Domeček pro architektku

Na Buzničky se mnou zase nikdo nechtěl jít. Tentokrát pochopitelně nemyslím žádné děti, i když na mé patnáctileté dceři bylo znát, že tato menšina by ji přece jen zajímala o dost víc, než nějací ubozí indiáni. Zato všichni dospělí se názvu lekli, většinou si vzali den dva na rozmyšlenou a pak řekli, že ne. Nakonec mě těsně před představením napadlo zavolat kamarádce architektce, bydlící jen pár kroků od Akropole, ve které soubor Divadlo Letí Ravenhillův Domeček pro buzničky hraje. Poctivě jsem ji varovala, oč se přibližně jedná a velmi mě potěšilo, že se nenechala odradit. Nikdy jsme ještě společně v divadle nebyly.
První půle slavné komedie kultovního britského dramatika Marka Ravenhilla, jenž se i u nás momentálně těší značné oblibě, nahlíží do života londýnské gay komunity v první polovině 17.století. S ironií a s hravou (ale i dravou), nostalgií líčí zrod jednoho z tehdejších takzvaných „molly houses“ – čili zábavních podniků, v nichž homosexuálové nacházeli útočiště pro své hrátky. Nechala jsem se celkem snadno a ochotně vtáhnout do hry, hudba, kostýmy i scéna mě vlastně docela nadchly. I herci se mi moc líbili. A bůhví proč, snad pro ony úchvatné prostitutky, pro téma všudypřítomných peněz a svatého kšeftu a taky pro ty výborné songy, jsem měla pocit, jako by někde poblíž obcházel duch Mackie Messera. Navíc to všechno padne Žižkovu jako ulité.
Čas od času jsem opatrně pohlédla na vedlejší sedadlo, kde jsem vycítila jisté rozpaky, ale zdálo se mi, že by nemuselo být tak zle. Ale bylo. Kamarádka o pauze připustila, že dobře hrají, jenomže zároveň podotkla, že porno v divadle ještě neviděla. Nicméně rozhodla se ho spláchnout jedním malým pivem a statečně zůstat. Tušila jsem, že bude hůř.
Pohled na homosexuální společnost současného Londýna vyznívá o poznání drsněji a bezvýchodněji. Podstatně přitvrzuje i způsob, jakým je na jevišti prezentován. Plytké hovory, bezduchý konzum drog i televizního porna, naprostá promiskuita. Sexuální scény odpudivě naturalistické, zachází se tu opravdu daleko. (Nebudu se pouštět do úvah, nakolik je či není právě toto nutné.) Ani stopy po idealizaci. Všeprostupující marnost a smutek, které obdobná existence přináší, ovšem daleko přesahují život této specifické komunity.
Naprostá většina diváků, skoro všichni byli mladí, se výborně bavila a dávala to patřičně najevo. Jejich reakce ve mně ale místy malinko budila pochybnosti, kolik a co přesně si z této komedie odnesou a zda jim trochu neunikají její hořké tóny. To je ovšem pouhá spekulace, nechci nikoho zbytečně podceňovat. Přišel závěr se spoustou nadšeného potlesku. Moje kamarádka byla zděšená a znechucená, ani se jí moc nechtělo mluvit. Kromě toho už táhlo na jedenáctou. Představení bylo poměrně dlouhé. Prý to probereme jindy. Na rozloučenou ironicky pravila – no, zase mě někdy na něco pozvi. Myslím, že už se mnou do divadla nikdy nepůjde. Ačkoli to není racionální, přiznám se, že jsem se cítila poněkud provinile. Jako nějaký beznadějný sprosťák. Sice jsem ji předem varovala, ale asi ne dostatečně. Kdo ví, možná, že ji jako architektku v názvu příliš zaujalo slovo domeček, zatímco buzničkám nepřikládala dostatečnou váhu. Naše vnímání dokáže být, jak známo, velmi selektivní.
Každopádně já ještě nějakého Ravenhilla zkusím. Tento byl totiž můj první. Chtě nechtě musím s uznáním konstatovat, že mu to píše a taky, že to Divadlu Letí hraje, i když jsou to samozřejmě všechno – na rozdíl ode mě – hrozní sprosťáci.