Jan Prokeš, Aluze 1/2004, s.134–135
Čím se liší (tato noc)
Před dvěma lety Irena Dousková ve dvou ohledech
upravila svůj autorský profil: jednak přešla k nakladatelství Petrov,
jednak se v knize Doktor Kott přemítá přimkla k žánru drobné povídky.
Při obojím zůstalo: titul Čím se liší tato noc opět vydává brněnský
Petrov a znovu jde o soubor povídek. Tím ovšem bezprostřední shoda
končí. Motiv soumračně usedavého lesa na přebalu nové knihy, jakož
i sám její enigmatický název příhodně předjímají atmosféru
vlastních textů, jež nám v koloritu vesměs baladickém předkládají
příběhy z různých časů, ba epoch lidských dějin. U některých
povídek nelze přesně stanovit, v jaké době se odehrávají, avšak
k rámcové orientaci dopomáhá kompozice sbírky: jednotlivé příběhy jsou
řazeny v chronologickém sledu; devatero povídek, jež soubor konstituuje,
lze navíc chápat jako trojnásobnou triádu.
První tři příběhy jsou časově nejméně určité. Zavádějí nás do dob
od počátku letopočtu až kamsi před práh; odehrávají se převážně
v noci a obestírá je atmosféra zvláštní melancholické naděje. Druhá
trojice prezentuje údobí vymezené na jedné straně francouzskou revolucí,
na druhé straně bitvou u Slavkova. Je to doba četných dějinných zvratů,
které se odrážejí i v životech jednotlivců: lidé se pokoušejí
podmanit svůj Osud, ten se jim však (se svou příslovečnou ironií) vymyká
a mstí. Poslední triáda reflektuje 20.století-obě světové války a
nakonec i socialistické Československo opět skýtají prostor k rozehrání
drobných i fatálních paradoxů, v jejichž silovém poli pozbývá významu
jakékoli jednoznačné hodnocení reality, zrovna tak jako apriorní členění
lidí na dobré a špatné.
Čím se liší novinka Ireny Douskové od knihy předešlé bylo tedy
naznačeno: široký časoprostorový rozptyl příběhů usměrněný jejich
kompozicí. V komplexu devíti povídek nacházíme ovšem témata a motivy,
které jsme mohli zaznamenat již v předchozích autorčiných dílech:
problematika židovství (zde je markantně přítomná např.v povídkách
„Hauzírník“ či „Štěstí“), nenaplněných emocí („Pan
řídící“), předsudků („Chuligán“) či zkratů v mezilidském
dorozumění („Hauzírník“, „Francouz“).
Snad bude užitečné pro srovnání letmo připomenout charakter povídek
předešlé knihy Doktor Kott přemítá. Jednotlivé texty v ní netěžily
ani tak z děje, jako spíš z určité konkrétní situace, ve které se
před zraky čtenáře obnažoval proces mezilidské interakce. V jeho rámci
docházelo obvykle ke střetům jedinců s odlišnými způsoby nazírání
světa, přičemž tyto konfrontace nápadně často končily nedorozuměními a
neporozuměními, v horším případě i vzájemnou nevraživostí.
Dominovalo téma rozporu: ať už to byl rozkol mezi snem a skutečností, mezi
plány a jejich výsledkem nebo mezi tím, jak jednotlivé postavy nahlížely
samy sebe, a jak je viděli druzí. Zmíněné rozpory zavdávaly podnět ke
komice, která ale v pointách některých povídek nemálo potemněla.
Černý humor neschází ani ve sbírce Čím se liší tato noc; často však
ztrácí odlehčující ráz vtipu a transponuje se spíše v jakousi
polyfunkční paradoxnost. Dousková s ní v této knize pracuje v podstatě
metodicky. Při konstrukci paradoxní situace je ovšem více než příhodné
využít konfrontačního postupu, čímž se formálně blížíme opět
povídkám z Doktora Kotta. Rozdíl spočívá v tom, že se texty
z autorčiny nové knihy neomezují na konfrontaci lidských jedinců
„o sobě“, nýbrž otevírají interakční prostor v rámci specifických
historických horizontů. Jednání a smýšlení postav je zkrátka infikováno
symptomy té které epochy a taktéž konkrétní konstelace okolností,
v níž se osoby nacházejí, podléhá často zásahu samých Dějin (viz
například „Diváci“, „Francouz“, „Štěstí“). Tato nová dimenze
(tím spíš, že kniha podléhá přesné kompozici) dává a priori vytušit,
že jednotlivé příběhy, jakkoli lakonický bývá jejich děj, mohou
generovat několik významových rovin.
Za prototyp nám v tomto ohledu poslouží hned úvodní povídka
„Evangelista“, která svérázně reflektuje událost, jež významně
ovlivnila ráz následujících staletí: život Ježíšův a zrod
křesťanství. Starý muž tu líčí mládenci Ezechielovi „původní“,
drastickou verzi Ježíšova početí a života. Povídku lze číst zároveň
jako svého druhu filozofický rozhovor. Stařec dokonce žertem nazývá své
obydlí „jeskyní“, a třebaže text těží z židovských reálií a
nedá se prvoplánově vykládat jako parafráze platónského dialogu, obecná
problematika statusu umění (resp.umělecké fikce) a jeho vztahu
k praktickému životu přeci jen určitý (byť spíše nagativní) odkaz
k Sókratovu žáku sugeruje. Ezechiel hodlá totiž původní starcovo
vyprávění pozměnit a sepsat je tak, aby poskytlo lidem naději: „Váš
příběh byl krásný, dokonalý… ale snad až příliš-příliš
beznadějný. (…) Lidé potřebují trochu útěchy.“ (s.19) Ezechiel trvá
na tom, že nový příběh bude pouhou fikcí, avšak: „(…) kdyby tomu
i nakrásně někdo uvěřil. může bý pro spisovatele něco lepšího?“
(s.19) Mládenec tedy odmítá svrchovanost jediné pravdy; historická
skutečnost může být v silném smyslu aktualizována: pravda není dána,
lze si s ní pohrávat. Protihra pravdy a fikce, zvlášť je-li jejím
rozhodčím nevyzpytatelná víra, produkuje ovšem ambivalentní výsledky- je
to zkrátka ideální generátor již zmíněných paradoxů (např.hned
v následující povídce „Kapustňák“: mladý chlapec utone, neboť
věří, že jej do vln zavolala jeho matka-mořská panna; povídka je však
konstruována tak, že si v jejím závěru zdaleka nejsme jisti, zda se
chlapcova pomýlená víra v jistém smyslu nenaplnila a zda to, co se zprvu
ukazovalo být fikcí, nebylo přetvořeno v hlubší a upřímnější pravdu,
než jakou skýtala vlastní skutečnost).
Potenciál paradoxu kulminuje samozřejmě v povídkách s vyhrocenou pointou,
jako jsou „Diváci“, „Štěstí“, či „Francouz“. Zvláště
„Diváci“ spolu se silným příběhem „Štěstí“ dokumentují, že
příklon Ireny Douskové k žánru drobné povídky není nahodilým rozmarem.
Povídky v Doktoru Kottovi jistě nebyly nezdařilé, avšak bylo možné tu a
tam jim vytknout jistou redundanci: přílišná snaha o humor či o zevrubnou
profilaci postav některým textům ubrala na dynamice. V tomto směru jsou
povídky nového souboru podstatně vyváženější, a vezmeme-li v úvahu
útlost knížečky spolu s jejím názvem, domnívám se, že představuje
téměř ideální noční četbu.
Další recenze:
Martin Nodl, Literární noviny, 22/2004, s.16
Vladimír Novotný, Tvar 12/2004, s.21
Vladimír Karfík, Hospodářské noviny, 26.7.2004, s.9
Ladislav Jurkovič, KAM (příloha časopisu KAM v Brně), 9/2004,
s.XIII
Petr Lyčka, Host 10/2004, s.44–45
Tomáš Sedláček, Ranní mozaika ČRo 3-Vltava
Josef Chuchma, MF Dnes, 26.5.2004, s. C/10