Cizinci ve vleku

Ten nápad není vůbec špatný, naopak, je výborný. Skoro geniální. Dokonalá vražda – věčný sen všech zločinců, těch skutečných i nás ostatních, jenom potenciálních.
Dva muži se setkají ve vlaku, až do tohoto okamžiku se neznali, nemají spolu nic společného. Jeden z nich dosti vlezle a neodbytně vnutí svoji společnost tomu druhému, který se, ač je mu to celkem nemilé, nedokáže dostatečně ohradit. Kvůli své slušnosti se tak už od prvních chvil dostává do defenzivy a posléze do vleku událostí. Vlezlému floutkovi jménem Charles Bruno se přes počáteční nejapné, leč nevinné tlachání a pochlebování podaří ze solidního a úspěšného Guye Hainese vytáhnout pár důležitých informací ohledně nevydařeného manželství. Jde o nevěrnou ženou. Ačkoli manžela dávno nemiluje, brání rozvodu a naplnění nového, nadějnějšího vztahu. Sám Bruno má spadeno na bohatého otce, který podle jeho názoru stojí v cestě patologickému vztahu s matkou a zejména volnému přístupu k rodinnému jmění. Proto svému spolucestujícímu předestře výstřední, ale perfektně promyšlený plán. Tím je výměna vražd. On namísto Guye zabije nepohodlnou manželku, zatímco Guy zastřelí jeho otce. Dokonalost zločinu je nasnadě – dvě vraždy bez jakékoli vzájemné souvislosti a především zdánlivě bez motivu. Pro Guye je tento nápad natolik absurdní, že ho absolutně nebere vážně. Ani ho nenapadne, že by tak mohl být míněn. Psychicky narušenému Charlesovi ovšem coby domnělý souhlas stačí pouhé Guyovo rozpačité pousmání. Dávno žije ve své vlastní realitě.
Následky náhodného setkání jsou katastrofální. Bruno svoji část “dohody” splní. Guyovu ženu uškrtí a začne se dožadovat, aby jeho spolucestující naplnil tu svou. Šokovaný Haines zděšeně odmítá, ale stejně jako už předtím se nechává zastrašit a zatlačit do kouta. Není schopen nic podniknout ani se nikomu svěřit, jen chabě se brání, zamotává se do lží a chtě nechtě se s vyšinutým individuem čím dál tím více zaplétá. Všechno, na čem mu doposud záleželo, se postupně začíná hroutit. Nakonec podlehne vytrvalému psychickému teroru a svému vlastnímu strachu. Hrůzný čin vykoná, aby samozřejmě zjistil, že ani tím se šílence nezbaví. Naopak, nesmyslná vražda zajistí Charlesovi jednou provždy klíčové místo v Guyově životě. Zločin, ačkoli odhalen, zůstane sice nepotrestán, ale z někdejšího nadaného mladého muže se stává zlomený člověk bez budoucnosti.
Vyrazit si do Švandova divadla na detektivku byl můj nápad a jak se ukázalo do geniality měl daleko. Ale podobně jako pochybní hrdinové Warnerovi adaptace slavného románu Patricie Highsmithové jsem si chtěla tak trochu ulehčit, trochu utéct před věčnými tématy i před svou dušičkovou chandrou, vyhnout se všem myšlenkovým hlubinám a “jen” se dobře pobavit. Přiznávám, že když docházejí síly, občas k tomuto účelu krvavé detektivní pohádky užívám a ono to celkem funguje. Ovšem úhybný manévr a projev momentální slabosti či lenosti to přece jenom je. Ne rovnou zločin, ale poklesek určitě. Sama to tak vnímám a cítím se vždy mírně provinile, protože čas je přece tak vzácný.
Trest se ovšem tentokrát dostavil vzápětí. Žádné myšlenkové hlubiny mě sice vskutku neohrozily, ale zábava to tedy také nebyla. Záměrně vynechám pro divadlo nevýhodné srovnávání s Hitchcockovým filmem, ale přece jen mi tu scházela alespoň špetka napětí na jedné a odstupu a jisté stylizace na druhé straně. Realisticky pojednaná, ale v jádru komiksová psychologie všech postav, jenomže bez komiksové zkratky a nadhledu, byla místy k nepřečkání. Nejsem si jistá, nakolik vůbec může být detektivka či krimi pro divadlo nosná, ale celkem chápu proč někoho láká si to zkusit. Já bych asi v takovém případě šla přiznaně víc žánrem než proti němu a pořádně bych si to užila. Ale co pořád já, já mám máslo na hlavě a nemám si nic ulehčovat.