Andrea Vítová: Rukojmími vlastních ústupků

Jak lze výstižněji postihnout deformaci myšlení předlistopadové doby, než výrokem Oněgin byl Rusák? Tak se jmenuje první kniha staronového nakladatelství Martina Pluháčka-Reinera Druhé město. Díky vynalézavému humoru sedmnáctileté vypravěčky vyniká absurdita, bezútěšnost a apatie doby.

Nový román Ireny Douskové volně navazuje na čtenářsky úspěšnou prózu Hrdý Budžes, která byla později realizována i jako divadelní hra, a opět nabízí zdánlivě odlehčené humorné vyprávění o radostech a strastech života v komunistické společnosti. Autorce se podařilo vyhnout „syndromu druhého dílu“, nenadstavuje téma Hrdého Budžese, ale přichází s tématem novým, které je dostatečně nosné a nabízí odlišnou perspektivu.
Časoprostorové souřadnice románu tvoří tentokrát Praha osmdesátých let minulého století, přičemž rámec vyprávění je vymezen jedním školním rokem. „Žabí perspektivu“ naivního dětského vypravěče vystřídal (sebe)ironický pohled sedmnáctileté Heleny Součkové, která líčí a glosuje události kolem sebe i svůj vnitřní myšlenkový svět. Dobová realita jednak vytváří kulisu otázkám a tápání souvisejícím s dospíváním a hledáním vlastního místa ve světě, které jsou na panujícím politickém režimu do značné míry nezávislé, a současně zcela zásadně ovlivňuje mezilidské vztahy a je hybatelem všech událostí.

Zvolená ich–forma opět umožňuje vyvolat dojem autentického sdělení, a to zejména proto, že autorka postavě gymnazistky nepodsouvá zkušenosti dospělého člověka, ale důsledně setrvává v duševním obzoru dospívajícího. Perspektiva dítěte vybírá události nějakým způsobem výjimečné, upoutávající jeho pozornost, a tudíž jsou jednotlivé kapitoly více méně uzavřeným vyprávěním, zatímco v tomto románu se širší obzor hlavní hrdinky odráží na zřetelně výraznější vnitřní kompaktnosti textu.

Abnormální životy

Oproti Hrdému Budžesovi je nový román mnohem více zalidněn, avšak postavy i přes svou autentičnost a konkrétnost vytvářejí především soubor typologií, charakterů a osudů lidí žijících v totalitním režimu. V jednotlivých příhodách zaostřuje autorka svou pozornost na každodenní situace, na modely chování, které se v české společnosti staly normou, jejich zakořeněnost v lidech stále přetrvává. Abnormálnost těchto poměrů si jsou jednotlivé postavy schopny uvědomit pouze konfrontací chování svobodného člověka s vlastním chováním člověka žijícího v totalitním režimu, neschopného prosadit sebe sama a deformovaného svým okolím.
Autorka tedy postupně skládá mozaiku dané doby, přičemž atmosféra absurdity, bezútěšnosti a apatičnosti vyniká v kontrastu s chytrým a vynalézavým humorem, což je také jediný prostředek, kterým je možno čelit hlouposti a postavit ji na pranýř jejími vlastními zbraněmi. Paralelně ke vzorcům lidského chování se v románu objevuje leitmotiv páru křečků, kteří svá mláďata hned po narození opakovaně usmrcují, neboť jim pud sebezáchovy instinktivně nedovolí ponechat mláďata naživu v kritických podmínkách, zatímco člověk se svým rozumem je ochoten „kvůli dětem“ stávající situaci činit ústupky a stát se jejím rukojmím.

Svoboda člověka, jeho osobní zodpovědnost za vlastní chování a hledání morální hranice, ať ve vztahu k rodině či politickému režimu, jsou velkým tématem tohoto románu. Helena Součková svou vlastní hranici, kterou není ochotna překročit, poznává při účinkování na oslavách narozenin ředitele školy, při nichž si prožila pocit zaprodanosti a ztráty své důstojnosti, navíc umocněný pohledem na přítomné oběti z řad komunistické smetánky. V této chvíli se ale ještě nachází v relativně bezpečném světě gymnázia a svých kamarádů. V závěru románu se však jejich cesty po maturitě rozcházejí a skutečnou zkoušku dospělosti pro ně představuje rozhodnutí, jak dál naložit se svým životem při možnostech, které politická situace nabízí. Okruh nejbližších Heleniných kamarádů, dosud pevně spojených společnou revoltou proti masové kultuře, neschopným učitelům a nezbytně také vůči generaci svých rodičů, se rozpadá.

Atmosféra osmdesátých let minulého století se tedy čtenáři skládá z kousků všedních situací, jakou je návštěva lékaře, jednání s úřady, chování číšníka v restauraci, průběhu vyučování, fronty na cokoliv, jež se však v podání Ireny Douskové mění na situace zcela nevšední, neboť pracuje s nadsázkou a mnohdy velkou mírou stylizace, které jsou zdrojem komického účinku. Ke scénám, při nichž se čtenář baví a současně si intenzivně uvědomuje pocit trapnosti, patří ty, které zachycují návštěvy emigrantů u svých příbuzných v Československu. Na minimálním prostoru, jakým je chvíle předávání „exkluzivních“ dárků, dokáže Dousková vystihnout vzájemné nepochopení, odcizení a arogantnost lidí, kteří si sice dokázali vybudovat nový život v cizím prostředí, což jim ale ještě nedává právo očekávat od někoho vděčnost za opotřebované přebytky svých domácností. Na druhou stranu, prahne-li Helena po červených manšestrácích, riflích nebo zajímavém tričku, jsou obnošené věci ze západního Německa přijímány s vděčností, byť s jistým pocitem ponížení. V tomto směru Dousková důsledně usiluje o autentičnost své postavy, pro jejíž věk a charakter je příznačná potřeba vymezit se vůči svému šedivému, nenápaditému okolí nejen osobními vlastnostmi, ale přirozeně také svým vzhledem.

Nebezpečí deziluze

Třešničkou na dortu, která přesně vystihuje dobovou atmosféru, je samotný název knihy, neboť jak lze výstižněji postihnout deformaci myšlení než absurdním výrokem „Oněgin byl Rusák“? Zpolitizování literární postavy ruského autora, potažmo všech ruských autorů, je zde možná úsměvným, v každém případě však alarmujícím signálem pokřiveného uvažování, které se ocitá ve vleku politické propagandy. Člověk, který v zájmu udržení svého světonázoru vůči vládnoucí moci přejímá její myšlenkové stereotypy, se stává myšlenkově stejně omezeným.

Nejsilnější stránkou Ireny Douskové je schopnost ztvárnit každodenní život v socialistickém Československu s ironickým humorem a nadhledem, což ovšem nevylučuje výsledné tragikomické vyznění vyprávění, které je zakončeno deziluzí pro sedmnáctiletou Helenu stejně závažnou, jako bylo pro sedmiletou Helenku zjištění, že hrdý Budžes neexistuje. Nutno říci, že hodnotí-li vypravěčka události kolem sebe, pak spíše jen tak mimochodem a s jistou dávkou nadhledu, v žádném případě se nedočkáme ublíženého obviňování, ačkoliv by k tomu měla řadu vážných důvodů.

Mezi předchozí díla Ireny Douskové se tento nový román zařazuje zaměřením pozornosti na jednotlivce a jeho mezilidské vztahy, ať už laděných tragikomicky jako Hrdý Budžes či soubor povídek Doktor Kott přemítá, nebo deníkový román Někdo s nožem či soubor baladicky laděných příběhů Čím se liší tato noc.

Irena Dousková: Oněgin byl Rusák. Druhé město, Brno 2006, 260 stran.
Andrea Vítová je doktorandkou bohemistiky na Filozofické fakultě MU.
Text vyšel v Literárních novinách 2006–20 na straně 10.
Publikováno online 16.5.2006

Irena Dousková: Co s hnusnou dobou?

Osm let od vydání úspěšné (a později také úspěšně zdramatizované) prózy Hrdý Budžes přichází spisovatelka Irena Dousková (1964) s volným pokračováním. V titulu Oněgin byl Rusák se sice proměnil časoprostor a vypravěčskou optiku žačky ze základní školy vystřídal pohled gymnazistky před maturitou, ale těžiště stylizované deníkové zpovědi zůstalo stejné.

Na časovou osu zhruba dvanácti měsíců, tentokrát uprostřed 80. let minulého století, je navlečena série tragigroteskních příhod, v nichž se před čtenářem obnažuje osud jedné rodiny, která se na pozadí normalizačních restrikcí a buzerace snaží zůstat aspoň trochu normální. Jde to těžko, protože čas skoro stojí, Praha je „šedivá, špinavá, rozkopaná a plná všelijakých lešení a ohrad“, a lidi, co se po městě pohybují, se „urážej, tupěj, ponižujou“, prostě „dělaj si život co nejhnusnější“.

Helenka Součková, která tak jako v Hrdém Budžesovi knihou provází, je z toho v rozpacích: Jak má sedmnáctiletá holka objevovat svoje tělo a svoji duši, když doma její matka-alkoholička v jednom kuse tropí hysterické scény, otec v emigraci nejeví zájem a ve škole na ni různé zakomplexované kreatury pořádají hon ve jménu ideologické agitky? Proti trudnomyslnosti občas pomůžou básničky, jindy inteligentní študácká recese, ale především humor – protože „co taky člověku zbejvá jinýho, než si z toho všeho dělat legraci“.

Knížka Oněgin byl Rusák je zalidněná kvantem postav. Douskové nejde ani tak o detailní prokreslení psychologie vypravěčky a její rodiny, jako o typologizaci českého člověka, který v 70. a 80. letech minulého století tak ochotně ohýbal hřbet, špicloval a donášel na svoje sousedy. V této kresbě má autorka jistou ruku, plasticitu jednotlivých scén a jejich aktérů modeluje její vlastní a zřejmě dodnes traumatizující zkušenost. Knihu tak můžeme číst nejen jako grotesku na téma, ale také coby symbolické vyřizování účtů, z něhož zaplaťpámbů smířlivá nostalgie Hřebejka a Jarchovského rozhodně nedýchá.

Irena Dousková: Oněgin byl Rusák, Druhé město, 260 stran

Radim Kopáč , 28. dubna 2006

Irena Dousková: Oněgin byl Rusák

Pokračování čtenářsky oblíbených titulů většinou nedopadají nejlépe. Proč se o nich často mluví jako o slabých, vyčpělých odvarech prvního dílu, jež snad ani neměla vzniknout? Úspěch pravděpodobně záleží na několika základních skutečnostech, které se nedají obelhat: dokáže se autor (nebo autorka) s patřičnou empatií vžít do nové látky, navazující na předešlý příběh, aniž by opakoval či vykrádal staršího sourozence, který se již stačil proslavit? Podaří se mu vytvořit dostatečně nový, originální příběh, jemuž nechybí duch, atmosféra či humor knihy předcházející?
Letos dvaačtyřicetileté spisovatelce Ireně Douskové se podařilo vcelku zdařile navázat na její nejslavnější, osm let starou knihu Hrdý Budžes (původně Hynek, druhé vydání Petrov v roce 2002), proslavenou i divadelním zpracováním v hlavní roli s Bárou Hrzánovou. Její nová próza Oněgin byl Rusák, využívající opět do značné míry autobiografický materiál psaný stylizovanou zkratkou, v mnohém na Hrdého Budžese navazuje, věk a vnímání hrdinky Heleny Součkové však dodávají příběhu další rozměr. Zatímco v první části, rovněž psané ich formou, Helenka navštěvuje druhou a třetí třídu základní devítileté školy a vnímá svět ještě dětskou a často nevědoucí optikou – a svět dospělých je pro ni lepší než posmívající se dětská krutost, gymnazistka Helena v druhé knize již řeší jiné problémy než svou tloušťku, která se navíc ztratila; naopak nyní patří ke „šťabajznám“ a její velká prsa a malý zadek magnetizují mužské oči. Nevinný dětský pohled vystřídalo tápání náctiletých, citové zmatky posledního čistého věku předcházejícího pokrytectví dospělosti; kniha končí maturitou a informacemi, kdo se dostal a kdo neprošel na vysokou školu, kdo již začal přispívat do Rudého práva a kdo shání ty správné kontakty.
Krize a traumata v „Oněginovi“ (patří k nim už fakt, jak je Helena, dcera židovského exulanta, přijímána vlastní matkou a příbuzenstvem) zůstávají, do značné míry se vyostřují a odpovídají komunistické realitě přelomu 70. a 80. let i osobnímu dozrávání a postpubertálnímu chování. Helena prožívá první lásku s Antošou a s ní spojené zklamání, poznává postoje a charaktery svých profesorů a poprvé se vážněji dostává do střetu se svojí rodinou, konkrétně s nešťastnou „mámou“ (v předcházející knize ještě nazývanou Kačenka), jíž režim připravil o práci, která pije a ačkoli své dceři zdůrazňuje, že jsou kamarádky, konflikty řeší hysterií a křikem. Umírá jí milovaný dědeček František (jeho odchod působí s dojemnou prostotou stejně jako jeho život), ale věnuje se již také vlastní umělecké tvorbě: jako většina jejích vrstevníků píše básně, které knihu osvěžují a doplňují atmosféru podobně jako názvy kapitol totožné často s úryvkem v té době zakázaného či poloilegálního zpěváka, např. Kryla, Hraběte, Merty ad.(v Hrdém Budžesovi všechny kapitoly začínaly slovem Jak…, což připomíná pohádkový základ ve smyslu Jak se co stalo). Rodině je logicky věnována menší pozornost, prostor vyplnili spolužáci: nejbližší přítelkyně Julie Molová s komunistickými rodiči, Richard Schlesinger a jeho matka, „největší bolševička“, Honza Kaplan, který Helenu tajně miluje, oduševnělý Pavel Havlíček či krásná Páťa, kterou si nakonec odvede do Ameriky jeden filmový režisér. Dousková také aktivněji rozehrává dialogičnost, která doplňuje vnitřní monolog, známý již z Hrdého Budžese, kde naopak hrála zcela logicky na určitých místech zásadnější roli dětská fantazie, např. v obraze, kde se Helence zjeví mrtvá Olinka a Helenka jí dá svoje vodovky.
Dětské rozkoukávání po světě v Hrdém Budžesovi sice rovněž poprvé několikrát narazilo na závist a nespravedlnost (např. když Kačenku zradí kolegyně z divadla Andrea Kroupová a Helenka ji chce zabít), ale uchovalo si ještě důvěru a zjednodušování. Také „Oněgin“ si ponechává mladistvý naivismus a rozcitlivělost, salingerovské přemítání o životě vyjádřené samozřejmě nespisovnou formou („No vona nejenom Letná, úchylů a fízlů je plná celá tahle republika.“) kontrastuje s šedivostí, bezčasím a strnulostí „smutné a krásné“, ale také všudypřítomné, až mateřské Prahy, kde Helena nyní s rodiči žije. A jestliže Hrdý Budžes končí pro Helenku nadějí, protože s rodiči odchází do vytouženého hlavního města, „Oněginův“ konec tak radostný již není: Helena se nedostala na vysokou školu.
Vyváženost melancholie a humoru, ironického a posmutnělého, zůstalo ovšem zachováno, Dousková nepropadá obsesi humoristické spisovatelky být za každou cenu vtipná, neexhibuje na jí neznámé půdě a neplachtí ve větru jako neřízená střela. Její text si podržel sevřenost (na rozdíl třeba od prózy Věry Noskové Bereme, co je), empatii (neuniká z duševního obzoru svých postav) a přesnost při líčení konkrétní komunistické reality: pěkné oblečení se dá sehnat jen od západních příbuzných, na trhu chybí i obyčejná čočka, mládež se dělí na „veksláky a tesiláky“, nejoblíbenějším hitem se staly Holky z naší školky, kdo není členem komunistické strany a má nejasný původ, ztrácí možnost studovat na vysoké škole, opilý ředitel školy zpívá na svých narozeninách Kryla atd.
Dousková také velice šikovně rozvíjí základní osobnostní rys své postavy, setkali jsme se s ním již v první části: „Když se mi někdy něco stane, radši se snažím dělat jakoby nic a bejt silná jako Hrdý Budžes…“ Podobně v „Oněginovi“ se mladá dívka neponižuje ani před svou láskou a zachovává hrdou, neutrální tvář za cenu velkého sebepřemáhání i ve škole.
Autorčiny prózy jsou bezprostřední, „lidské“, necítíme z nich sousedskou upovídanost ani kalkul, jak jít na bránu. Mají blízko k textům Petra Šabacha nebo k Báječným letům pod psa Michala Viewegha: najdeme v nich stejnou tragikomickou podobu normalizace, jen s tím rozdílem, že nepojímají svět z takové šíře, neopouštějí půdu rodinnou a akademickou, drcenou zvenčí morálním kodexem budovatele komunismu, jsou intimnější a jakoby deníčkovitější, silněji akcentují vnitřní život a pohled dozrávající dívky. A tak jako Helenka charakterizuje sebe sama větou: „Nezlobím, jenom mám všelijaká nedorozumění.“, lze Douskové „Oněgina “ brát z pohledu generačně příbuzné čtenářky jako autentickou vzpomínku nebo jako veselou, asi trochu za vlasy přitaženou klauniádu študáků a kantorů v jakési podivné době – tak bohužel mohou přistupovat k textu mladší čtenáři, kteří již absurditu komunismu nezažili.
A ještě je nutné dodat, že Irena Dousková nepíše jen příběhy smutně komediální: kdo četl její povídky Čím se liší tato noc (2004), vzpomene si zajisté na různorodost a baladičnost těchto příběhů. Zajímavé by bylo i pokračování podobně laděných textů.

Lenka Sedláková