Tvá ústa jsou nebem

Významný irský dramatik Brian Friel si jako námět své hry, svého „dokumentárního dramatu“ Listy důvěrné, zvolil věčně přitažlivé a populární téma rozkrývání soukromého života slavné osobnosti. Jak už plyne ze samotného názvu, v tomto případě se jedná o světoznámého hudebního skladatele Leoše Janáčka a jeho dlouholetý, pozdní a poslední vztah k ženě, která se, jak se všeobecně ví, či předpokládá, stala inspirací mnoha zásadních Janáčkových děl. Mimo jiné i toho úplně posledního, slavného 2.smyčcového kvartetu. Jmenovala se Kamila Stosslová, byla o sedmatřicet let mladší než Janáček a byla vdaná (údajně šťastně) za píseckého starožitníka. O hudbě toho prý mnoho nevěděla. Tajemství (?), jehož rouška se zde poodhaluje, je tedy samozřejmě milostné.
Miloval ji? Opravdu miloval ji nebo jen svoji představu o ní, představu bez ohledu na skutečnost takovou, jakou právě potřeboval pro svoji práci? Milovala ona jeho, alespoň časem a svým způsobem? Stála tato dvanáctiletá láska za úžasným vzepětím Janáčkova tvůrčího potenciálu v prakticky shodném časovém období? Obojí se zejména z pohledu tehdejší doby jeví přece něčím takřka nevídaným a v případě tvorby skoro záhadným. Byl a zůstal jejich vztah až do samotného konce opravdu platonickým? Jak se to vůbec má se vztahem lásky, inspirace a tvorby obecně? Takové jsou alespoň některé otázky položené tímto textem (a obdobně i mnoha jinými).
Jednoznačná odpověď pochopitelně nepřijde, přijít nemůže a člověk ji ani neočekává. Nekonečná proměnlivost lidských citů, jejich nevypočitatelnost a nepředvídatelnost jejich vlivu na naše životy, je právě tím, co je činí tématem věčně přitažlivým, v podstatě nevyčerpatelným a nikoli banálním. Láska, ať už ta nešťastná anebo šťastná – není-li takové spojení z podstaty věci vlastně protimluv – naplněná či nenaplněná, může stejně dobře sehrát roli pozitivní jako zcela destruktivní, může obdarovávat i ničit a často oboje zároveň. Podobné je to, jak známo, i s jejím vlivem na uměleckou tvorbu, tak jako dokáže pero do ruky vtisknout, dokáže ho z ní i na dlouho vyrazit.
Zdá se ovšem celkem jasné, že v Janáčkově případě to byla ta šťastnější varianta. I Janáček ovšem dobře věděl, že: „Víš, mnohdy je cit sám o sobě tak mocný a silný, že se pod ním noty skrývají, utíkají. Láska velká – skladba slabá! A já bych rád: láska velká – skladba slavná!…“
Žádnou přímou úměru tu není možno nalézt, žádná neexistuje. Z malého umělce sebevětší láska velkého neudělá. Tajemství talentu a tvůrčích schopností není zaplať pánbůh o nic menší, než tajemství lásky. Věčná fascinace obojím je zcela pochopitelná.
Průvodkyní po závěrečných letech Janáčkova života a po peripetiích jeho vztahu s Kamilou Stosslovou i s jeho nešťastnou ženou Zdenou je ve Frielově hře studentka Anežka, píšící o Janáčkovi diplomovou práci. To v její hlavě a skrze její otázky aktéři znovu ožívají. A právě v tom vidím největší úskalí textu, Anežčiny otázky působí poněkud naivně a předvídatelně a celá její figura šustí papírem víc, než závěje Janáčkových listů snášející se chvílemi na jeviště. V o něco menší míře to ale platí i pro ostatní postavy. Bylo by zapotřebí velikého charismatu, aby byl tento nedostatek vyvážen. Nejsilnějšími momenty představení, které Lucie Bělohradská uvedla v divadle Kolowrat, tak zůstávají Janáčkova hudba v živém provedení Eve Quartetu a přímé citace jeho listů. Je zřejmě velice obtížné vyrovnat se tomuto dvojímu ohni i v jiných rovinách.
Jen tak na okraj, múza Kamila přežila Janáčka o pouhých sedm let. Jako třiačtyřicetiletá zemřela v roce 1935 na rakovinu a je pochována na píseckém židovském hřbitově. Nevím, co se v dalších letech stalo s její rodinou (měla dva syny). Ale to už je jiná historie, která s láskou ani s talentem nemá nic společného. A tak sem nepatří.