Hrdý Budžes básnivý!
Irena Dousková vydává svůj první samostatný básnický počin, sbírku
veršů s názvem Bez Karkulky. Zde bez patosu a naštěstí ne bez vtipu
píše o prchavosti času, ztrátě iluzí nebo si rozmarně pohrává
s jazykem.
S jménem Ireny Douskové , autorky celkem osmi knih, většině čtenářů
nejspíš hned naskočí titul Hrdého Budžese, její nejslavnější prózy,
již k popularitě vyneslo mimo jiné i půvabné divadelní zpracování
s Barborou Hrzánovou v hlavní roli. Jako básnířka přitom není Dousková
žádným neškoleným autorem chvějící se prvotiny: v roce 1992 přispěla
svým partem nazvaným Já si něco udělám do sborníku Pražský zázrak
z dílny uměleckého spolku LiDi, ke kterým kromě Douskové patřili také
Jan Reinisch, Lucie Lomová a Petr Ulrych.
Motiv pohádek, který je patrný už z názvu, jemně prolíná celou
sbírkou. Dousková sice už nevěří na Karkulky, Budulínky, sedm
začarovaných krkavců a podobnou pakáž, ale pomáhají jí nenásilně
pospojovat stěžejní myšlenky básní. Autorka je ve středním věku,
všechny pohádky i iluze už přezrály, popadaly dolů a ona si z toho
utahuje: „Kam složil chudák Jiří hlavu/ Té noci/ Krkavci i mravenci
rychle zapomněli/ na svá předsevzetí/ Ryby jen dokonaly dílo zkázy/
A vrátit/ Už šlo leda dvě tři plomby,“ píše třeba v básni O živé
vodě.
Přesto – pokud čtenář očekává přívaly ironie a vtipu, bude
zklamaný. Formálně to vypadá, že Dousková nebere svou poezii nijak
vážně; její básničky mají podobu často jen obyčejného čtyřverší.
S přísně dodržovaným rytmem si hlavu nijak neláme, zato tematicky verše
nelze pojímat jen jako miloučké, ale bezobsažné legrácky nebo slogany.
Naříkavými, proklatě vážnými tématy ale šetří, takže jestli jste na
škole dostávali osypky při pochmurném rachocení o tom, „jak na břehu
řeky Svratky kvete rozrazil,“ tahle poezie vám neublíží.
„Já se mám dobře/ Já se mám sakra dobře/ Mám se do prdele dobře/ Na to
se vyser/ Říkám že se mám dobře/ Kurva/ Ať zase chvíli vypravuje/ někdo
jinej,“ naváží se Dousková do oblíbených dialogů typu: „A co
ty?“ – „Já dobrý, a ty?“ v básni Vypravuj, jejíž název se
s jiným obsahem objevuje ve sbírce hned šestkrát. A Irena Dousková
vypravuje dobře.
Vášnivým čtenářům té „opravdové a těžké“ poezie můžou
heslovité rýmovačky jako „Ne nebaví mě fantasy/ Nějaké další
dotazy?“ připadat trochu pitomoučké (a ekologům zase plýtvavě
zbytečné – taková minibásnička si totiž nárokuje celou jednu stránku
jen pro sebe). Ale kolik lidí si ze školy nazpaměť pamatuje nějakou
z básní Antonína Sovy? O kolik oblíbenější a čtenější bývá
Christian Morgenstern se svými nonsensovými rybími zpěvy a půlnočními
myšmi!
Dousková si nehraje na rozervanou umělkyni mučenou vlastní obrazností;
místo toho prezentuje solidní srozumitelnou poezii. Ta sice nemá tendence
být poetickou senzací, ale díkybohu ani nudit a vemlouvaně přesvědčovat
o tom, jak hnusný místo tenhleten divnej svět je.
Klára Kolářová, Reflex.cz, pondělí 9. listopadu 2009
Irena Dousková píšící ve verších – žádná
legrace
Popularitu získala spisovatelka Irena Dousková (1964) především díky
vtipným románům Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák, které situovala do doby,
v níž sama byla školou povinným dítětem a studentkou, tedy do časů
normalizace. V nové knize Bez Karkulky se Dousková vrací k literárnímu
druhu, s nímž publikačně začínala, totiž k poezii.
Počátkem roku 1988 vzniká v Praze umělecký Spolek LiDi. Vystoupí
v pražské literární kavárně Viola, na minifestivalu DAMU, vlastním
nákladem si vydá Almanach Spolku LiDi. V následujícím roce spolek
opakovaně účinkuje v pražském divadélku Rubín. V březnu 1991 LiDi
vydávají nákladem 200 výtisků na toaletním papíru básnickou sbírku
Kadění (název je narážkou na edici prvotin Ladění, kterou tehdy vydávalo
nakladatelství Mladá fronta); Kadění autoři během dvou dnů rozprodají na
Staroměstkém náměstí v Praze.
Když ještě patřila mezi LiDi
Za rok, v březnu 1992, Spolek LiDi vydává svoji „oficiální“ knihu –
básnický sborník Pražský zázrak. Vyprávím to zde proto, že členkou
generačního kvarteta LiDi byla právě i Irena Dousková, a to vedle Lucie
Lomové, Jana Reinische a Petra Ulrycha. Paperback Pražský zázrak je otevřen
blokem Douskové nazvaným Já si něco udělám.
Ireně Douskové tehdy bylo osmadvacet a název jejího básnického
oddílu – Já si něco udělám – mohl tedy být vnímán jako jasná a
docela dobrá ironie. Ovšem na třech desítkách stran jejích veršů se až
tolik ironie nevyskytuje, natož aby autorčinu oddílu dominovala.
Základními rysy básnířčiny poezie publikované ve dvaadevadesátém roce
jsou vědomí ubíhajícího času, melancholie, vratkost lásky. A nic z toho
nechybí v nynější sbírce Bez Karkulky, první samostatné básnické knize
Ireny Douskové.
Co se spisovatelčinou poezií udělalo sedmnáct let, které uplynuly od
Pražského zázraku? Obecně se ten posun dá označit za posílení všeho, co
bylo určující pro verše osmadvacetileté Douskové. Stručnost, patrná již
u raných básní, je nyní co možná maximální – jednotlivá čísla
sbírky stojí na osmi-, šesti- či čtyřverších, málokdy jde o básně
delší. Nejkratší z nich – Opravdu ne (Beseda) – je dokonce
dvojverším, a podle mě ji Dousková neměla do sbírky zařadit, neboť jde
o pouhý vtípek, frk: „Ne nebaví mě fantasy/ Nějaké další
dotazy?“
Formálně a kompozičně je svazek Bez Karkulky kompaktnější než oddíl
v Pražském zázraku. Funkci interpunkčního znaménka a „leitmotivu“
plní šest různých básní nazvaných Vypravuj. A nenáhodnost stavby
sbírky podtrhují ilustrace-variace Lucie Lomové, ano té z Pražského
zázraku, jíž stal podkladem obrázek neznámého autora k pohádce
O červené Karkulce.
Takže vypravuj, vypravuj, nicméně epika básnířky Douskové je
kondenzovaná, anebo také žádná, poněvadž nejedna báseň neobsahuje
příběh, nýbrž zachycuje emoční rozpoložení či existenciální paradox.
Aspekt času se v nynějších verších projevuje s intezivnější tíží;
autorka – nebo lyrický subjekt, chcete-li – má už dost odžito.
V Pražském zázraku se některým veršům Douskové dalo rozumět i coby
typické juvenilní chandře poetické duše, která přitom sídlí v mladém
těle, a tudíž nalehnutí času, jakkoliv třeba subjektivně mocně
pociťované, v sobě nese cosi papírového, chtěného.
Teď už ne: Karkulka zmizela ve vřavě života, všechno je jinak: „Myslivec
visí v parádní vestě/ tam nad tou starou souvratí/ Potkala vlka
v hlubokém městě/ a už se nikdy nevrátí.“ Pohádkových motivů se
Dousková nedrží za každou cenu, Karkulky, vlci & spol. mají v celku
sbírky funkci a účinek jako dobře aplikované pojivo a jako základní
metafora, která se ale čtenáři nevnucuje, autorka se jí nedrží stůj co
stůj.
Závěrečná báseň sbírky se jmenuje Kralevic, ale také by docela klidně
mohla nést název Střední věk: „Ta nejčernější tma/ Jablka však tiše
zlátnou/ Jsem na místě/ I s ježčí kůží/ ještě to zkusím.“
Svazek Bez Karkulky není poezií, při níž se tají dech a zůstává rozum
stát nad zázrakem a hlubinami slov. Je to v nejlepším slova smyslu sbírka
čtivá, s ambicí protrhnout zevnitř blánu kolem komunity spřízněných a
zasvěcených čtenářů poezie směrem k širšímu publiku.
Copak psaná poezie musí být něčím, co mizí z drtivé většiny lidských
životů po skončení školní docházky nebo poté, co jsme přestali věřit
na moc vlka, který sežral Karkulku?
Josef Chuchma, Kavárna on-line idnes.cz, pátek 9. října 2009