Dráždí mě kulturní jakobíni, říká spisovatelka Irena Dousková

Jak se vám líbí texty Elfriede Jelinekové?

Tím mi chcete podsunout, že postava Gertrudy Macek z mé knihy je Elfriede Jelineková? Tak to samozřejmě není, ale při psaní jsem na ni trochu myslela. A že by patřila k mým oblíbeným autorkám, to tedy nepatří.

Chci se dostat k tomu, že přes postavu Ljubici Kozel, která Gertrudu zbožňuje a která zásadně nepřechyluje, se strefujete do lidí, pro které se alternativa stala doktrínou…

Ano, to, z čeho jsem si dělala legraci prostřednictvím některých postav, je duchamorný, jakobínský přístup ke kultuře. Dráždí mě, když si v recenzích přečtu, že třeba dobré divadlo musí fungovat jen jedním určitým způsobem. Humor takoví kritici považují málem za sprosté slovo. A to se samozřejmě netýká jenom divadla.

Ljubica označuje hlavní hrdinku Helenu za klausomilu. Označila byste tak i sama sebe?

Za klausomilu bych se určitě neoznačila. Je mi líto, ale mým favoritem není ani žádný jiný současný politik. Klause nemiluju, ale zároveň to pro mě není démon a ztělesnění všeho zla. V některých věcech s ním nesouhlasím, v některých ano a jsem ráda, že je vůbec někdo vysloví. Jsem třeba poměrně velký euroskeptik. Ale krást propisovací tužky, podporovat Bátoru nebo se vyjadřovat k pochodu homosexuálů, to by si myslím mohl odpustit.
Mně by se líbilo, kdyby tady existovala slušná pravice, s důrazem na slovo slušná – tedy taková, která by ani náznakem nekoketovala s nacionalismem, xenofobií nebo rasismem, nekryla by korupčníky a zloděje a která by byla ekologická. Ale to jsou věci z oblasti snů a fantazie.

V Dardovi se vyjadřujete i k současné literatuře, zmiňujete třeba „děvčátka píšící o sudetských Němcích“. Je to narážka na někoho konkrétního?

Není, tohle je tam použito v nadsázce a navíc v souvislosti s konkrétní literární postavou. Každá postava nemusí být hlásnou troubou mých názorů, to by byla nuda a bylo by to ploché. Říká to zhrzený básník, rozmrzelý z toho, že nedostal literární cenu, na niž byl nominován. Ale podobné zoufalé výkřiky se u současných autorů vysledovat dají (a ne vždy úplně bezdůvodně). Přibližně v tomto smyslu se například vyjadřoval Miloš Urban.
Pravdou je, že nemám ráda v literatuře prvoplánovou angažovanost. Navěky už mi to bude připomínat doby socialismu. Ono se samozřejmě do jisté míry vykalkulovat dá, co je v kurzu, co se chválí, co je dnes takzvaně „správné“. Stává se, že vznikají celkem slabá díla, která sklidí pochvalu, protože jsou „správná“. Napadá mě například podle mého názoru dost nepovedený film Habermannův mlýn.

Mluvila jste o pravici, která by nebyla xenofobní, rasistická a tak dále. To mě přivádí k tématu, které prochází všemi vašimi knihami, k židovství. Jaké je to být Židovka v současné české společnosti? Je už antisemitismus jenom stránka z učebnic dějepisu?

Já jsem Židovka napůl, po svém otci, takže paradoxně pro ortodoxní Židy Židovka vlastně nejsem. Ale sama se k židovství hlásím a občas o něm píšu. Osobně jsem zažila málo věcí, na které bych si mohla stěžovat, i když zrovna nedávno mi přišel mail, dokonce podepsaný, a v něm stálo, že jsem „velká židovská svině“. Pán psal, že to mám za Hrdého Budžese a že nebýt Rusů a komunistů, Hitler by byl býval Židy zplynoval všechny. Nad tím jsem celkem mávla rukou.
O něco horší je to teď na Aktuálně.cz, kam jsem začala přispívat krátkými články. Internetové diskuse většinou nečtu, ale někdo mi říkal, že řada reakcí pod mým negativním článkem o Bátorovi se nesla v obdobném duchu. Z toho už zamrazí. Pokud je to pravda – já jsem se radši nedívala, aby mě úplně nepřešla chuť tam dál psát – pak moc nechápu, proč tam takové výroky, které lze brát jako trestné činy, redakce nechává viset. Svoboda slova, já vím…
Ale mají pak takové články vůbec smysl, když často vyvolávají tak velkou vlnu kalu a špíny? Ve veřejném prostoru se tak vlastně objeví víc humusu, než v něm bylo předtím.

A co říkáte na protižidovské, respektive protiizraelské nálady ve světě?

Řekla bych, že antisionismem se prostě maskuje starý dobrý antisemitismus. Radost z toho pochopitelně nemám a myslím, že je to čím dál horší. Zahraniční politika je taky jeden z důvodů, proč nemiluju Evropskou unii. Považuju ji za jednoznačně promuslimskou a připravenou Izrael kdykoli hodit přes palubu. Česká republika je v tomto směru jednou z mála čestných výjimek. A pak samozřejmě Spojené státy… Nejsem znalcem izraelské politiky a netvrdím, že všechno, co se tam děje, je v pořádku, ale každopádně se jedná o prakticky jedinou demokracii v regionu. Situace není dobrá a ani tzv. arabské jaro mi zatím nepřipadá jako důvod k velkému optimismu.
Teď Izrael údajně přemýšlí o útoku na íránská jaderná zařízení a člověka obchází hrůza, co se bude dít. Evropa jako obvykle nedělá nic, ale pokud by k něčemu takovému skutečně došlo, je možné, že se jí vlastně uleví. Ačkoli by se jistě spustil velký křik o agresi a podobně. Prostě obvyklé pokrytectví.

Nedávno jsem navštívil izraelské osady na palestinském území, které jsou z pohledu mezinárodního práva nelegální. Viděl jsem „bezpečnostní zeď“, kterou Izraelci postavili na půdě Palestinců. Procházel jsem kontrolními stanovišti, kde izraelští vojáci Palestince dennodenně ponižují… Nemyslíte, že do jisté míry si za to Izrael může sám?

V případě osad bych se zřejmě taky přikláněla k jejich zrušení. Ale co třeba permanentní ostřelování izraelského území raketami Hamasu? Proti němu v podstatě nikdo neprotestuje, téměř se o něm nemluví. Nebo požadavek, aby se Izrael stáhl do hranic z roku 1967, což by znamenalo, že v nejužším místě ta země bude mít na šířku asi patnáct kilometrů.
Je to složité, museli bychom se vrátit do doby, kdy byl celý tento projekt vymyšlen – a bezpochyby nebyl vymyšlen ideálně. Ale osobně nevěřím, že kdyby se tyhle ústupky udělaly, tak okolní arabské státy situaci nezneužijí.
Historie Židy bohužel naučila, že se můžou spolehnout jenom sami na sebe. Někdy je to určitě až paranoia, ale vůbec se tomu nedivím.

Štěpán Kučera, magazín deníku Právo SALON, 5. ledna 2012