Vychází povídky Ireny Douskové O bílých slonech

Prozaička Irena Dousková se nám po románu Oněgin byl Rusák představuje jako povídkářka. Povídek se do díla O bílých slonech vešlo osm, jsou spojeny nití rozpočitadla Štěstí, neštěstí, láska, manželství, panenka, kolébka, hraběnka, smrt. V souboru Čím se liší tato noc (2004) Dousková pracovala s alegorií, nyní se pohybuje v mezích kvazimemoáru.

Své příběhy vsadila do kulis bezejmenné vsi jihozápadně od Prahy uprostřed 70. let a jejich aktéry vpletla do pevné sítě vztahů: lásky a nenávisti, soucitu i opovržení, bázně či obdivu.

Hrdinové jsou obyčejní, všední – nikoli bezbarví. Každý naplňuje tezi o jedinečném osudu, ve kterém se zrcadlí kus velkých dějin. Jejich příběhy mají překvapivě málo děje, o to víc a naléhavěji však rozvíjejí atmosféru, navozují pocit, který autorka pojmenovává jako „vůni času“.

Právě tato lehká vůně, vinoucí se dusivým a ospalým normalizačním marasmem, vnáší do teskných, baladicky laděných textů šanci. Šanci na vytržení, na zachování osobní svobody. Ať má podobu víry, přímého a silného citu, fantastického zjevení dávno mrtvé dívky anebo titulního mýtu o bílých slonech.

Novinka Douskové je důležitá: nabízí přesnou anamnézu hnusné doby, ale nikoli s primárním vztekem či nenávistí – spíše se slitovným pousmáním.

Radim Kopáč, Právo, úterý 4. listopadu 2008

Bílí sloni jsou důvod, proč se ptát na totalitu
Klára Kubíčková, MF DNES, 13.11.2008

Nová kniha Ireny Douskové O bílých slonech se nese v podobném duchu jako její Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák – kulisami děje jsou opět komunistické poměry a všudypřítomný strach doby, sdílený dospělými i dětmi.

Přesto je nová Dousková vlastně docela milé čtení. Lidské příběhy byly stejné ve všech režimech a kromě strachu a bezmoci jde také o lásku. Dousková je stejně zvláštně drsná, jako byla vždycky – vypráví hovorovým jazykem nejen v dialozích svých (vesnických) postav, do pozdně letního období s citem malířky sem tam cákne předzvěst smutného podzimu.
Pojízdná masna, dědek šedivák i děsuplné bubny jízdních řádů, jejichž smysl a návod k používání postrádáme dodnes, vyvolávají vzpomínky na osmdesátá léta, do nichž není pro čtenáře problém se vrátit hned s prvními stránkami knihy.
Dětské říkanky trochu připomínají Radůziny texty – jednoduché někdy až k smíchu, přesto se silou všednodenní poezie, jako by obsahovaly sdělení o dávném mýtu. Ostatně podobně jako pověst o zkamenělých bílých slonech nebo židovské dívce ukryté v jeskyni.

Návrat o dvacet let

I kapitoly Štěstí, neštěstí, láska, manželství, panenka, hraběnka, kolébka, smrt odkazují na dětskou rýmovačku, která nad rozvlněným letním polem může dostat baladické obrysy konečnosti lidského života. Oranžové ladění ilustrací Lucie Lomové se však blíží od léta k podzimu a podobně jako ten musí v koloběhu nevyhnutelně přijít, musí přijít i poslední kapitola o smrti – která se ovšem v příběhu dědka šediváka i tragédii hraběnky vyhnané komunistickým režimem proplétá i těmi předchozími kapitolami.
Douskové próza O bílých slonech je kratší a jednodušší ke čtení než Budžes, opět je však snadné představit si ji zfilmovanou nebo na divadle. Postavy i z těch sto stránek jasně vystupují. Přesně o tom mluvil Umberto Eco, když vyčítal Hemingwayovu starci, že o sobě říká: Jsem starý unavený muž. „Neříkej to, starče (spisovateli), dokaž to!“

Dousková tohle umí – nikdy zdlouhavým popisem neřekne o své postavě, jaká je, přesto to čtenář pochopí z jejího chování a ve zkratce načrtnutých situacích. I proto je Dousková tak vděčnou látkou pro divadlo – obrazy z jejích knih samy vystupují.

Starší čtenáři se s bílými slony vrátí o dvacet let zpátky a připomenou si absurditu doby. Ti mladší budou mít po jejich přečtení důvod ptát se rodičů, jak tenkrát žili, jestli měli taky strach, jak moc se mu poddali a proč se na maso stála fronta u pojízdných řeznictví a panenka byla jen podpultovým zbožím.

IRENA DOUSKOVÁ – O bílých slonech
Druhé město, Brno 2008, 132 stran, cena 180 korun.
Hodnocení: 90 %

O bílých slonech
Milena M. Marešová 10.11.2008

Spisovatelka Irena Dousková (nar. 1964) svoji schopnost neotřelého a svěžího pohledu na svět plnou měrou osvědčila v úspěšných knihách Hrdý Budžes a Oněgin je Rusák. Upřímnost i prozíravost dětského vnímání neopustila ani ve své nové próze. V koncentrované formě šesti krátkých povídek jde ale o víc než jen o naivistické vyprávění. Knihu O bílých slonech výborně ilustrovala a výtvarně koncipovala Lucie Lomová, další umělkyně skvěle lavírující mezi jednoduchostí a rafinovaností.

Regionální pověsti obohacené lidovou fantazií, kouzelné přírodní scenérie, říkadla a rozpočítadla s výrazným nádechem pravověrnosti, proroctví prolínané pověrou, to jsou základní motivy, na jejichž základě rozpředla Irena Dousková síť vztahů a založila schéma vybraného prostředí. To, co je v mysli a neviděné, jako by zde vystupovalo skrze průzračnou, fádní a zdánlivě zavedenou všednost. Tajemství i náznak ale naznačenou prostotu konání a dění posouvají do oné neuchopitelné roviny, v níž zdání vane realitou a záleží jen na možnostech a schopnostech, jestli zůstane zachována vyváženost celku, nebo se přes skutečnost „převalí“ roztodivná vlna, zda pozmění jeho zadání a účastné hráče ponechá nadále v nejistotě.

Nejdříve to vypadá, že půjde o příběhy tzv. ze života jedné malé vísky kdesi na Berounsku (blízko Zdic, které sehrají také svou roli). Rodiče a prarodiče, děti, soudruzi komunisté (neboť děj je zasazen konkrétně do konce srpna roku 1975), „obyčejní“ lidé se svými starostmi o „denní chléb“ a frontu na maso. Šest dílků jedné skládačky je nazváno po vzoru dětského rozpočítadla: Štěstí – Neštěstí – Láska – Manželství – Panenka – Kolébka – Hraběnka – Smrt. A v pozitivním smyslu primitivní zadání a podstata tohoto dětského světa zapůsobí v následných příkladech jako temný hybatel předurčující vyústění dané historky, a hlavně chování osoby, která se drží své role a je určena svým kostýmem (např. pravověrná babička, všetečná chytrá holka, puberťák, nespokojená manželka, rozšafný kominík, muž s temnou minulostí), ale do jejíhož obzoru se dostane nějaká výjimečnost, nenormálnost (obraz prezidenta v kostele, návštěva města, ženské vnady, spiklenecké uznání krásy, tajená láska). Vypravěči a komentátoři nejsou vytrženi, přeneseni jinam. Na původní platformě jsou jen přinuceni pohlédnout jinak. Je to záblesk, a jestli falešného střípku nebo zlatého plátku, to není podstatné. Důležité je, že k okouzlení došlo, že se zjevilo a evidentně žije.

Podobně jako v oné říkačce jednotlivá slova souvisejí, také v textu je zakomponována vztahovost. Jestliže v úvodu jeden motiv načíná malý kluk, v závěru je v tragice nahlédnut jiným účastníkem. Nikdo ale nezůstává osamocen, hlasy se neliší, jen každý dodá trochu jinou barvu, takže souzvuk je harmonický. Také jednotlivé komponenty nakonec vydají pestré puzzle s výrazným obrázkem. Douskové povídky lze číst samostatně, mají svébytnost a sdělovací potenci, ale jejich pravé kouzlo vyplyne z celku.

Irena Dousková je vypravěčka úsporná. Neplýtvá zbytečně motivy, nerozehrává více konfliktů, než v kolika se může čtenář orientovat. Vše se skládá možná až do očekávatelné mozaiky, protože překvapení nepřichází z neobvyklého, ale právě z normálnosti. Spisovatelka se spíše snaží ze zvoleného minima vyčerpat co nejvíce, zpřevracet ho a poznat ze všech možných stran nabídnout ho k pohledu a k reflexi všem zúčastněným jedincům. Její svět je možná zachycen v malé ploše jedné vsi, jednoho týdne, ovšem drama, které autorka rozehrála je hluboké a napětí zcela dostačující.

Irena Dousková, O bílých slonech, Druhé město, Brno 2008, str. 130.