zůstalo nějakým způsobem otevřené a nedořešené. Vím, že tak to v životě bývá ve vztahu k rodičům skoro vždycky, i když jste jim nablízku. Tady to bylo o to silnější, že jsme nikdy nežili v jedné rodině, potkali jsme se pozdě a měli pro sebe jen vymezený, krátký čas. Takže to byl nutně komplikovaný vztah. Už dávno jsem se s tím vším smířila, jen mě mrzí, že zemřel tak brzy a nemohly ho poznat moje děti. Ale převažuje vděčnost nad tím, že jsme se setkali, že jsem ho vůbec mohla zažít. Moc nechybělo a nemuseli jsme se vidět nikdy.

Ve vaší knize je klidný a trpělivý. Jaký byl doopravdy?

Klidný a trpělivý byl, i když ne vždycky. Nejen já jsem měla svá očekávání. On je měl taky. Zejména při našich setkáních v Praze se rozčiloval a vyčítal mi, že s ním netrávím každou minutu jeho pobytu. Žárlil i na mé přátele. Ačkoli mě velmi zajímal, byla jsem mladá a chovala se adekvátně věku.

Jak sledovala vaše kontakty maminka?

Pro mámu byla asi nejtěžší moje cesta do Říma, kde jsme se sešli poprvé ještě před listopadem 89. Bála se, abych tam nezůstala. Když jsem se vrátila, napjatě sledovala, co to se mnou udělalo a jestli mě to nějak nezměnilo, eventuálně jak. I v tom byla jistá rodičovská žárlivost. Později, když sem otec začal opakovaně jezdit, se to uklidnilo. Chodil k nám na návštěvy, seznámil se s tátou a probíhalo to v naprostém klidu. Až komicky. Máma uvařila nějaké české, těžké jídlo, co měl rád, a pak s mým tátou a ještě nějakým kamarádem, kterého si přizvali, mastili mariáš.

Minulá doba byla intolerantní, což popisujete třeba ve své trilogii. Jak jste ji prožila? Chtěla jste být třeba pionýrkou?

I jiskřičkou. Čím víc jsem odjakživa nikam pořádně nezapadala, tím víc jsem toužila být jako ostatní, což se mi nikdy úplně nepodařilo. Jednak vzhledem k povolání i názorům rodičů, emigraci otce, a zřejmě i to nereflektované židovství s tím mělo cosi společného. Typická maloměstská rodina jsme rozhodně nebyli. V lecčems jsem se odlišovala, děti tohle bezpečně vycítí a umějí to dát nepříjemně najevo. Máma je temperamentní člověk, svým citům vždycky dávala volný průchod a nikdy si nedávala pozor na to, co říká. Těžce nesla okupaci i normalizaci. Nesnášela všechno sovětské, ani na jejich pohádky jsme se s bratrem nesměli koukat. Takže i ty jiskřičky dovolila, až když ji moje paní učitelka přesvědčila, ať mi zbytečně nekomplikuje život, že potíže nastanou i tak.

Často míváte autorská čtení, dochází při nich ke kontroverzním reakcím obecenstva? Příznivců starých pořádků je mezi námi přece jen pořád ještě dost…

Na čtení přicházejí spíš lidé, kteří mají ty knížky rádi. Nestává se často, že by si tam se mnou někdo chtěl vyřídit účty. To se dělá spíš anonymně. Většinou mailem.

Diskutujete s anonymy na internetu?

Ne. S anonymy se nediskutuje.

A nekazí vám radost z práce negativní recenze?

Samozřejmě, že to někdy zamrzí, každý je raději pochválen. Ale naučit se snášet kritiku je součást řemesla. Někomu se líbíte, někomu ne. To je normální. Nepíšu proto, abych se někomu zavděčila, ani čtenářům ani kritice.

Předloni vám vyšla kniha MEDVĚDÍ TANEC, pojednávající o posledním období života Jaroslava Haška. Proč jste psala zrovna o něm?

Jaroslav Hašek, náš asi nejslavnější spisovatel, je dodnes vnímán velmi kontroverzně. S jeho osobou i dílem se pojí spousta stereotypů. Chtěla jsem se pokusit o trochu jiný pohled. Nejen prizmatem veselých pivních historek, MEDVĚDÍ TANEC ale není biografický román, ačkoli v základních faktech jsem se držela skutečnosti a Hašek je jeho hlavní postavou. Řekněme, že je to skrze Haška tak trochu můj pohled na „českou otázku". Haška mám jako spisovatele moc ráda už od dětství. Začala jsem jeho knihy číst na základní škole, víceméně nedopatřením. Díky Ľadovým ilustracím jsem si myslela, že jsou pro děti. A i když jsem pochopila svůj omyl, nepřestal mě zajímat. Mnoho let jsem přemýšlela nad tím, že bych se o něm pokusila napsat román. Sbírala jsem materiál i odvahu, až jsem to nakonec udělala.

Že byl rudoarmějec, vám nevadí?

Životy spousty talentovaných, někdy i geniálních lidí zdaleka neodpovídají ideálu. Navíc jakému vlastně? Náhled na dějiny a naši úlohu v nich se přece pořád proměňuje a reinterpretuje. Viz jak si Haška nebo třeba i husity přivlastnili komunisté. To je veliké zkreslení a zjednodušení. Co zůstávaje dílo, a to Haškovo je alespoň pro mě stále životaschopné. Nechtěla jsem ho soudit a kádrovat, ale ani obhajovat. On to nepotřebuje a navíc, co by to mělo za smysl? Dodnes mi visí nad psacím stolem jeho fotografie, kterou jsem si odněkud vystřihla asi v osmé třídě. Tak jen doufám, že jsem ho MEDVĚDÍM TANCEM moc nenaštvala. Těžko říct, tváří se pořád stejně.

Ještě mi řekněte, čím se teď zabýváte?

Dva roky připravuju k vydání už zmíněnou sbírku básní.

Poezie asi člověka neuživí, že?

Čte ji jen malý okruh lidí. Možná jich není o moc víc než těch, kteří básničky píšou. Takže k uživení to opravdu není, jen pro radost. Hlavně pro vlastní, ale když to potěší ještě aspoň pár čtenářů, budu ráda.

Vašek Vašák, únor 2016