Tak už zase chodím do práce. Snažím se nedávat nic najevo, dělám víc než kdy jindy a zůstávám tam do pozdního večera, nakonec ale stejně vždycky musím jít domů. Přitom bych sem nejradši už nikdy nevkročil. Nejradši! Pane bože, to je absurdní, používat v mé situaci slova jako – rád, radši, nejradši… Je mi strašně a vůbec se to nelepší.

Naštěstí se mě téměř nikdo na nic neptá, mám na mysli, na nic osobního. Nevím, jak bych reagoval, ale obávám se, že bych se zase mohl rozplakat. Jednou už k tomu došlo. Myslel jsem, že se dokážu líp ovládat.
Pořád přemýšlím o tom, co se stalo a jak se to mohlo stát. Už pokolikáté se v duchu ptám, jestli na tom všem přece jenom nemám určitou vinu. Myslím, doufám, že ne. Ale ani tohle vědomí mi nijak zvlášť nepomáhá.
Nedokážu teď uvažovat zcela racionálně, chvílemi mě napadají úplné nesmysly. Stále se mi například vybavuje ten pes. Jak to, že když jsem tam tehdy přišel, ani si mě nevšimnul? Čekal bych, že bude mít radost, že mě vidí. Určitě musel být velice stresovaný. Vůbec se o mě nezajímal, jen o ni. Nechtěl se hnout z místa. Copak nepochopil, co se stalo? Myslel jsem, že zvířata mají na podobné věci instinkt nebo něco takového.

Zlobím se na sebe, takový nesmyslný detail, taková podružnost. O čem to vůbec uvažuju? Když já toho psa pořád vidím. (A slyším!) Možná, že byl v šoku. Jinak by přece musel být rád, že mě vidí. Teď je u babičky na venkově, stejně jako Vendulka s Julinkou. Tajně doufám, že tam i zůstane, opravdu nevím, co bych si s ním počal. (Asi bych ho musel prodat nebo dát do útulku, ačkoli bych to dělal nerad.) Já přece nemůžu v poledne odejít z práce a jít venčit psa. To opravdu není možné.
Pane bože, jak mohla udělat takovou hloupost? Jak ji to vůbec mohlo napadnout?
Ale mě to nepřekvapuje, to mi dělala vždycky. Pořád mě musela všelijak trápit. Já jen myslel, zdálo se mi, že už je to lepší, teď, co jsme měli děti… Vypadalo to, že už dostala rozum.
A na něj, na něj se snad ani nedokážu zlobit. Kdo ví, co bych udělal já. Možná, že bych toho byl také schopen. Ona by řekla, že určitě. No jo, jí taky bylo všechno hned jasný! Se vším byla hned hotová. Ten je takovej a takovej, proto a proto. Myslela si, kdoví jakej není psycholog. Tak proč tam teda lezla, pro boha živýho? Co to bylo za dementní nápad?

Našel jsem tu takové sešity, vypadá to, že jsou to její zápisky, zřejmě deník nebo něco takového. Ale nejsou tam data, jenom nějaké divné číslování, dost nepřehledné. Příliš se mi do toho čtení nechce, venku je pořád ještě hluk a nejhorší je ten nepřestávající štěkot. Je to hrozně nepříjemné a už to trvá tak dlouho, že jsem se šel dokonce podívat z okna. Už je skoro tma, ale mám dojem, že naproti přes ulici stojí nějaká tlustá baba se psem. Ten pes, takovej černej vořech, bůhví proč štěká a štěká jako pominutej a ta ženská se nehne z místa. Zrovna proti našemu oknu. Když jsem se vyklonil ven, zdálo se mi, pokud to můžu v tom šeru posoudit, jako by se oba dívali přímo na mě.
Moc se mi nechce, ale dám se do toho. Radši si to přečtu hned, dokud mám ještě vůbec nějakou vůli.

1253. den
Jestli se nepletu, je to dneska rok, co jsem – co jsme tady, co tady bydlíme.

1254. den

Včera v poledne přišel dopis. Holky zrovna spaly, tak jsem si uvařila kafe a vzala ho i s dopisem na balkón, abych si mohla dát cigaretu a vměstnat tak co nejvíc požitků do co nejkratší doby. Roztrhla jsem obálku – chvilka napětí… Bohužel nebyl to dopis v pravém slova smyslu. V obálce byla tvrdá bílá kartička, téměř prázdná, jen v jejím středu stálo jediné slovo – APOLENKA.
Chvíli jsem na to bezmyšlenkovitě zírala, ale pak mi to přece jen došlo. Jasně Apolenka… To je zase skoro to samý jako Majolenka, řekla jsem si škodolibě. Sice jsem si bohužel moc nepočetla, ale zato jsem si pěkně zavzpomínala. Hned se mi vybavil jiný Ivanův jednoslovný dopis a taky ten večer co mu předcházel.
Je to už dost dávno, rozhodně dávno před tím, než se narodily Apolenka, Madlenka, Lenka a na naší straně barikády Vendulka a Julinka. Myslím, že už jsem tehdy byla vdaná (ale ještě relativně svobodná), jenže Martin byl zrovna někde pryč, asi na veletrhu. Byl večer, nebo možná už noc, když se Ivan zjevil u našich dveří. Už si to nepamatuju moc přesně, tenkrát jsem si ještě nic nezapisovala. Věci se děly, tak jsem neměla potřebu o nich psát. Přišel, pozdravil, nechal si něco nalejt a začal vykládat, jak strávil ten jarní den. Samozřejmě, že se nezeptal, jestli mě to vůbec zajímá.
Když se tenkrát brzy ráno probudil, vlastně když ho polibkem probudila Lenka (ještě u něj nebydlela, ale už měla klíče od bytu) a když ho bílým (černý je nezdravý) kafem a čerstvejma koláčkama přivedla částečně k životu, dozvěděl se dřív než kolik je hodin, že je těhotná.
„To je novina, co?“ řekla pyšně. „Jestli chceš myšáčku, tak jdi ještě pěkně spinkat. Až se nám to narodí, už se asi moc nevyspíme. Já teď pojedu za maminkou a vrátím se zítra večer.“
Lenka nikdy nebyla ten pro okolí obtížnej typ věčného pochybovače. Spokojeně odjela do Klenčí. Ani ve snu ji nenapadlo, že by se na tuhle šťastnou událost mohl někdo, kdokoliv a nejmíň ze všech Ivan, dívat eventuelně jako na problém.
Ivan se na to tak díval.
Čtyři roky chodil nebo de facto žil s Lenkou, nikoho jinýho snad ani nehledal. Dávno o tom přestal jakkoli uvažovat. Jenže neuvažoval ani o tom, že by si ji třeba moh někdy vzít.
Teď se Ivánek leknul a myšlenky se mu rozutekly. Popadnul sako a vyrazil do ulic. Chodil sem tam městem a jediný, co mu táhlo hlavou, byla dvě slova – Ježíši Kriste. Šel a šel, někde si dal kafe a zase šel. A pořád jen: Ježíši Kriste!
Lenka je zvláštní člověk. Vlastně ani ne, to je spíš pro mě zvláštní představa, že může někdo Ivanovi říkat myšáčku. Ona není žádnej Einstein, ale takovýho zdravýho rozumu má na rozdávání. Její tvář je pozoruhodně světlá a hladká, snad by se dalo říct čistá. Vypadá jako tvář porcelánové panenky. Já jí říkám Majolenka. Nevím, nakolik by se z jejích rysů dala vyčíst taky nezdolná energie a obrovská cílevědomost. Rozhodně je má, napřené ovšem výhradně směrem manželství, rodina, to jest Ivan.
„Ivane, koupím ti předložku do koupelny, viděla jsem krásnou. Chceš?“
„Ne, díky. Já to nemám rád.“
„Ivane, koupila jsem ti tu předložku. Krásná, viď?“
Co to jako má bejt tohleto – zuří Ivan při podobných příležitostech. Co by to mělo bejt, to je přece princip mateřskej. Žádná rovnoprávnost, chceš nebo nechceš, já stejně vím líp než ty, co potřebuješ a to taky udělám, respektive ty to uděláš.
Ve třetí hospodě vyměnil Ivan kafe za pivo, ale ve svejch úvahách o tom, jestli opravdu chce dítě, rodinu a zejména Lenku, nijak nepokročil. Protože už se nachodil dost, došel pomalu na zastávku, že se vrátí domů tramvají.
Na refýži mu padly do oka nohy. Ty nohy jedním koncem vězely v lodičkách na vysokým podpatku, druhej se ztrácel v povážlivě krátký sukni. Něco takovýho by si na sebe Lenka v životě nevzala a taky má proč, pomyslel si lítostivě Ivan. A dál zíral jako u vytržení na ty cizí nohy, který zdaleka nebyly dokonalý, ale o kterejch měl z neznámýho důvodu přesto pocit, že mu bolestivě šlapou po celým dosavadním životě.
„Ivane! Seš to ty?“
To promluvila ta ženská vod těch nohou. Podíval se. Byla to jeho spolužačka z gymplu, Iveta. Teprve teď si ji prohlídnul celou. Nejen nohy, taky všechno ostatní vězelo v dokonalém, drahém futrálu. Aspoň Ivan měl dojem, že je to dokonalé a drahé. Kostým, kabelka, obláček neznámé vůně, všechno.
Kdysi ji neměli moc rádi, ta partička, ve které se Ivan na gymplu pohyboval. Říkali jí Svazácká matračka, zkráceně Svatračka. Ale jemu, Ivanovi, se i tehdy docela líbila. Docela, nebylo to zvlášť silné a i k tomu málu by se bejval styděl přiznat.
Jenomže to bylo kdysi, teď byla Svatračka docela jiná, to bylo vidět na první pohled. Už to prostě žádná Svatračka nebyla. Napadlo ho, že vlastně nikdy nespal se ženskou, která by nosila kostým s minisukní, boty na vysokým podpatku, malovala se a voněla francouzskou nebo čert ví jakou voňavkou. Nejen Lenka, žádná, žádná, žádná, vůbec nikdy!
Dostal chuť s tím něco udělat. Pozval Svatračku na panáka. Souhlasila. Vyndala jen z kabelky telefon a zavolala manželovi, že se v práci ještě trochu zdrží. Opravdu šla z práce. Dělá u cizí firmy a soboty nejsou vyjímkou. Z nějakých důvodů, které Ivan nepochopil a ani ho nezajímaly, výjímečně nejela autem.
Kromě chápavého manžela má dvě děti a paní na hlídání. No vida, pomyslel si Ivan, aniž by přesně věděl, co tím vlastně myslí.
Tak on je pořád svobodnej? A pořád učí na základní škole dějepis?
Na střední.
Aha. Záslužná práce, fakt.
Po dvou panákách jeli k Ivanovi domů. Vyspal se s ní. Pochopitelně, že to nestálo za nic. Kromě punčocháčů a kalhotek jí vůbec nedovolil se svlíknout. Potom, později, když už byla pryč, došlo mu, že chtěl vlastně hlavně zprznit ten kostým.
„Máš to tady takový, takový studentský,“ řekla mu.
A nakonec, už mezi dveřma: „Ještě píšeš básničky?“
Na odpovědi nikomu nezáleželo. Ivan se osprchoval a znova se pustil do ulic. Ne, básničky už nepíše. A pokud sem tam přece, Svatračce by je určitě neukazoval.
Z kostela svatého Ignáce se linula hudba. Ivan opatrně nakouknul a potom vstoupil. Varhany má rád, tak si to zdůvodnil.
Byla tam svatba. Ženich a nevěsta si právě vyměňovali prstýnky. Ivan se, pokud možno tiše, nasoukal do jedné ze zadních řad a fascinovaně zíral. Určitě póza, říkal si v duchu, ale stejně na něj všechna ta velebnost kolem udělala dojem.
A ta nevěsta! V dlouhých bílých šatech, s bílým věnečkem v záplavě rezatých vlasů. V matoucím světle paprsků pronikajících vitrážemi, vypadaly ty vlasy téměř červené. Zdálo se mu, že vidí slzy, že je dojatá. Štíhlá, zářivá, připadala mu dokonalá.
Když se na ní díval, nacházel Ivan do jisté míry milost ve svých vlastních očích. Pokud skutečně existují takovéhle ženy a člověk si je toho, byť jen podvědomě vědom, není divu, že se nemůže rozhodnout. Že se mu nechce vzdát se té neurčité naděje, té nanejvýš nepravděpodobné možnosti, že přece jen ještě nějakou takovou potká. To je celkem normální, nebo ne?
„Pěkná, co?“ zazubil se na Ivana vousáč po pravici. Obřad končil, nevěsta se ženichem procházeli právě kolem nich a za nimi se pomalu zvedali ostatní.
„Patříš k ní nebo k Petrovi?“ chtěl vědět ten chlapík.
„Já? Já nepatřím k nikomu.“
„No vidíš, já zase k oběma. To nevadí, chceš jít s náma? To se zařídí. Bude žranice a potom mejdan.“
„To nejde, to by bylo blbý.“
„Ale nebylo, jen pojď. Když se ti tak líbila… Hele, nekecej, viděl jsem, jak jsi na ni koukal. Pojď, já tě s ní seznámím!“
A Ivan šel. Nejdřív na hostinu do restaurace, o níž by přísahal, že může existovat pouze v amerických filmech odehrávajících se v Paříži, anebo možná, tu možnost také připouštěl, v Paříži skutečné.
„Musíš trochu fotit,“ nařídil mu ten vousáč, nejen rodinný přítel, ale jak se později ukázalo, taky fotograf ne zcela neznámého jména. A skutečně mu kromě nejrůznějšího alkoholu chvílemi cpal i svůj drahocenný přístroj.
„Všechno bude v pohodě,“ ujišťoval Ivana. A bylo. Vůbec nikdo se ho na nic neptal, nikdo si ho ani nevšimnul. Až to Ivana skoro mrzelo. Zato se mohl i zblízka přesvědčit, že nevěsta je opravdu velkolepá.
Po restauraci následovala neméně neskutečná vila. Na podrobnostech nezáleží. Nad krevetami a kaviárem si Ivan skrz zvolna houstnoucí clonu opilosti matně uvědomoval, jak v něm narůstá něco na způsob třídní nenávisti.
Ona by přece měla být chudá, chudá, nemocná a opuštěná… blábolil si pro sebe. Ona ale chudá nebyla, a to ani před tím, než se vdala. To všechno, ten ráj na zemi, patřil její rodině a jí samotné.
Ve vile už teprve bylo jedno, kdo ke komu patří. Rozjařená společnost se rozprostřela po celém domě včetně bazénu. Ivan už mluvil s nevěstiným mladším bratrem, s její matkou, babičkou, s jejími přáteli i s přáteli jejích přátel. Jenom s ní ještě ne. Posilněn další, už bůhví kolikátou sklenicí whisky, vydal se v pozdním odpoledni na vratkou pouť domem. Ale nemohl ji najít. Až konečně, kdesi ve druhém patře se mu zazdálo, že z jednoho pokoje slyší její hlas. Vešel dovnitř.
Opravdu, byla tam. Vykřikla, když otevřel dveře. Ženich, se kterým se právě milovala, přiskočil k Ivanovi a dal mu ránu pěstí. V tom okamžiku si Ivan uvědomil, že to není ženich, že je to ten fotograf.
„Jo to jsi ty,“ řekl fotograf lhostejně, když si prohlídnul vetřelce. Nechal Ivana ležet na zemi a vrátil se k dívce s červenými vlasy. Pokračovali. Ivana už si zase nikdo nevšímal. Jakmile se Ivanovi podařilo vstát, vydal se na cestu k domovu.
Tou dobou už byl večer, voňavej jarní večer, Ivan nepozorovaně měnil směr a když se nakonec octnul na Žižkově, kde jsme tenkrát bydleli, byla už noc. Voňavá jarní noc. Dokonce i ty jediný dva stromy, co stály v uličce u našeho baráku, se snažily vonět a vždycky mi v tom bordelu mezi všema těma autama připadaly dojemný.
„Tak co myslíš,“ zeptal se mě tenkrát Ivan, když mi to všechno vylíčil, „mám si ji vzít?“
Neudržela jsem se a zeptala se: „Koho?“
Ivan ale na vtipy náladu neměl. Ačkoliv to taky není úplná pravda, poněvadž se mě za chvíli zeptal, jestli bych se s ním nechtěla vyspat. Samozřejmě, že to bylo podáno poetičtěji a samozřejmě, že se vůbec nepozastavil nad tím, že jsem řekla, že ne. Jenom to tak zkusil. Místo toho mi pak zarecitoval několik svejch starejch básniček a jednu úplně novou napsal na kus papíru. Za moc nestála.
„Vezmeš si jí?“ zeptala jsem se ještě, když odcházel. Neodpověděl. Až potom, asi za tejden, přišel ten dopis, teda ten prázdnej kus papíru, na kterým bylo veprostředku velkejma tiskacíma písmenama napsáno: NE
Za devět měsíců se narodila malá Lenka, za dva roky Madlenka a teď teda Apolenka. Ivan o všechny své ženy a dívky celkem pečuje, starej byt dávno vyměnili za větší, ale neoženil se. Lenku se mu kupodivu podařilo přesvědčit, že svatební obřad je trapná formalita a celý manželství přežitek, dobrej tak nanejvejš pro nějaký přízemní měšťáky. Mně to připadá dost legrační, ale konec konců jednak já jsem měšťák, a za druhý mně do toho nic není.

1257. den

Koukám z balkónu na vrány. Přiletěly asi před tejdnem a obsadily pole za autobusovou smyčkou. Nebo louku? Louka to nebude, je to prostě bejvalý neobdělávaný pole. Rumiště, to by asi bylo nejpřesnější…
V koupelně na zdi se udělala prasklina. Vypadá jako černej pařát, sápající se na člověka ze světlíku. Výzdoba jak v rockovým klubu.

1258. den

Martin se vrátil z Bruselu. Byl tam tři dny na školení. Přivezl holkám dárky, nesmyslně moc a nesmyslně drahý. Lego a plyšový pejsky a bonbóny. Nařídila jsem mu, aby je schoval už na vánoce. Teda kromě těch bonbónů.
Štve mě to strašný množství dárků a dárečků, co holky pořád dostávaj od všech babiček, dědečků a ostatních příbuznejch. Čím míň na ně má kdo času, tím víc dárků kupuje. Přesně jako v nějaký blbý příručce o výchově dětí. S většinou těch věcí si vůbec nehrajou, ani by to nebylo fyzicky možný.
Jednou jsem z tý barevný umělohmotný hromady vybrala plnou tašku těch nejzachovalejších, vlastně úplně netknutejch věcí a chtěla jsem je odnést do nějakýho dětskýho domova. Obvolala jsem jich asi pět, nikde nic nechtěli.
No jo, neměla jsem mu nic říkat, asi jsem mu zkazila radost. Asi jsem protivná. A vůbec, nevím, jestli jsem ho dobře přivítala, myslím dostatečně radostně. Asi ne a přitom jsem se na něj tak těšila. Jásal, že je zase doma a nadával, jaký je Brusel hnusný město a jak už ho všechny ty zahraniční cesty votravujou. Určitě to myslí doopravdy. Ale já jsem to samozřejmě nevydržela a zase jsem začala vykládat, jak bych byla šťastná, kdybych mohla jet kamkoliv, i kdyby to bylo třeba do Český Třebový, natož do ciziny.
Stokrát omletá písnička, vůbec nemá smysl o tom mluvit a já to dobře vím. Ale nemohla jsem si pomoct. Každej veletrh, každou konzultaci, každý sebeotravnější školení v sebeblbější díře mu závidím jako malý dítě.

1260. den

Vendula je nastydlá, frká a chrchlá jako starej dědek, tak jsme si dali Julču i s postýlkou k sobě. Stejně to bude určitě houby platný. Julinka už leze, stojí v postýlce a trochu žvatlá.
Příbuzní jásají. Jedno geniální dítě už máme a druhý evidentní genius zatím sice říká jenom bebebe – hehehe, ale už o něm taky není nejmenších pochyb. Nesnáším všechny ty stupidní úvahy a prognózy týkající se mých dětí, případně a to mě je možno zvlášť často vyslechnout, porovnávání jejich inteligence a krásy s beznadějnou nedomrlostí dětí cizích.
Jó, já si taky myslím, že holky jsou zaplaťpánbůh chytrý, ale copak to je, sakra, něčí zásluha? A jestli je sousedovic Pepíček blbeček, copak za to může?
Někdy mám z toho všeho bezostyšnýho rouhání a naparování se husí kůži. Žádná radost z toho přehnanýho obdivu a chvály. Naopak, probouzí to ve mně strach. Čím víc si uvědomuju, jak jsou úžasný, tím víc se o ně bojím. Nic dobrýho, nic pěknýho není samozřejmost a tohle už vůbec ne. Takže, když nevím, co mám na ty dobře míněný žvásty odpovídat, abych neurazila, s vděčností se uchyluju k starýmu dobrýmu a stoprocentně pravdivýmu – hlavně ať jsou zdravý.
A to už vůbec nemluvím o další stránce tý věci. Když jsem čekala jak Vendulku tak Julinku, myslela jsem si pokaždý, že to bude kluk. Myslela jsem si to pravděpodobně proto, že jsem to chtěla. A chtěla jsem to proto, že jsem si myslela, že si s výchovou holčiček nebudu vědět rady.
Některý věci přijdou samy sebou, ale do určitý míry to platí pořád. Co mám proboha dělat s takovou mimořádně inteligentní holčičkou? Mám ji vést k tomu, aby rozvinula a využila všechny své schopnosti, aby studovala, celý život se nepřestávala vzdělávat a plně se věnovala práci, kterou si jednou vybere? A aby – neměla děti? Nebo jí mám celé dětství připravovat na to, že úlohou ženy, ať je jakkoli inteligentní a vzdělaná, je především mateřství a mateřství že není žádná sranda, že to chce celého muže? Že, bude-li se o své děti chtít starat opravdu a pořádně a naplno, na nic jiného už jí téměř nezbyde čas? Anebo snad, že se to dá při troše dobré vůle zvládnout oboje, jak vzorná výchova dětí, tak stoprocentní výkon vlastní intelektuálně náročné profese? (Teď mě napadá, zapomněla jsem ještě na to slavné umění být svému muži báječnou milenkou, dobrou přítelkyní a pokud možno taky trochu matkou). Že se to všechno ve zdraví, s úsměvem a při zachování přitažlivého vzhledu dá báječně zvládnout, jenom se to musí celý život umět tak trochu plichtit?
No nic, ještě nejsou ani v první třídě. Ale je to tak, je to, eufemisticky řečeno, problém.

1261. den

Dívám se z okna do bláta. Chodník, protější panelák, autobusová smyčka, rumiště a pole. Všechno vlhké a roční dobou, případně nedostatečnou péčí do hněda zabarvené. Na obzoru se krčí vesnička. Vesnička se tomu ale dá říct právě jen při pohledu z našeho okna, zblízka je to, jak vím z našich sobotních procházek, odporný příměstský socialistický hybrid.

1263. den

Dnes tady byla pošťačka. Přinesla Martinovi doporučenej dopis a účet za telefon. Ten by vlastně správně měl bejt psanej na mě, já jsem u nás ten, kdo potřebuje telefonovat. Aspoň.

1264. den

Včera dopoledne zastavili před protějším panelákem stěhováci. Překvapivě svižně vyskákali z auta, vběhli do domu, za chvíli už měli naloženo a zase zmizeli. Kdo ví, jestli šlo skutečně o stěhování, třeba to byli zloději. To mě ale napadlo až potom, když už byli pryč. Dokud jsem se na ně dívala, nad ničím jsem neuvažovala. Zaznamenala jsem to jen jako pohyb v zorném poli. Nic víc.

1267. den

V novinách psali, že se podařilo úspěšně naklonovat ovci. Jediný pocit, který z toho mám, je strach. Pochybnosti a obavy do čeho se to zase proboha lidi serou.
Nejde ovšem o pocity, jde o vědu a o tý já samozřejmě nic nevím. Nevím nic nejen o klonování čehokoli, ale ani dejme tomu o internetu, o počítačích vůbec, nebo konec konců třeba o televizi. Do dneška jsem nepochopila proč a jak může fungovat rádio nebo telefon. Je fakt, že jsem se ani příliš nesnažila. Žiju tak sto, stopadesát let pozadu, možná víc.
Veškerý moje ponětí o světě, pokud vůbec nějaký mám, je odvozeno od lidí a přes lidi. Je možný, že to tak má většina ženskejch.

1269. den

Koukám, co jsem to posledně napsala, a přišlo mi to komický. Myslím to o těch lidech. Ano, vážně mám téměř všechno (když pominu knížky, a to je vlastně totéž) zprostředkovaný přes lidi, opravdu je potřebuju k životu, lidi a lidskou řeč. Jenomže, a to je právě to komický, ve skutečnosti už nejmíň takový čtyři roky mezi ně vůbec nepřijdu. Těhotenství, porod, mateřská a pak znova to samý…
Někdy mě příjde navštívit Kateřina s dětma, ale takový setkání jsou dobrý hlavně pro ty děti, my většinou máme v nastalém zmatku minimální možnost mluvit o čemkoli jiným než o nich a o tom, co právě dělají.
Někdy přijedou různí příbuzní – za dětmi.
Někdy přijde pošťačka.
Někdy, tak jednou za čtrnáct dní, jdu s někým ze starejch kamarádů do hospody. Popovídáme si a trochu se vožerem. To je príma, ale je to málo.
No, a s Martinem, když se vrátí po sedmý hodině z práce, když se nají a když po osmý uložíme děti, už toho většinou taky moc nenamluvíme. Hlavně on ne. Ani se mu nedivím, od sedmi do sedmi někde mele pantem, proč by si měl ještě po večerech vykládat se svojí lehce frustrovanou manželkou.
Každý naléhání věci jenom zhoršuje. To je mi sice úplně jasný, ale ne vždycky se podle toho dokážu chovat.
Občas se mi to, aspoň podle mýho mínění, daří: Mít připravenou jakž takž ucházející večeři, nemít v celým bytě po podlaze chuchvalce prachu a desítky hraček, zmínit se, co roztomilýho ten den holky řekly nebo vyvedly, vlídně se poptat, co je novýho v práci… A stejně to nefunguje.
To když Martin zvedne hlavu od tý ucházející večeře a od novin, zadívá se na mě a zeptá se: „Co je? Co se děje?“
„Nic. Co by se dělo?“
„Neříkej, že nic, vždyť to vidím.“
„Co vidíš? Říkám, že nic. Všechno je v pohodě.“
„Když je všechno v pohodě, tak co se tak tváříš?“
„Jak se tvářím? Nech toho prosím tě.“
„Já nevím. Seš naštvaná nebo co. Ale já nevím proč. Co jsem ti zase udělal?“
„Nic si mi neudělal. Vždyť já nic neříkám.“
„Neříkáš, ale vidím, jak se tváříš.“
„Můžeš toho nechat, prosím tě?“
„Nemůžu! Dyť je to hrozný! Člověk se snaží, dělá jako Bulhar, vydělává, stará se vo vás, nakupuje, uklízí, pomáhá jak může. A všechno je to k ničemu. Zase všechno špatně. Tak mi řekni, co mám teda dělat?“
„Ježišikriste, co bys měl dělat. Vždyť já po tobě nic nechci. Co zase mluvíš vo sobě, vždyť vo tom nepadlo ani slovo. Já ti děkuju za to, co všechno děláš a hlavně už mě prosím tě nech bejt.“
„Já nevím, tebe buď bolí hlava nebo je ti špatně od žaludku nebo seš naštvaná nebo smutná nebo co já vím… Pořád něco. V jednom kuse se takhle divně tváříš.“
„Já se z toho poseru. Ty seš už ale vopravdu jako moje matka. Tý taky nikdy nestačilo, že člověk dejme tomu od rána do večera trhal borůvky jak votrok, ale ještě se u toho musel tvářit šťastně. Jak nebylo dostatečný nadšení, bylo zle.“
„Já nemůžu za to, do čeho tě nutila tvoje matka a nebuď na mě sprostá.“
„Víš co, dej mi pokoj.“
A tak dále… V libovolných obměnách. Jednou někde někdo tvrdil, Plzák nebo jinej takovej expert, že pro zachování klidu a pohody, by spolu manželé měli mluvit co nejmíň. Odpudivá teorie, ale třeba na ní nakonec něco bude. Jenže, sakra, s kým mám teda mluvit? Může mi to někdo říct?
Kdybych měla nějaký umělecký sklony, kdybych psala nebo kreslila nebo třeba hrála na hřeben, mohla bych tak mluvit aspoň sama se sebou, mohla bych to špatný dostat nějak ven a pak zase normálně existovat.
No, tohle asi není ta nejlepší definice smyslu umělecký tvorby, ale já si představuju, že tak nějak to funguje. Aspoň u mámy to podle mě takhle fungovalo. Umění to není žádný převratný, ty její obrázky, ale když nic jinýho, terapie to je.
Ne malířka, ne sochařka, výtvarnice – to je to správně nevýrazný slovo. Většinu života učila na lidový škole umění a vlastních věcí vlastně moc nenadělala, ale když to potřebovala, měla se k čemu utíkat. A teď je asi taky celkem spokojená. Zašila se na chalupě a těch svejch akvarelů, pastýlků a kolážiček udělá víc než kdykoli dřív. Občas dokonce uspořádá výstavu v předsálí nějakýho kulturního domu v okolních městečkách, jednou za pár let dohromady s ostatními místními umělci přímo v okresním městě. Myslím, že je jí dobře.
Když jsem byla v pubertě, tak mě tohle všechno, vlastně celá její existence, hrozně popouzelo. Asi jsem se za ní taky trochu styděla, zdálo se mi, že není dost dobrá. Vadilo mi, že jí nikdo nezná, že víc vaří, než maluje. Strašně mě to štvalo. Malíř to pro mě byl Raphael, Hieronymus Bosch nebo Vincent van Gogh, no možná tak ještě Zrzavý. Ale určitě ne nějaká taková napůl hospodyně.
Taky jsem trochu kreslila, ale vykašlala jsem se na to, nezdál se mi ten můj talent dostatečně průkaznej a nechtěla jsem skončit jako vona. To jest, pro mě tehdy, trapně. S tou mírou talentu jsem měla nejspíš pravdu, jinak bych to nemohla tak snadno opustit, ale na ni už se dneska dívám trošku jinak. Nevím, jestli je šťastná, ale mám dojem, že je vyrovnané mysli. Už je mi celkem jasný, že to není žádná samozřejmost. Taky tady mám pověšenejch pár jejích obrázků a je mi s nima dobře.
Julča brečí, tak já jdu. Ta dneska panečku spala dlouho.

1271. den

Napad sníh. Ne moc, kolem domů to bude hned rozšlapaný a rozježděný, ale to pole vzadu je opravdu bílý. Teď teprve havrani dostali ten správnej šmrnc.
Byla jsem s holkama venku, Julča z toho ještě nemá žádnej pojem, ale Vendula se v tom hned vyválela jako pejsek, což jsem jí z celýho srdce přála.
Už se setmělo a sníh ještě pořád nepatrně, ale vytrvale padá. Vidím to v takovým tom osvětleným kruhu kolem lucerny na protějším chodníku. Kdybych měla psa, šla bych se s ním projít. Sídliště je o něco míň hnusný než jindy.
Jestlipak napad taky v Praze, taky na Žižkově? Vzpomínky na Žižkov se zase vtíraj a s nima stejskání. Vybavil se mi takovej obrázek z tý první žižkovský zimy, vlastně to bylo ještě koncem listopadu. Z ničeho nic se skoro setmělo a začal padat první sníh, veliký, krásný vločky, žádnej napůl déšť, pořádná chumelenice. Děti byly v tu ránu na ulici, dokonce i dospělý se zastavovali a vytáčeli hlavy vzhůru. Některý prodavači a číšníci vyšli před svoje podniky a dávali si venku cigáro. Ale ze všech největší radost měly podle všeho kurvy z nočního pánskýho klubu Inkognito, bylo odpoledne, měly teprve před šichtou, několik jich vyběhlo ven a skákaly a tancovaly mezi těma vločkama jako sbor prsatejch operetních rusalek. První jarní sluníčko vítaly na chodníku před bordelem zrovna tak rozněžněle. To byly vůbec mimořádně citlivé slečny, ale jak na co. Jednou jsem jednu z nich viděla v drogérii ukrást rtěnku a lak na nehty. Naštěstí jsem si toho tenkrát všimla, prodavačka a lidi v krámě už to málem hodili na takovou mrňavou cikánku, byla to zrovna vnučka našich sousedů, náhodou se k tomu připletla. Nic u ní nenašli, ale teprve když jsem řekla, co jsem viděla, jen neradi ji nechali běžet.
Vánoce v žižkovským bytě… Ty první, ještě sami s Martinem, i ty druhý s malinkou Vendulou, jedny z nejhezčích, co jsem kdy zažila.

1272. den

Sníh se drží, drží, ale do vánoc se stejně určitě neudrží. Ještě zbejvá něco přes měsíc.
Měla bych nakoupit dárky, jenže se mi nechce jezdit do města s holkama a s kočárkem, autobusem, metrem a chodit s nima po obchodech. Ani to dost dobře nejde, Vendula už přece jenom lecos chápe. Tak snad po sobotách. Zatím stejně nemám žádnou inspiraci.
Vánoce tady, to je něco jako ples v tovární hale. Mám pořád ještě ráda vánoce a hlavně celej advent. Jak ve městě, se vším tím příslušným laciným pozlátkem i s davama na ulicích a v krámech, tak na vsi, v relativním klidu a tichu na dosah lesa a šedivý nízký oblohy. Oboje má něco do sebe. Jenže tohle není ani město ani vesnice, tohle je sídliště, jeden z mnoha zrůdnejch lidskejch vynálezů.