Každá výprava do dětství je velmi dobrodružná a vždycky jde o život

Rozhovor s Irenou Douskovou

Irena Dousková se narodila v roce 1964 v Příbrami a vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Jako právnička nikdy nepracovala, vystřídala mnoho různých zaměstnání a míst, nejčastěji redaktorských (Svobodný Hlas Louny, Mladá fronta Dnes, Metropolitan, měsíčník ČZK, atd.). V současnosti se věnuje psaní a do letošního léta zároveň působila jako redaktorka měsíčníku Maskil, který vydává židovská kongregace Bejt Simcha. V září tohoto roku se na dva roky odstěhovala do Německa a z toho důvodu je opět na volné noze, ale doufá, že se k práci v Maskilu po návratu vrátí. Autorsky začínala v polovině 80. let jako básnířka v recesistické skupině LiDi a s jejími dalšími členy Lucií Lomovou, Janem Reinischem a Petrem Ulrychem vydala společně sbírku Pražský zázrak (Pražská imaginace 1992). Od konce 90. let již publikuje výhradně prózu: novely Goldstein píše dceři (Melantrich 1997), Hrdý Budžes (Hynek 1998, Petrov 2002), Někdo s nožem (Hynek 2000) a povídkové sbírky Doktor Kott přemítá (Petrov 2002) a Čím se liší tato noc (Petrov 2004). Jejím posledním publikovaným textem je povídka Milenec zařazená do antologie Možná mi porozumíš (Listen 2004).

Na úvod jen informativně. Jaké má poslání měsíčník vydávaný židovskou kongregací a jaký je jeho obsah? Čím se liší třeba od věstníku Židovské náboženské obce Roš Chodeš?

Maskil je skromným časopisem nevelkého rozsahu a jeho zaměření je do značné míry dáno už tím, kdo ho vydává. V rámci svých možností se snaží přinášet zajímavé materiály, které se nejrůznějším způsobem vztahují k židovské komunitě (ale také k jiným menšinám, k problematice xenofobie, rasismu apod.). Jsou to jednak věci, řekněme, religiózně-vzdělávacího charakteru, týkající se například aktuálních židovských svátků, výkladu určitých pasáží tóry, jednotlivých micvot (to jsou ty známé zákazy a příkazy), články a komentáře věnované situaci v Izraeli, rozhovory se zajímavými osobnostmi židovského původu nebo se vztahem k židovství. Důležité jsou i zprávy ze života všech možných židovských komunit, působících v České republice, a také programy jejich činnosti, pozvánky, zkrátka informace.
Od Roš Chodeše se Maskil obsahově příliš neliší, snad jen tím, že se snaží být trochu otevřenější, živější a méně „akademický“. Hlavní rozdíl spočívá spíš v tom, že kongregace Bejt Simcha, která ho vydává, je liberální a nikoli ortodoxní, což se samozřejmě promítá do jeho obsahu i formy. Nutno ještě dodat, že doba, po kterou Maskil vychází, je v porovnání s Roš Chodešem kratičká a podmínky, za kterých vzniká, jsou nepoměrně skromnější.

A vy přímo jste do něj psala – a snad ještě budete psát – jaké texty?

Já jsem dělala především rozhovory. Taky reportáže z obcí nebo nějaký ten redakční komentář, ale na prvním místě to byly rozhovory, což je, jak víte, příjemná práce. Zvlášť, když mě nikdo do ničeho nenutil. Byla to řada zajímavých setkání, namátkou – Arnošt Goldflam, Lilian Malkina, dr. Leo Pavlát, Jaroslav Róna, Kateřina Sidonová a další…

Máte za sebou pět drobnějších prozaických knih. Jste tedy zkušená autorka, ale „velký“ prozaický žánr jste zatím nenapsala. Nemáte potřebu podat nějakou celistvější výpověď o světě?

Abych řekla pravdu, vůbec nemám ve zvyku dělit literaturu na velké a malé žánry a přemýšlet o ní (včetně vlastního psaní) tímto způsobem. Nejsem literární teoretik, a ať již jako pro autora, nebo jako pro čtenáře, pro mě takové dělení nemá prakticky žádný význam, žádnou důležitost ani žádnou vypovídací hodnotu. Jeden příklad – podívejte se na Čechova a jeho povídky, dodnes neskonale modernější, živější a tím pádem i čtenější než celá řada kdysi slavných románů. Když už budu uvažovat v intencích takových „vysokých“ termínů, jako je „výpověď o světě“, pak by pro mě asi důležitějším měřítkem byla její hloubka, případně autenticita (čímž proboha nemyslím, už dávno ne skandální a většinou notně otravné, veřejné vyvrhování vlastních vnitřností prostřednictvím nekonečného proudu hodně chtěných slov). A budeme-li mluvit o hloubce, jsem přesvědčena, že té je možné dosáhnout nezávisle na žánru nebo dokonce rozsahu textu. Koneckonců, mám takový dojem, že celistvou výpověď o dnešním světě není schopen uspokojivě podat ani žádný filozof, natož literát, a skoro mám chuť dodat – zaplať pánbůh. Od celistvé výpovědi bývá často jenom krok k návrhu nějakého jedině správného řešení, co s tou patálií dělat.
Děkuju pěkně, radši budu fragmentárně trochu tápat, jen když bude možnost… A ještě taková banalita, se kterou ale stoprocentně souhlasím, otázky jsou mnohem důležitější než odpovědi – alespoň pro mě. Zkrátka, jak se praví ve Woody Allenově Haně a jejích sestrách – „Já nevím, jak funguje vývrtka,…“ – takže natožpak celistvá výpověď.

Tak jinak: nemáte v úmyslu napsat román, ať už jej považujeme za jakkoliv hluboký nebo autentický?

Jsem teď na úplném začátku něčeho nového, nechci o tom zatím příliš mluvit, jisté je, že povídky to tentokrát nebudou. Ačkoli je píšu moc ráda, po dvou povídkových knihách jich mám na chvíli dost, takže zase něco delšího a souvislejšího. Jak se znám, pravděpodobně zůstane při rozsahu kolem mých oblíbených dvou set stran – asi tedy zase novela. Jen tak na okraj, o Budžesovi psali recenzenti jako o novele, případně románu tak padesát na padesát… Ale to opravdu není příliš podstatné, pro mě za mě, ať si tomu každý říká, jak chce.

Tři vaše první knihy mají zcela jistě autobiografický základ, povídky již ne. Na jejich kvalitě to sice nic nemění, ale přesto se zeptám: hraje pro vás roli rozdíl mezi oběma způsoby psaní, tedy s využitím životních zkušeností a bez něj?

Nepříliš, respektive, já bych to formulovala trochu jinak. Já myslím, že životní zkušenosti využívám – a mám dojem, že jako každý jiný – nějakým způsobem vždycky a takříkajíc chtě nechtě. To samozřejmě nutně neznamená autobiografičnost, s jejíž domnělou přítomností v mých prvních třech knihách se to zase podle mého názoru poněkud přehání. Beze zbytku platí snad jen pro tu první. Ale, ať už v jakékoli míře, nevím, jestli je nějak zvlášť důležitá nebo zajímavá. Každopádně máte pravdu, že o kvalitě knížky sama o sobě takřka vůbec nic nevypovídá.

Konkrétně, jakým způsobem jste zúročila svoje životní zkušenosti v případě vaší poslední knihy, tedy povídek zasazených do různých historických období, byť s nadčasovou výpovědní hodnotou?

Když na tom trváte… Něco by se určitě našlo, minimálně v povídkách Kapustňák, Paní řidící, Chuligán a pravděpodobně i v těch ostatních. Tam, kde to nejsou přímé životní reálie, což v tomto případě většinou nejsou, jsou to jiné věci. Jednak člověk nemá k dispozici jenom svoji vlastní, běžnou, osobní paměť, ale funguje i ta rodinná, rodová, národní nebo společenská, chcete-li. Mě tyhle záležitosti odjakživa zajímaly a velmi osobně se mě dotýkají dodnes. Nemyslím jen židovství, obě války, to, co přišlo po nich, Mitteleuropa… Vždycky jsem byla úplně posedlá po všech drobných rodinných historiích a historkách, po vyprávění těch starších – dávno předtím, než jsem začala cokoli psát.
A ještě jedna věc, kromě jiného jsou v těch posledních povídkách moje životní zkušenosti obsaženy v rovině některých určujících pocitů. Například pocit odlišnosti, určité nepatřičnosti, toho, že člověk nemůže hladce a bez problémů zapadnout a splynout s okolím. Není tak důležité, čemu všemu to člověk může přisuzovat, resp. nechci se do toho podrobně pouštět, ale fakt je, že jsem se tak takřka pořád a všude cítila. Nejvýraznější to bylo v dětství, ale úplně to nezmizelo nikdy. Dodnes, ačkoli už ne tak často, se mi občas stávají takové tragikomické příhody, z nichž nejpozoruhodnější byla zřejmě ta, kdy mě v osmém měsíci těhotenství rozvášnění důchodci doslova vyštípali z poloprázdné tramvaje, poněvadž se jim nelíbilo, že jsem si sedla. Byla jsem z toho přívalu sprosťáren v takovém šoku, že jsem nebyla schopna se jakkoli rozumně bránit, a protože se mě nikdo samozřejmě nezastal, s pláčem jsem vystoupila a asi deset minut seděla otupěle na chodníku. Ještě ani teď mi není jasné, co je k tomu vedlo, snad nějaký zasutý zvířecí instinkt, zřejmě vycítili moji momentální slabost a zranitelnost, která v tu chvíli byla větší, než ta jejich – bůhví… Ale, proboha, nechci za sebe dělat nějakou permanentní oběť nebo něco na ten způsob. Já sama konec konců taky dovedu být dosti nesnášenlivá. Když se mi někdo nelíbí, udělám všechno proto, abych s ním nemusela mít nic společného, a pokud přece jenom musím, nepřinutím se k jednomu jedinému úsměvu, byť by se to v tu chvíli ode mě sebevíc očekávalo. Určitě je na mně hodně poznat, co si myslím, a třeba se jen často, aniž o tom vím, nějak blbě tvářím. Na právech jsme měli jednoho spolužáka, příjemnej, milej kluk, a ten, jakmile vkročil do libovolný hospody, dostal pokaždý od někoho přes hubu ješte dřív, než si stačil sednout.

Kritika se shoduje na tom, že jste vzácný typ autora, který umí napsat pokaždé zcela jinou knihu zcela jiným způsobem. Přemýšlíte nad tématem a jeho ztvárněním důsledně, anebo to přijde nějak samo, přirozeně?

Tak ano, když si nedám pozor, sem tam se mi přihodí, že přemýšlím. Dokonce pak někdy samým přemýšlením nemůžu usnout. A když se mi přemýšlení daří, tak pak už to příjde samo… No, ale vážně – řekla bych, že je to propojené. Určité téma, nebo chcete-li nápad, s sebou obvykle přináší představu o způsobu realizace. Prvotní je CO a v závěsu musí přijít JAK, když se nepodaří nalézt správné JAK, skončí všechno v koši a musí nastoupit nové CO. To mi ale připadá dost samozřejmé nebo alespoň obvyklé. Vlastně by mě samotnou zajímalo, jestli to má vůbec někdo nějak jinak – řekněme úplně obráceně. Představitelné to určitě je…

Jméno města Ničín v próze Hrdý Budžes skvěle vystihuje provinčnost malého města, ve kterém se děj odehrává, a zároveň bezčasí normalizace, kdy se nedalo nic pořádného dělat. Jak jste přišla na nápad vyprávět dětskýma očima? Inspirovala jste se domácí literaturou, třeba Poláčkem?

Poláčka mám moc ráda a nejenom Bylo nás pět, ale inspirace Budžese rozhodně nebyla literární. Dětství je pro mě klíčovým obdobím, ke kterému jsem se potřebovala vrátit a pokusit se s ním vypořádat – ačkoli asi by byl spíš na místě nedokonavý tvar. Nejde jenom o Budžes, zřejmě to bude nějakým způsobem přítomné vždycky ve všem, co napíšu, a navíc, zdaleka nejde jen o psaní. V jiném rozhovoru jsem myslím řekla, že bych se do dětství nechtěla vrátit ani na jediný den, jenomže ve skutečnosti je to spíš tak, že neuplyne jeden jediný den, abych se tam chtě nechtě tak či onak nevracela. Tyhle roky jsou na jedné straně nekonečným zdrojem takřka všech mých, už dávno zatraceně dospělých potíží, průšvihů nebo dokonce traumat, ale na druhé straně taky mé tvořivosti, schopnosti empatie, snů a většiny toho dobrého, co ve mně je – pokud tedy něco takového je.
Takže je to vlastně takový můj hluboko zakopaný, drahocenný poklad, střežený ovšem celou řadou krvelačných vlků, kostlivců, upírů, plynových komor, učitelek, okresních tajemníků a Milošem Frýbou. Čili každá ta výprava je velmi dobrodružná a vždycky jde o život.

Zajímalo by mě, jaké byly a jsou další osudy vašich kolegů ze sdružení LiDi, především pak osobnost Petra Ulrycha, který se od vydání své prózy Srdce marionet v roce 2000 s literaturou nadlouho odmlčel.

Spolek LiDi vznikl ve druhé polovině osmdesátých let a svůj první hmatatelný výstup v podobě společné knížky Pražský zázrak, která obsahovala čtyři sbírky básní a vyšla v roce 92, přežil tuším jenom o dva roky. Jestli se nepletu, tak v roce 94 došlo k našemu poslednímu společnému vystoupení na literárním večeru v Rubínu. Tématem večera byl (po předchozí Matce) Otec. To už ale byla vyslovená labutí píseň, veselé a konečně i svobodné bezčasí přelomu 80. a 90. let definitivně skončilo prozaicky tím, že většina z nás měla na krku první (eventuelně v některých případech druhá) manželství, první děti, případně nějaké ty pokusy o seriózní existenci. Nicméně, alespoň většinou, jsme zůstali dobrými a důvěrnými přáteli, což není zase tak málo.
Lucie Lomová – byť vzděláním absolventka dramaturgie na DAMU, zakotvila jako výtvarnice, především ilustrátorka. Je například autorkou známého dětského komiksu Anča a Pepík, který letos právě vychází v nakladatelství Academia. Kromě všeho jiného je taky autorkou ilustrací na obálkách mých posledních dvou knížek.
Petr Ulrych – jeden z autorů nakladatelství Petrov, se momentálně věnuje své neuvěřitelně prosperující jazykové škole, k čemuž mi, jako pamětníkovi skromných začátků, nezbývá než říct klobouk dolů. Literaturu, já věřím, že dočasně, opustil po vydání Srdce marionet, poněkud otráven reakcemi literární kritiky – v duchu toho starého židovského vtipu na téma lázní – jídlo nestálo za nic a ještě ho bylo málo. Docela ho chápu, jen doufám, že si to ještě rozmyslí, že mu to nedá…
Poslední ze čtveřice autorů Pražského zázraku – Jan Reinisch – pracoval jako redaktor v Reflexu a posléze v televizi Nova, kde snad stále ještě je. Bohužel už několik let nejsme v žádném kontaktu. Pokud vím, tak od Pražského zázraku knižně nic nepublikoval.
Pro pořádek, členem našeho spolku býval ještě jeden člověk, který už ve společné knížce zastoupen není, poněvadž jsme ho předtím z nějakých smrtelně vážných důvodů – typu jiná poetika – vyloučili. Jmenuje se Jíří Kubíček, psával básně, nyní frontman kapely Pod černý vrch.
Tak, teď si připadám trochu jako encyklopedický slovník, pročež mě napadá ještě jeden doplněk – členem „honoris causa“ by měl být zcela určitě jmenován pan vrchní Peterka z vinárny U Vrtbovské zahrady, ve které měl spolek LiDi svůj hlavní stan a která už taky dávno neexistuje.

Jakou literaturu čtete, kdo patří mezi vaše oblíbené autory?

Skoro bych radši než autory vypočítala své oblíbené knihy, ale to by bylo moc dlouhé. Vyjmenuju pár svých oblíbenců, s tím, že na mnohé určitě zapomenu a stejně by se všichni nevešli. Tak třeba Stendhal, dřív Dostojevskij teď víc Čechov, literatura pražského židovsko-německého okruhu, M. Buber, I. B. Singer, Joseph Roth, G. G. Márquez, W. Allen a určitě Jaroslav Hašek. A poezie – Villon, Heine, Mácha, Erben, Toman, Gellner, Dyk (dědek byl starej antisemita, ale stejně ho mám moc ráda), Hrubín… To jsou ale opravdu jen ti, co mě okamžitě napadnou, bylo by toho samozřejmě o hodně víc.
Jinak čtu dost historiografie a knížek s religiózní tematikou, v poměru k beletrii to bude tak půl na půl. Asi se dá říct, že historie je mým největším mimoliterárním zájmem (ale ono to se psaním stejně souvisí). I na těch nemilovaných právech to bylo téměř to jediné, co mě tam bavilo. Absolvovala jsem na katedře dějin diplomkou na téma čarodějnických procesů.
Teď mám zrovna rozečtenou knihu francouzského historika Jeana Delumeaua Strach na západě ve 14.–18. století. Můžu vřele doporučit, už jen pro popis tehdejších apokalyptických nálad a očekávání. Evropa ochromená, paranoidní hrůzou z domnělých hrozeb a přitom zarážejícím způsobem neschopná čelit těm reálným. A další zajímavé paralely k dnešku.

Aha, ten Váš zájem o historii asi také vysvětluje, proč jste se rozhodla povídky z poslední knížky zasadit do minulosti. K tématu čarodějnických procesů můžu z téže řady nakladatelství Argo doporučit Noční příběh Carlo Ginzburga, který se zabývá kořeny sabatismu. Ovšem k čarodějnictví se, pokud vím, žádná Vaše povídka nevztahovala.

Hmm…, já bych to takhle neřekla a myslím, že to ani není potřeba nějak zvlášť vysvětlovat.
Ginzburga znám – Noční příběh a taky Sýr a červi. Jestli se nepletu právě on je autorem úžasné věty (budu jen parafrázovat), že prakticky celá lidská kultura vzniká vztahováním se k nepřítomnému.

A koho čtete z těch mladších?

Mám pocit, že o „těch mladších“, nemám zrovna nejlepší přehled. Zmíním pár současných českých autorů, které ráda čtu, ale až na výjimky jsou to, pokud vím, spíš moji vrstevníci, takže s tím mládím to nebude tak žhavé. Líbí se mi Balabán, některé Urbanovy věci, Iva Pekárková, Kolský (to je právě ta opravdu mladá výjímka). Chci si přečíst Rudiše, Hůlovou, Rudčenkovou, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Nebe pod Berlínem mám celé uválené, jak ho už nějakou dobu pořád vláčím s sebou sem a tam …
V poslední době se mi moc líbila knížka Pořád o jednom a jiné (povídky), ale to napsal Arnošt Goldflam a ten už je taky mladý jenom duchem.

Goldflamovy povídky se mi také hodně líbily, jen škoda, že s výjimkou krátké recenze v Hostu o nich nikdo nepsal. Naopak Vaše knihy se těší slušné kritické reflexi. Přináší vám něco zpětně?

Určitě jsem nepřečetla všechny recenze, které se mě týkají, ale to, co se mi dostane do ruky, si se zájmem přečtu. No, já nevím – nechci příliš zevšeobecňovat – ale často jsou ty věci příliš letmé a povrchní na to, aby člověka nějak zvlášť obohatily. Bývá to spíš čistá dojmologie, prostě líbí – nelíbí. Já vím, že literární kritika musí být z podstaty věci subjektivní, to se nedá nic dělat, ale přece jen by snad mohla být o něco věcnější. To si myslím nejen z pohledu autora, ale taky normálního čtenáře, který by se z konkrétní recenze rád dozvěděl ještě něco jiného, než jaký je ten člověk, co ji napsal. Mám trošku takové podezření, že když mi řeknete jméno recenzenta a k tomu jméno autora recenzovaného titulu, řeknu vám se sedmdesátiprocentní přesností, co onen recenzent o knize napsal, aniž bych recenzi četla.

Když máte takovou jistotu… tak co myslíte, že by takový Jiří Trávníček napsal (pokud už někam nenapsal) o Vaší poslední knize?

Jistotu nemám a s tím percentuelním odhadem jsem to trošku přehnala. Berte to jako nadsázku. Opravdu nevím, jestli Jiří Trávníček o mé knížce napsal nebo ne a tipovat nechci, rozhodně ne, pokud jde o mé vlastní věci. Ani se nechci vyjadřovat k tomu, co o nich kdo kdy a kde řekl. Nemám s kritikou žádný osobní problém, žádný spor, natož potřebu s někým bojovat a nepovažuji za šťastné pokud to nějaký autor dělá. Samozřejmě, že je zpětná vazba užitečná.

Sledujete literární časopisy?

Mívala jsem předplacené Literární noviny, ale co je dělá Patočka, tak už s literaturou nemají mnoho společného, čas od času se o tom s nechutí znovu přesvědčím. Takže si občas kupuju Tvar, Hosta nebo Labyrint, ale nepravidelně. Divadelníkům upřímně závidím Divadelní noviny, ty mají slušnou úroveň a považte – jsou opravdu o divadle!

Můžete nakonec prozradit, co právě provádíte v Německu?

Chodím po městě, kde bydlíme a nabírám do nosu jako pes. Německo voní úplně jinak než Čechy, to je zatím můj první poznatek. Jsem tu s celou rodinou, není to ovšem kvůli mně, ale proto, že sem mého muže zavála práce. Mohla jsem s dětmi zůstat v Praze, s tím, že by za námi jezdil na víkendy, ale nakonec jsme se rozhodli přestěhovat všichni. Copak já, ale děti to mají dost drsné, odstřihli jsme je od kamarádů a hodili rovnou do jámy lvové. Mělo by to být na dva roky, ovšem uvidí se, jestli to opravdu tak dlouho vydržíme. Vrátit se naštěstí můžu vždycky, tak proč to nezkusit. Rozhodně mi neuškodí rozbít na chvíli zaběhané stereotypy a vidět věci z odstupu, i za cenu mírného násilí, které tím na sobě páchám.
Bohužel jsem samozřejmě musela odejít z redakce, ale stejně už jsem přemýšlela o tom, že bych si na tu „nepovídkovou“ knihu, potřebovala po delší době udělat volno nebo aspoň volněji. Píšu a chodím do školy, abych si vylepšila němčinu – takže zase trochu jako v dětství… Zase jsem si svoje „cizinecké“ pocity na čas zhmotnila.