Dousková přichází s pokračováním Hrdého Budžese

Co vás přimělo napsat pokračování Hrdého Budžese nazvané Oněgin byl Rusák? Jakou roli v tom hrála skutečnost, že Budžes se stal bestsellerem a taky jeho dramatizace s Bárou Hrzánovou byla úspěšná?

Pokračování jsem napsala prostě proto, že jsem se do oněch dob chtěla ještě vrátit, měla jsem dojem, že vím o čem psát a proč. Dramatizace a následný vývoj kolem Budžese, jeho úspěch a tak dále při tom nehrály vůbec žádnou roli. Věděla jsem už po dokončení Budžese v roce 1996, že se ještě pokusím o volné pokračování z gymnaziálních let. Začala jsem ho psát asi před šesti lety, tedy dávno před vznikem divadelní inscenace – už i se stejným názvem. Ale rukopis jsem zahodila, protože se mi nevedl podle mých představ. Totéž se opakovalo za nějaké další dva roky a až na třetí pokus jsem Oněgina skutečně dopsala.

K Budžesovi přitáhla pozornost čtenářů vypravěčská optika dítěte. Teď je dítě pryč, respektive je starší o nějakých sedm osm let. Neztratil tím Oněgin byl Rusák něco podstatného?

Myslím, že ne. Je to jiný příběh, i doba už je trochu jiná, jen někteří hrdinové zůstali. Nebavilo by mě pokračovat se stejnou – dětskou – vypravěčkou. Ale to je otázka spíš pro čtenáře…

Hrdinka jistě ještě zestárne. Uvažujete o třetím dílu?

Zatím určitě ne. Někdy v budoucnu ho úplně nevylučuju, ale ani neslibuju. Ovšem, jestli na něj opravdu přece jen někdy dojde, pak bude definitivně poslední. To slíbit můžu.

Kdo to vlastně je Helena Součková? Vymyslela jste si ji, nebo je opravdová? A ty historky, které prožívá?

Helenka je pro mě hlavně úhel pohledu. Inteligentní, ale zároveň naivní, z mnoha důvodů beznadějný outsider. Něco ze mě mít bude, to nebudu popírat, ale obě knížky jsou psány s velkou mírou stylizace. O historkách platí totéž. Některé se staly, jindy jde o čistou fabulaci. Jednoduše řečeno, žádné deníčky to nejsou, ačkoli tak mohou a konec konců mají působit.

V Budžesovi i Oněginovi se vracíte do časů komunismu. Máte s tou dobou nějaké nevyřízené účty?

To jistě mám. Tenhle režim poničil, ne-li přímo zničil život mnoha mým blízkým. Otec emigroval, matka přišla o práci, kterou milovala, a tak dále. Mně a mým vrstevníkům už stačil život „jenom“ zkomplikovat, změna přišla relativně včas. Nejde ale jenom o mé vlastní zážitky a o mou rodinu. Zatímco hospodářská zaostalost se snad dá řešit, všeobecné rozvrácení hodnot a pokřivení charakterů je, obávám se, záležitost nevratná.

Ráda pracujete s humorem. Proč je podle vás v literatuře důležitý?

Proč je důležitý v životě?

Jako ventil traumat, prevence proti lidské ješitnosti a blbosti. Co myslíte vy?

Chtěla jsem vás trochu odbýt. Začínám být totiž vůči zmínkám o humoru podezíravá až alergická. Ze zkušenosti vím, že velká část recenzentů přistupuje ke knihám, v nichž je v jakékoli podobě humor obsažený, s větším či menším opovržením. Humor se v našem prostředí čím dál častěji ztotožňuje s pokleslostí. Někdy se mi zdá, že to má co dělat se zakomplexovanou českou náturou. Rádi bychom sami sebe viděli v lepším, vznešenějším světle. Takže humor je pro mě nejen druhem duševní hygieny a jednou z mála možností alespoň iluzorní sebeobrany všech bezmocných, ale taky si myslím, že třeba některé z židovských anekdot nemají daleko k poezii. Já potřebuji k životu oboje.

Překvapilo mě, že ve vaší předloňské knížce Čím se liší tato noc nebylo k smíchu vůbec nic, povídky byly baladické, pochmurné – jako kdyby existovala ještě nějaká jiná Irena Dousková… Existuje?

Proč jiná? Zatím se mi ještě jakž takž daří udržet duševní i tělesnou integritu.
Nemyslím si, že by se ty knihy až tak zásadně lišily. Je pravda, že v Této noci mnoho humoru není, ale zato v Budžesovi i Oněginovi je dost a dost smutku. Nejsem žádný bavič. Jde především o zvolený úhel pohledu a vypravěčské možnosti, které z něj plynou.

Uživí vás psaní?

V posledních několika letech by se o tom dalo mluvit, ale jsem si vědoma, že je to jen dočasná situace a je to hlavně díky divadelnímu představení, se kterým ještě stále objíždějí celou republiku. Ve chvíli, kdy se přestane hrát, a ta se jistě pomalu blíží, to zase skončí.

A co budete dělat pak, až to skončí?

Až to bude potřeba, nejspíš si zas najdu místo v nějaké menší a klidné redakci typu časopisu Maskil, ve kterém jsem pracovala naposledy. Tím „potřeba“ ale nemyslím nutně finanční situaci, nevydržím trávit čas jen sama se sebou, po nějaké době musím zase mezi lidi. Už léta to takhle dělám, podle možností střídám období zaměstnanecká s volnou nohou.

Když jsme zmínili dramatizaci Budžese, nelákalo by vás napsat něco přímo pro divadlo? Nebo filmový scénář? Vyzkoušet si jinou parketu?

Divadelních her už jsem pár napsala. Čas od času to dělám od samého začátku svého psaní. Ale až na ty, které jsme s Lucií Lomovou a dalšími kamarády sami hned hráli pro spolužáky na gymnáziu, skončily všechny v šuplíku a nikdy jsem je vlastně ani nikam nenabízela. Ta zatím úplně poslední vyšla před dvěma lety v nakladatelství Větrné mlýny.
Je možné, že ještě někdy nějaká přibude, divadlo mám ráda, ale nic konkrétního neplánuju. Ona i ta dramatizace Budžese vznikla jenom díky tomu, že ji po mně někdo vytrvale chtěl. Co se filmu týče, dovedla bych si třeba představit scénář na základě několika povídek z Této noci. To by se mi líbilo, i když vím, že zrovna povídkový film je obtížný a nevděčný žánr. No, uvidíme, nechám věcem volný průběh.

Radim Kopáč, 20. dubna 2006