Cizinci ve vleku
Ten nápad není vůbec špatný, naopak, je
výborný. Skoro geniální. Dokonalá vražda – věčný sen všech
zločinců, těch skutečných i nás ostatních, jenom potenciálních.
Dva muži se setkají ve vlaku, až do tohoto okamžiku se neznali, nemají
spolu nic společného. Jeden z nich dosti vlezle a neodbytně vnutí svoji
společnost tomu druhému, který se, ač je mu to celkem nemilé, nedokáže
dostatečně ohradit. Kvůli své slušnosti se tak už od prvních chvil
dostává do defenzivy a posléze do vleku událostí. Vlezlému floutkovi
jménem Charles Bruno se přes počáteční nejapné, leč nevinné tlachání
a pochlebování podaří ze solidního a úspěšného Guye Hainese vytáhnout
pár důležitých informací ohledně nevydařeného manželství. Jde
o nevěrnou ženou. Ačkoli manžela dávno nemiluje, brání rozvodu a
naplnění nového, nadějnějšího vztahu. Sám Bruno má spadeno na bohatého
otce, který podle jeho názoru stojí v cestě patologickému vztahu s matkou
a zejména volnému přístupu k rodinnému jmění. Proto svému
spolucestujícímu předestře výstřední, ale perfektně promyšlený plán.
Tím je výměna vražd. On namísto Guye zabije nepohodlnou manželku, zatímco
Guy zastřelí jeho otce. Dokonalost zločinu je nasnadě – dvě vraždy bez
jakékoli vzájemné souvislosti a především zdánlivě bez motivu. Pro Guye
je tento nápad natolik absurdní, že ho absolutně nebere vážně. Ani ho
nenapadne, že by tak mohl být míněn. Psychicky narušenému Charlesovi
ovšem coby domnělý souhlas stačí pouhé Guyovo rozpačité pousmání.
Dávno žije ve své vlastní realitě.
Následky náhodného setkání jsou katastrofální. Bruno svoji část
“dohody” splní. Guyovu ženu uškrtí a začne se dožadovat, aby jeho
spolucestující naplnil tu svou. Šokovaný Haines zděšeně odmítá, ale
stejně jako už předtím se nechává zastrašit a zatlačit do kouta. Není
schopen nic podniknout ani se nikomu svěřit, jen chabě se brání, zamotává
se do lží a chtě nechtě se s vyšinutým individuem čím dál tím více
zaplétá. Všechno, na čem mu doposud záleželo, se postupně začíná
hroutit. Nakonec podlehne vytrvalému psychickému teroru a svému vlastnímu
strachu. Hrůzný čin vykoná, aby samozřejmě zjistil, že ani tím se
šílence nezbaví. Naopak, nesmyslná vražda zajistí Charlesovi jednou
provždy klíčové místo v Guyově životě. Zločin, ačkoli odhalen,
zůstane sice nepotrestán, ale z někdejšího nadaného mladého muže se
stává zlomený člověk bez budoucnosti.
Vyrazit si do Švandova divadla na detektivku byl můj nápad a jak se ukázalo
do geniality měl daleko. Ale podobně jako pochybní hrdinové Warnerovi
adaptace slavného románu Patricie Highsmithové jsem si chtěla tak trochu
ulehčit, trochu utéct před věčnými tématy i před svou dušičkovou
chandrou, vyhnout se všem myšlenkovým hlubinám a “jen” se dobře
pobavit. Přiznávám, že když docházejí síly, občas k tomuto účelu
krvavé detektivní pohádky užívám a ono to celkem funguje. Ovšem úhybný
manévr a projev momentální slabosti či lenosti to přece jenom je. Ne rovnou
zločin, ale poklesek určitě. Sama to tak vnímám a cítím se vždy mírně
provinile, protože čas je přece tak vzácný.
Trest se ovšem tentokrát dostavil vzápětí. Žádné myšlenkové hlubiny
mě sice vskutku neohrozily, ale zábava to tedy také nebyla. Záměrně
vynechám pro divadlo nevýhodné srovnávání s Hitchcockovým filmem, ale
přece jen mi tu scházela alespoň špetka napětí na jedné a odstupu a
jisté stylizace na druhé straně. Realisticky pojednaná, ale v jádru
komiksová psychologie všech postav, jenomže bez komiksové zkratky a
nadhledu, byla místy k nepřečkání. Nejsem si jistá, nakolik vůbec může
být detektivka či krimi pro divadlo nosná, ale celkem chápu proč někoho
láká si to zkusit. Já bych asi v takovém případě šla přiznaně víc
žánrem než proti němu a pořádně bych si to užila. Ale co pořád já,
já mám máslo na hlavě a nemám si nic ulehčovat.