Lampy jenom čadící

Lampy jenom čadící

Až někam do předních řad vybíhá dlouhé, dřevěné molo, evokující tak trochu nadcházející módní přehlídku, či vodní plochu kdesi v hledišti. Obří kachlová kamna v jeho pozadí ho však přece jenom usazují do vsi na přelomu dvou minulých století. Je tedy možné spokojit se například s představou cesty. Na tuto cestu jako první vstupují dva staří muži, pro které není ani zdaleka jednoduché ji zdolat, ačkoli je rovná jako mlat. Vidíme dvojí groteskní studii vrtkavé a nejisté stařecké chůze a ve chvíli, kdy je cíle konečně dosaženo, vyslechneme několik útržkovitýchh úvah, které snad mají uvést a zároveň i rovnou shrnout téma hry. Pak se starci opět odbelhají.
Tak začínají Petrolejové lampy v nejnovějším nastudování Divadla Komedie. Začátek je to k nevydržení rozvleklý a ubíjející. Alespoň v mém případě fungoval spolehlivě tak, že jsem téměř okamžitě ztratila většinu nadějí na nějaký intenzivní zážitek, který by se, samozřejmě po svém, dosažen v tomto případě divadelními prostředky, mohl blížit síle Havlíčkova textu či Herzova filmu. Další průběh inscenace tento dojem, bohužel, jen potvrdil. Silný příběh nešťastné Štěpy Kiliánové, obou jejích bratranců, rodiny a dalších postav českého maloměsta na přelomu 19. a 20. století, je tu bůhví proč sehrán od konce a rozbit do nesčetných fragmentů, zbavených vší naléhavosti. Nejsme zvlášť zvědavi, co se to tu odehrává a proč a ani nevýrazný závěr nepřináší žádné dostatečné ospravedlnění tohoto přístupu, natož katarzi. Snad jenom úlevu, že už je konec.
Znásilnění herci nemají příliš co hrát, z libovůle režiséra a zároveň autora dramatizace, Davida Jařaba, byli připraveni o své potenciálně plnokrevné figury a jejich původně mistrnou psychologickou kresbu. U mnoha z nich (Roden, Štrébl, Finger), přesto člověk alespoň místy zachytí náznak toho, jaké by to mohlo být, kdyby… Zvlášť špatně v režisérových rukou dopadá Štěpa Ivany Uhlířové, prapodivně a značně nepřirozeně deklamující jednotlivé promluvy a výkřiky, vytrhané ze souvislostí dějových, psychologických i emocionálních. V první části hry jsem chtě nechtě dlouho přemýšlela, jakéhože diblíka, dupajícího, roztomile kulícího očka a zatínajícího pěstičky, mi tato pubertální Štěpka připomíná. Až jsem si nakonec přece jenom vzpomněla. No ano – Cecilii de Volanges! Onu svedenou a podvedenou oběť dvou nemilosrdných cyniků ve Formanově (a de Laclosově) Valmontovi. Snad to nebyl záměr. Vypočítavý cynismus a motiv podvodu se v Petrolejových lampách sice bezesporu objevuje také, ale jinak toho má Cecilie se Štěpou společného hodně málo. Nešťastná, stárnoucí a oklamaná Štěpa Kiliánová, přes všechnu nepřízeň osudu statečně bojující alespoň o trochu blízkosti a lásky a navíc až do hořkých konců připravena a schopna ji sama rozdávat, se dětinské šlechtičně nijak zvlášť nepodobá.
Mělo-li být dřevěné molo cestou, pak se bohužel stalo cestou vedoucí odnikud nikam. A tak jsem se na bludné pouti tímto představením alespoň v duchu vracela k Havlíčkovu textu, k příběhu, který pořád promlouvá a který nabízí tolik možností. Od melancholické atmosféry čekého maloměsta, přes dokonalé zachycení přelomu dvou epoch, s onou směsí naivního optimimismu na straně jedné a všech možných úzkostí a strachů z neodvratných a nezvratných změn na straně druhé, až po často tragicky nespravedlivé předznamenání našeho údělu na tomto světě. Nic z toho se, podle mého názoru, v Jařabově inscenaci neobjevilo. Zůstává pro mě překvapivé a skoro nepochopitelné, jak dokonale je možné dosud živoucí dílo zmrtvit a hlavně proč.
Havlíčkovy Petrolejové lampy, v mnoha ohledech ještě tíživější a smutnější než slavný film, ale na rozdíl od něj, přece jen končí určitou nadějí a tak si dovolím u ní zůstat, ačkoli s touto premiérou nemá nic společného.