Irena Dousková – Jako bych ještě nic nenapsala

Vystudovaná právnička píšící už léta na volné noze je úspěšnou autorkou řady knih. Ač její příběhy nevyznívají zpravidla moc optimisticky, strhnou hlubokým ponorem a spádem. Při čtení literární předlohy Hrdého Budžese a jeho pokračování, a zejména pak na jeho divadelních dramatizacích s Bárou Hrzánovou se sice nasmějeme do sytosti, ale zároveň i zde probleskuje všudy přítomná tragika našeho bytí. V povídkách Čím se liší tato noc, zasazených do různých historických dob, krom té závěrečné ani jedna nedopadne dobře. Irena Dousková tu odkrývá vzorce mnoha základních lidských pudů, včetně stěžejního pudu sebezáchovy, kterým se často ospravedlňujeme, a následků jeho uposlechnutí. Autorka svým dosavadním dílem vlastně konstatuje, že život nebývá spravedlivý a je třeba s tím počítat. Jeho tíži a existenciální obavu z něj vyjádřila i básnickou sbírkou Bez Karkulky. Podle jejího scénáře vznikla však i krásná vánoční pohádka Micimutr, velmi úspěšná, laskavá a s dobrým koncem.

Jak je to tedy u vás s nadějí? Proč v dětském světě to má být tak, že pohádka má vždy dobrý konec, když svět dospělých je často velmi krutý?
S krutostí se jistě děti dříve nebo později setkají, dokonce i v pohádkách jí bývá dost. Ale dobré konce k nim patří. Svět je sice krutý, ale taky krásný a vždycky má smysl bojovat i pomáhat, nevzdávat věci předem. O tom vyprávějí pohádky a já myslím, že je to tak v pořádku. Navíc pohádkoví hrdinové se svých dobrých konců nedočkají zadarmo, většinou musí vynaložit nemalé úsilí. Ani nám dospělým neškodí si to občas připomenout, když se rozhlížíme, kde nějakou tu naději vzít.

Psala jste si v dětství deníky?

Ani ne, takové, řekněme občasníky jsem začala psát až na gymnáziu. Zato jsem se už tak kolem pěti let pokoušela vytvářet knížky. Vymyslela jsem pohádku, bohatě ji ilustrovala a pak jsem jednotlivé listy sešila jehlou a nití.

Po kom vlastně máte sklony ke psaní?
To nevím, v rodině jsme měli hlavně divadelníky a kantory. Rodiče byli herci, vyrůstala jsem v divadelním prostředí, určitě mě to ovlivnilo. A dědeček i pradědeček byli venkovští učitelé. Dědeček Dousek se staral o místní knihovnu, vedl obecní kroniku, ale jinak psal jen proslovy na pohřby. Měl na to takový notýsek, kam si úhledným písmem dělal poznámky. Taky hrál na piano a v kostele na varhany. Nachodili jsme spolu spoustu kilometrů po okolních vesnicích, povídali si. Měla jsem ho moc ráda. Mimo jiné mě fascinovalo, že se na rozdíl ode mě, těch pohřbů a hřbitovů nebojí. Připadal mi jako hrdina.

Vaším dosud posledním literárním hrdinou je ale někdo úplně jiný. Jak k vám přišel nápad na román Medvědí tanec, který pojednává o posledních měsících života Jaroslava Haška?

Hašek je veliké téma. Náš nejslavnější autor, přesto jeho dílo i život dodnes působí mnohé kontroverze. Švejk má miliony nadšených obdivovatelů, ale taky velkou řadu odpůrců. Nešlo mi jen o Haška, není to biografický román. Skrze příběh závěrečných měsíců jeho života na Lipnici jsem si pokoušela položit některé otázky týkající se češství a českého osudu obecně. A o Haškovi vyprávět trochu jinak, než jen prizmatem obvyklých pijáckých historek. No, a jinak jsem si vytvořila k Haškovi a jeho knihám vztah už v dětství. Začala jsem je číst vlastně nedopatřením, asi ve třetí třídě. Přišly mi do ruky povídky s Ladovými obálkami a ilustracemi. Díky nim jsem si myslela, že jsou pro děti a pustila se do nich. Všemu jsem rozumět nemohla, ale přečetla jsem je a už mě nikdy nepřestaly bavit. Už tehdy jsem pochopila, že to s tím humorem a veselostí není tak jednoduché, že se za ním leckdy skrývá smutek.

Lipnice je krásné, ale tak trochu nostalgické místo. Pobývala jste tam kvůli knize?

Dlouho jsem sbírala materiál, samozřejmě jsem jezdila i do Lipnice. Chtěla jsem ten kraj vidět a taky trochu prochodit. Abych ta místa měla nejen v hlavě, ale aspoň částečně i v nohou.

Ráda chodíte?

Ano, nejlíp se mi tak přemýšlí. Skoro bych řekla, že všechno podstatné vymyslím při chůzi, u stolu už se to „jenom napíše“. Před dvěma lety jsem měla podvrknutý kotník, nemohla jsem celé prázdniny pořádně chodit a hrozně mi to chybělo. I kvůli těm nápadům. Samozřejmě, že to nebylo jen nedostatkem pohybu, někdy to prostě nejde. Ale stejně jsem na tu nemožnou nohu měla vztek.

Po tak rozsáhlé práci na románu asi musí přijít odpočinek ve formě něčeho kratšího?

Mojí nejnovější knížkou je sbírka básní Napůl ve vzduchu, kterou nedávno vydalo nakladatelství Druhé město. Je možné, že jsem podvědomě potřebovala změnu, ale vědomý záměr to nebyl. Vždycky jsem psala básně, s poezií jsem kdysi začínala, možná jako většina mladých autorů, a čas od času se k ní vracím. Ačkoli ji píšu méně často než prózu. Spíš jen v takových opakujících se vlnách.

Dnes to vypadá, že poezii čtou skoro jen lidé, kteří ji sami píšou, ale je to škoda. Dříve bývala daleko populárnější. Proč myslíte, že teď není, vždyť tato doba by poezii tak potřebovala.

To je těžká otázka. Ono nejde jen o poezii, znalost současné české literatury celkově není nejlepší. Nevím, do jaké míry se s ní třeba studenti ve školách vůbec seznamují. Příliš mnoho času na to v učebních plánech pravděpodobně nezbývá. I v médiích je prostor věnovaný kultuře minimální, na poezii dojde opravdu málokdy.

Jak vlastně k vám přicházejí témata? Například u těch tragických povídek z různých dob Čím se liší tato noc?

Na to asi nedokážu uspokojivě odpovědět. Vyjmenovávat všechno, co člověka ovlivňuje, není dost dobře možné a stejně by bylo obtížné říct, proč si nakonec v určitou chvíli vybere z několika námětů právě ten jeden. Hrdiny knížky „Čím se liší tato noc“ volně spojuje jejich jistá odlišnost, či jinakost, a z ní plynoucí střety s okolím. Ta je možná jedním z témat, ke kterým se v různých podobách vracím.

Ovlivňovala vás životní situace, když jste je psala?

Určitě, jinak to snad ani nejde. Ale to neznamená, že by se to v těch knížkách muselo bezprostředně projevit. Někdy si vliv konkrétních událostí na tu či onu knihu uvědomím až po letech.

Dáváte číst své věci někomu dalšímu, ještě než vyjdou?

Mám okruh několika blízkých lidí, jejichž úsudku si vážím, těm dávám rukopis přečíst dřív, než ho odevzdám nakladateli. Ale až na závěr, dřív jsem občas někomu vnucovala ukázky z textu ještě v průběhu psaní. To už teď nedělám, už jsem se naučila své okolí pokud možno příliš neobtěžovat.

A když mají první čtenáři nějaké připomínky?

Jsem jim za ně vděčná, zpětná vazba je důležitá. Jestli a do jaké míry k nim přihlédnu, to je druhá věc. Konečná odpovědnost za text je na mně. Nezastupitelnou roli má samozřejmě i redaktor. Je skvělé, když je to někdo, k jehož úsudku mám důvěru. V těch posledních fázích autor svůj text přečte mnohokrát za sebou a snadno už pak ztrácí odstup. Některé problémy nebo chyby už nevidí a je schopen ještě přidělat jiné. Nebo začít dělat změny k horšímu. Proto je dobré, když vám někdo zvenčí v pravou chvíli řekne – to stačí, konec, už toho nech.

Často se bavím s hudebníky, hlavně „vážnohudebními“, a zajímá mne, jestli jsou schopni poslouchat hudbu i pro vlastní zábavu a relaxaci nebo jsou vždy profesionálně „postiženi „ a vše analyzují. Jak je to u vás se čtením, například s pracemi současníků?

Já myslím, že jsem schopná číst celkem normálně jako běžný čtenář. Ačkoli uvažování nad tím, jak a proč je ta věc „udělána“ se mi do čtení určitě občas vloudí. Když mám ale rozepsaný rukopis, tak se beletrii trochu vyhýbám. Cizí příběhy by mě rušily. Radši čtu jiné věci – většinou knihy z různých humanitních oborů, které mě zajímají. Nejvíc asi historie.

Pak jsou ale taky spisovatelé, kteří kromě vlastního psaní nečtou nikoho jiného.

To už je pak ale spíš diagnóza, ne? Po vydání se ke svým knihám nevracím. S výjimkou besed a čtení, na která jezdím. Ani bych neměla chuť svoje věci po letech vylepšovat a předělávat, jak to někteří autoři dělají. Pokud už si číst ve vlastních starých textech, tak snad leda ty deníky, když na mě odněkud vypadnou při generálním úklidu. To je docela zábava. Někdy na sebe člověk po dejme tomu dvaceti letech jen nevěřícně zírá.

Co máte před sebou nyní, píšete nebo spíš hledáte téma?

Pomaličku začínám psát novou knížku, ještě o ní nechci moc mluvit. Zatím ani nevím, jestli ji opravdu dopíšu, natož jak to dopadne. Ale to je na začátku vždycky stejné. Jako kdyby člověk ještě nikdy nic nenapsal.

Martina Fialková, květen 2016