I. Jak byla Olinka mrtvá

Včera byl důležitej den. Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže. Já mám taky potíže, hlavně proto, že jsem tlustá a všichni se mi smějou. Ale včera jsem si řekla, že se nedám. Budu jako ten Hrdý Budžes a vytrvám.

Jinak se mi včera stala taková nemilá věc. To totiž říká ředitel z divadla – nemilá věc – a toho já totiž znám, protože máma je herečka v tom divadle a táta taky. A ten ředitel právě když chce hercům říct, že je něco špatně nebo tak, tak řekne: „Soudruzi je to taková nemilá věc.“ Já ho vlastně nemám moc ráda, protože vypadá, jako když se lebka usmívá. Lebky a kostry se bojím ze všeho nejvíc. Taky se dost bojím čertů a taky psů, protože mě jednou jeden kousnul do nohy, ale to bylo v Zákopech u dědy a u babičky. Ale nemilá věc se mi líbí, to se prostě tak řiká.

Včera, když jsme přišli do školy, tak nám pani učitelka Koláčková řekla, vlastně ne když jsme přišli do školy, ale když škola skončila, tak nám řekla, ať zůstaneme ještě chvíli potichu sedět, že nám musí něco říct. A byla taková vážná, že jsem si hned myslela, že to právě bude nějaká nemilá věc.
Jako když nedávno nám taky řekla, že nám něco řekne, a zavolala k tabuli Hrůzu a dala mu nanuka a Hrůza tak divně koukal, ale on tak kouká vždycky, dost divně. A řekla: „Děti, váš spolužák Láďa Hrůza od nás odchází a jde do pomocné školy, tak mu všichni hezky zatleskáme.“
A včera zase nám řekla: „Děti, stalo se něco moc smutného, vaše spolužačka Olinka Hlubinová umřela, protože byla moc nemocná od srdce.“ A tak jsme se všichni lekli, a pak jsme šli domů. A já teď na to pořád musím myslet.
Ta Olinka sice neni z druhé B. jako já, je z áčka, ale stejně. Má takový krátký černý vlasy a hrozně hezky kreslí. Já jí ani moc neznám, ale paní učitelka nám hodněkrát ukazovala výkresy, co Olinka kreslila, protože jsou hezký. Teďka umřela, tak už jí asi neuvidím, ale ty výkresy může paní učitelka klidně ukazovat pořád. To je dost divný.

Doma jsem to hned vyprávěla a ptala jsem se, jak to že umřela, když to je malá holčička, protože já už vím, že někdo umře a pak už nikdy nepřijde domu ani nikam, ale hlavně, když je starej. A taky jsem se ptala, co to je od srdce a prej je to tak, že srdce je nejhorší nemoc. Jak má někdo srdce, tak skoro určitě umře. Máma mi pak dala dvě sušenky, asi proto, že jsem byla smutná jako pes. Tak mám radost a pořád jsem smutná.

Před prázdninama se mi to taky stalo. Měla jsem radost, protože jsem dostala na vysvědčení jedničky a šli jsme na dorty, já jinak na dorty nesmím, protože jsem tlustá, tak jsem měla radost a taky, že byly prázdniny, ale byla jsem smutná, protože nám řekli, že umřela naše pani družinářka Olga Jeřábková. Ale ta se umřela sama. To nám neřekli, to mi řekli doma, že se otrávila. Ona totiž se otrávila plynem a vybuchla a vybuchnul i ten dům, kde bydlela a tak ještě umřeli nějaký cizí lidi. A já nevím proč, protože byla hodná a veselá a já jsem jí měla ráda, protože mě schovala, když jsem kousla Zdenku do ruky, protože jsem s ní nechtěla dělat dvojici na oběd, a ona chtěla a nedala si to vysvětlit, že já nechci. A pak jsem se bála, co mi udělá její maminka, pani Klímová, až si pro ní přijde do družiny a uvidí tu zakousnutou ruku. Pani Klímová je taky učitelka u nás ve škole, ale učí velké děti ruštinu. A Zdena brečela a já jsem seděla ve družině radši pod stolem a taky jsem brečela, než mě pani družinářka schovala k sobě.

Jenže Kačenka, tak já říkám totiž mojí mámě, jenže Kačenka taky nevěděla, proč si to ta pani družinářka udělala. Tátovi potom v kuchyni říkala, že jí uštvaly ty svině. To asi myslela Rusové nebo možná komunisti, protože Rusové a komunisti jsou svině, ale nesmí se to říkat. Ale Kačenka s Andreou Kroupovou to stejně pořád říkaj, zpívají protirusáckou písničku Už troubějí, už troubějí na horách je Lenin a Kačenka mi nechce dovolit chodit do jiskřiček, protože jiskřičky a pionýři jsou prej malý komunisti. Tak já nevím, z naší třídy tam chodí celá třída a já bych tam taky chtěla chodit. Já už chodím na němčinu, na kreslení a do baletu, protože jsem tlustá, tak musím cvičit. Ale do jisker bych taky ještě chtěla.

Na němčinu nikdo nechodí, jenom já sama, k paní učitelce Freimannové, co mě učila loni v první třídě a pak šla do penze nebo kam. Přestala nás učit ve škole a učí teď u sebe doma jenom mě.
Do baletu chodí hodně dětí, hlavně holčiček, ale ty jsou všechny moc hezký a nikdo tam není tlustý, jenom já a tak se mi smějou, když cvičím a pořád. Já tam mám taky kamarádku, ale to je ta paní, co nás učí tancovat, protože to je Kačenky známá z divadla. Říká tam do rádia, kdo má jít na jeviště, to se jmenuje inspicientka. Před tím byla opravdická baletka, ale už je taky tlustá.

Nejlepší ze všeho je výtvarnej kroužek u pana Pecky v kulturáku, tam se mám dobře. Tam kreslím a maluju a hlavně modeluju. Pak se to vypálí v peci a je socha. Taky tam chodily jiný děti, jenže panu Peckovi se líbilo, co maluju a co mluvím, a přemluvil Kačenku, aby mi dovolila chodit večer, když choděj dospělý lidi. Tak teď dělám sochy se starejma malířema místo s dětma, a s Nečkou Pacákem, to je taky malej kluk, co ho pan Pecka chtěl mezi sebe. Pan Pecka má gramofon, a když se maluje, tak pouští Mozarta, to prej je nejlepší skladatel hudby ze všech, co jsou na celým světě, něco jako Bedřich Smetana, ale ještě mnohem lepší. A je to vopravdu moc hezký. I když Andrea Kroupová, co je taky herečka z divadla od Kačenky a je Kačenky kamarádka, říkala, že to není pravda, že úplně nejlepší je nějakej jinej od b. Myslím, že Bachoven. Taky si tam povídaj zajímavý věci a já myslím, že já budu sochař, až budu velká.

Včera pan Pecka říkal, že slyšel, že se teď budou nosit kalhoty jako zvon, nahoře úzký a tenký a dole široký a hodně barevný. Taky říkal, že on ze sebe kašpara dělat nebude a ty kalhoty, že bude nosit jen přes mrtvolu. A mně se to taky nelíbí a pan Pecka je z Prahy a je to sochař.
Andrea Kroupová už takový kalhoty nosí a je velice krásná, ale Kačenka je stejně mnohem hezčí. Andrea mi říkala, že ženská nikdy nemůže bejt sochař, ale pan Pecka říká, že chytrá ženská může bejt všechno, co chce.
Já myslím, že paní učitelka Freimannová, co mě učila v první třídě a co mě teď učí německy, ta že je moc chytrá. Hlavně proto, že umí německy a taky proto, že umí povídat věci, který mi pomůžou, když mám nějaký potíže v hlavě, jako včera s tou Olinkou. V první třídě mě Kačenka chtěla přihlásit do kostela na náboženství, ale pani učitelka Freimannová jí to rozmluvila, že prej budu mít i tak dost potíží. To právě myslela ty moje potíže v hlavě a ty já teda asi určitě mám.

Když jsem šla včera domu z němčiny, tak už byla tma a bylo moc krásný počasí, protože strašně padal sníh a foukal vítr a svítily všechny výlohy a byly v nich vánoční ozdoby. Tak jsem šla hodně pomalu, abych si to pěkně užila a trochu jsem jedla sníh, to můžu, ten není žádnej sladkej a dělala jsem stopy. A pak jsem se na chvíli zastavila u papírnictví, protože to já mám nejradši a dívala jsem se na ty krásný voňavý pastelky a čtvrtky a všecky různý barvičky a milovaný věci. Na tý výkladní skříni byla dole jinovatka s kytičkama a hvězdičkama, tak jsem si sundala rukavice a napsala jsem prstem na sklo: Ježíšku, prosím tě, přines mi fixy, co jich je tam hodně, i růžová a oranžová a modelínu, kdyby to šlo. Já budu moc hodná. Děkuji ti, Helena Součková, Antonína Zápotockého 429, Ničín V..
A potom jsem se chtěla ještě chvíli dívat a čmuchat sníh, ale najednou jsem viděla, že za výlohou stojí Olinka Hlubinová a hrozně se na mě mračí. Měla dlouhý bílý šatičky a bílej obličej a držela v ruce čtvrtku, na který nebyl žádnej obrázek a byla taky jenom bílá. A já jsem chtěla utéct, ale nešlo to.
Olinka řekla: „Vrať mi moje vodovky, nebo tě budu strašit, dokud taky nebudeš mrtvola.“ A já jsem řekla: „Olinko, prosím tě, nezlob se. Já jsem ti žádný vodovky nevzala. Vždyť já vůbec nejsem z vaší třídy. Já mám jenom ty starý, co mi dala Kačenka do první třídy.“ „Někdo mi ukrad vodovky a já teď nemůžu malovat,“ řekla Olinka a byla dost naštvaná. „Tak já ti dám svoje, jestli chceš,“ řekla jsem a sundala jsem si aktovku a dala jsem je Olince. „Tak dobře, a přísahej, že nikdy nebudeš kreslit tak hezky jako já“, chtěla Olinka. „Přísahám!“ Přísahala jsem a honem jsem utíkala domů, protože už to šlo. A dvakrát jsem upadla.
„Helčo, ty zase vypadáš jako polskej žid,“ zlobila se na mě Kačenka cizíma slovama. „Kabát máš přepnutej, šálu couráš po zemi, čepici máš v kapse, celá jsi ňáká zmáčená. Taková chytrá holčička a chodíš jak z pomocný školy.“ Ale to nic nebylo. Když potom přišla ta paní a přinesla moje přezůvky v pytlíku, rukavice a vodovky, co jsem dala Olince, bylo to mnohem horší. Prej se budu muset nad sebou zamyslet, ale vždyť já už jsem hrozně zamyšlená.

Další ukázky v sekci věnované druhému vydání a v sekci Audio případně Divadlo.