Oroduj za nás, ó Jeffrey!

Ještě dva kroky před brankou, kterou se z Nového Světa vchází do krásné zahrady, v níž stojí letní scéna Divadla Ungelt, jsem narazila na Milana Heina. Znám ho jen z povzdálí, ale zato už od dětství (svého), kdy hrával ve stejném divadle jako moji rodiče. Byl moc milý, to on vždycky, jenomže hned hlasitě volal: „Dousková!“ a pak ještě něco jako: „Spisovatelka. Lístky pro spisovatelku…“ nebo tak nějak podobně a já jsem se hrozně styděla, jako by to obojí, moje jméno i to, co dělám, bylo něco neslušného. Kamarádka, co šla se mnou, se tím pádem dobře bavila, ještě než začalo samotné představení. A já jsem se honem musela něčeho napít, abych zahnala stud a rozpaky z toho, že se neumím ve společnosti tvářit a chovat normálně, a že je to na mně určitě vidět. Ale tu dvojku vína bychom si zřejmě bývaly daly tak jako tak, poněvadž byl krásný letní večer a času ještě dost.

Jeffrey Bernard byl autentická figura, respektive figurka. Novinář, který se proslavil především svými sloupky pro týdeník Spectator, zemřel před deseti lety. Duchaplně, cynicky a s černým humorem v nich líčil své alkoholické eskapády a svoji bohémskou existenci, převážně v londýnské čtvrti Soho a v jejích lokálech. Na základě jeho textů i osobní známosti s ním, sepsal slavný anglický dramatik Keith Waterhouse trpkou komedii „Jeffreymu je šoufl“. V Londýně se hrála dlouhá léta s velkým úspěchem, k čemuž jistě kromě textu, značně přispělo i obsazení Petera O´Toola do titulní role.

Životem již víc než jen „malinko unavenému“ novináři se přihodí ta nemilá věc, že zůstane přes noc zapomenut a posléze zamčen ve své oblíbené putyce Coach and Horses, poněvadž tam usnul na záchodě. Probere se nad ránem a dlouhé hodiny marných pokusů, dovolat se majiteli, jsou příležitostí jednak k dalšímu pití a především ke klopýtavé procházce po peripetiích dosavadního života. Sled více či méně kouzelných historek, v nichž figurují bývalé manželky, milenky, přátelé, kumpáni a mnohé další pozoruhodné zjevy, má, řekla bych, určitou slabinu v tom, že se v podstatě odehrává stále v jedné rovině. Zvlášť ve druhé polovině ta lineárnost už trochu vadí a člověk – tedy alespoň já – postrádá nějakou gradaci. No ale, samozřejmě, když to hraje Kaiser, tak to nejenom utáhne, ale je to od začátku až do konce zážitek.

Od prvního příšerného, ranního zachrchlání drží diváky pevně v hrsti, chvílemi i beze slov, stačí pohled. Někteří jsou tak rozradovaní, že se neudrží a krom smíchu oblažují ostatní bodrými a hlavně hlasitými komentáři. „To nedáš!“, volají třeba, když se ještě roztřesené alkoholikově ruce nedaří přemístit vodku z láhve do sklenky. Zjevně podlehli dojmu, že dokáží být stejně vtipní, jako autor a jako geniální představitel Jeffreyho. Zírám na Kaisera stejně fascinovaně jako všichni ostatní. Prostě se radují. Ale ještě něco. Při pohledu na beznadějně prokouřeného a vypitého hrdinu většina z nás pravděpodobně pociťuje úlevu, že na tom přece jenom ještě nejsme tak úplně špatně. Ano, sice taky pijeme, kouříme a bůhví co všechno ještě, ale takhle zlé to s námi v žádném případě není. Pijeme až večer a ne už od rána, z práce nás kvůli tomu zatím nevyhodili a na záchodě nás taky ještě nikdo nezavřel. Máme své hříchy a není jich málo, ale snad ještě nejsme docela ztraceni a zatraceni, kdežto tady ten Kaiser, totiž Jeffrey, už možná ano. Jeffrey tu před námi i za nás tak krásně trpí a dokonce s lehkostí a vtipem. Trochu nepřípadně se odkudsi vynořují slova jako přenos nebo oběť. Myslím, že to funguje.
Po představení už si asi nic nedáme, je dost pozdě a kvůli zítřejším povinnostem to bohužel nejde. Sklony citlivých lidí k alkoholismu i moji společenskou zatuhlost a nekomunikativnost probereme jindy. Ačkoli, vždyť já ten článek nemusím napsat hned zítra, nějaká rezerva tam vždycky ještě je.