Pořád trochu mimo

Nakolik je Darda autobiografická?

Psaní o sobě, věčná otázka… Samozřejmě, že to člověk občas dělá. Koneckonců, říká se, že spisovatel má psát hlavně o tom, co dobře zná. Mě samotnou – teď myslím jako čtenářku – tohle moc nezajímá a nechápu, proč jsou tím lidé tak fascinováni. Míra autobiografičnosti přece nemá vliv na kvalitu knížky. Ale je fakt, že na každé besedě se na to někdo zeptá.

Ta vaše Helenka Součková je tak popletená a ve své bezelstnosti vtipná, že ji musí mít člověk rád.

To bych neřekla. Čas od času taky přijde mail typu: „Jste velká židovská svině. To máte za Budžese!“ Ale ještě k té autobiografičnosti. Nedávno jsem o tom přemýšlela právě v souvislosti s pětistou reprízou Budžese. Myslím, že jsem se k ní v té trilogii uchýlila hlavně kvůli humoru. Udělala jsem sama ze sebe komickou figuru. Rowan Atkinson někde řekl, že i sebelepší komik vytvoří za svůj život jen jednu opravdu dobrou komickou postavu. Na tom něco je. A poněvadž jsem s Helenkou už definitivně skončila, jsem sama zvědavá, jestli ještě někdy napíšu něco legračního.

A jste taková?

Jestli myslíte, že často bývám trochu mimo, tak asi ano. Být mimo byl celé dětství můj základní životní pocit. Ne že by se mi to líbilo. Naopak, dost jsem se tím natrápila. Chtěla jsem být nejnormálnější z normálních – a nějak se to nevedlo. V Hrdém Budžesovi ta holčička svoji jinakost vzhledem k věku subjektivně vnímá především jako problém tloušťky.

I vy jste byla jako dítě tlustá?

Ale jo, dost. I když v tom nebyl hlavní problém. Byla jsem z herecké rodiny, vyrostla jsem částečně v divadle a částečně na vsi, se starosvětským dědečkem, panem řídícím, takže jsem měla trochu jinou výchovu. Taky jsem byla napůl židovského původu. O tom jsem chtě nechtě věděla a slýchala od raného dětství – i se všemi hrůzami, které to obnášelo.

Vyrůstala jste bez tatínka, který v šedesátých letech emigroval do Izraele. Co vám o něm doma říkali?

Když je vám čtyři pět a dozvíte se nejenom to, že váš otec emigroval do Izraele, pročež ho už asi nikdy neuvidíte, ale taky to, že jeho maminku, tatínka, bratra a celou rozvětvenou rodinu povraždili v koncentračních táborech, je to docela síla. Babička z maminčiny strany o tom se mnou často mluvila, což, zpětně vzato, bylo naprosto v pořádku. Já jsem to se svými dětmi řešila zrovna tak. Je to lepší než kostlivec ve skříni. Jen jsem se snažila být trochu šetrnější. Babička to myslela dobře, ale její podání bylo dost drsné. Včetně nejrůznějších drastických detailů. Ona byla totiž kromě jiného taky nadšenou divadelní ochotnicí. Myslím, že si neuvědomovala, co to se mnou dělá.

Ale vašeho otce musela proklínat…

Na mého otce nedala dopustit, ačkoli měla všechny důvody být na něj naštvaná, protože ublížil její jediné dceři. Byla půlka šedesátých let, vesnické poměry a na těhotnou matku se občas sousedi chodili dívat jako do zoo – jo, jo, je těhotná s tím Židem… Ale babička věřila, že mám právo vědět, co se stalo s částí mé rodiny.

Co vám říkala?

Kam mi paměť sahá, pořád se u nás doma mluvilo o vraždění maminek, z čehož jsem byla vyděšená, protože jiného rodiče než maminku jsem tehdy neměla a logicky se o tu svoji bála. Babička podrobnosti té tragédie pochopitelně neznala, ale to jí vůbec nebránilo si je vymyslet. Krev tekla proudem – a mě pak po nocích věčně honili esesáci s rozběsněnými vlčáky. Ale zase mě to naučilo lítat, aspoň v těch snech. Člověk si musel nějak poradit.

Vaše první dvě knihy, tedy Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák, jsou i nesmlouvavým politickým popisem dětství v komunismu…

No jo, dodnes prý někdy při reprízách na zájezdech po českých městech skalní komunisté vstávají a se zvoláním „hanba!“ odcházejí. Říkala Bára Hrzánová. Každý má na tu dobu jiný pohled. Já ji vnímám bez nostalgie a bez velké shovívavosti. Užili jsme si jako rodina svoje, ale mnozí na tom byli podstatně hůř. Vím, že s napravováním křivd je to složité, ale i tak se po Listopadu udělalo málo.

Konkrétně?

Nejhorší snad je, že spousta dětí i studentů o tom všem už zase vůbec nic neví. Jezdím číst i do škol a sami učitelé nebo profesoři často vyprávějí, že kolegové děje pisáři pro jistotu 20. století přeskakují nebo aspoň co nejvíc zkracují.

Jak se na totalitu dívají vaše děti, kterým je čtrnáct a osmnáct?

To víte, že dostaly takříkajíc moji školu. Odmala jsem s nimi o tom mluvila a myslím, že mají naprosté jasno. Historie je pro oba téměř koníčkem, 20. století zejména. Občas spolu doma vášnivě diskutujeme, překřikujeme se a hrozně nás to baví.

Přinesl vám Hrdý Budžes a další vaše knihy finanční svobodu?

Zatím ano. Tedy nejen knihy, ale taky jejich divadelní dramatizace, které se stále hrají. Teď se uvažuje i o Dardě, ale dokud jsme si s nikým„neplácli“, nechci říkat nic bližšího. Na své současné situaci si každopádně cením svobody, to je můj největší výdobytek, snažím se ho hájit a uhájit. Čímž ale rozhodně neodsuzuji kolegy, kteří pracují třeba na nekonečných seriálech. Život je boj a bůh ví, co by člověk v nouzi udělal. Navíc když neživí jen sám sebe. Mám radost, že to jde, a beru to od života jako dárek.

Stejně jako hrdinka vaší Dardy jste se i vy před třemi lety rozvedla. Byl váš muž taky podnikatel, který ztratil hlavu?

Víte, jak je to s těmi studánkami, ze kterých člověk pil… Každý rozchod je vždycky oboustranná záležitost. Mluvit můžu jenom o sobě. Kdo mě zná, tak by vám potvrdil, že ani se mnou není lehké vyjít. Jsem tvrdohlavá nebo, jak by řekla moje babička, uminutá. Málokdy křičím, když se naštvu, přestávám naopak mluvit a dost dlouho trvá, než to rozchodím. Dovedu se pěkně zaseknout.

Je to těžké soudit – zatímco vy jste byla na volné noze, manžel se musel dát na cestu team buildingů a open spaců…

Jindřich Darda, prosím! Mluvme jen o Dardovi, mé knižní postavě… Ani manažeři a podnikatelé nejsou jistě všichni stejní. Je těžké soudit, aniž by se člověk nedopouštěl přihlouplých zjednodušení. Prostředí vysokého managementu je zřejmě nesmírně tvrdé, i když to znám spíš z doslechu. Leckdo okorá nebo zblbne. Ale to i v jiných profesích. Ovšem často mívám pocit, že těch drsných, a navíc nefér hráčů je víc, než je zdrávo. A že se to přenáší i do rodin, je nasnadě. To by bylo na dlouhou debatu.

Ale kretén se sklony k brutalitě, jak Jindřicha v knize popisujete, to už je silná káva.

Věděla jsem, ještě než jsem Dardu vydala, že mi tuhle postavu případní čtenáři nebo recenzenti můžou omlátit o hlavu. Pokusila jsem se tu jeho zblblost relativizovat průhledy do minulosti i prostřihy do jeho současné práce, aby bylo jasné, že i on je svého druhu oběť. Člověk, který podlehl. Myslím třeba záblesky kolem vámi zmiňovaného open spacu nebo team buildingu. To jsou nástroje určené k nenápadné manipulaci s lidmi. Způsobů, jak nás nalomit a pozvolna zmenšit naši sebeúctu, může být hodně.

Proč jste vlastně vystudovala práva?

To byla z nouze ctnost. Nemohla jsem se dostat nikam jinam. Ale která je vlastně ta pravá škola pro spisovatele? Zrovna včera se mě na to někdo ptal na besedě. Nejspíš co nejvíc toho prožít. Ačkoli v těch chvílích, kdy zrovna intenzivně „prožívám“, si občas říkám, jestli už to náhodou nestačilo a ať zase chvíli „prožívá“ někdo jinej.

Jaké to bylo, být čerstvou absolventkou práv v červnu 1989?

To byl krásnej rok. Plnej příslibů. Změna byla ve vzduchu, i když člověk do poslední chvíle nevěděl, jak to dopadne, a bál se věřit, že dobře. Skončila jsem školu, podepsala Několik vět, o prázdninách se poprvé v životě viděla se svým otcem a pak si našla místo v kulturním domě na Jižním Městě. Po Listopadu jsem tam vydržela ještě několik měsíců a potom jsem na inzerát odjela do Loun a stala se redaktorkou okresních novin. Konečně jsem měla, co jsem chtěla: Mohla jsem psát, a dokonce mi za to někdo platil.

Teď uběhlo dvacet let, jste rozvedená – navíc spisovatelka. Cítíte se někdy sama?

Nebo taky obráceně: spisovatelka – a navíc rozvedená! Uznávám, že to zní hrozně. To by byl pěknej inzerát, ne? Ještě bych tam mohla připsat: Malá, tlustá, padesátiletá neurotička, píšící pokleslou humoristickou literaturu, hledá pravou lásku. Jestli je ti míň než pětatřicet, jsi vysoký, štíhlý blonďák romantického založení, ne úplně chudý, neváhej a ozvi se. Zn. Životní realistka. No tak teda: Jistá osamělost plyne z podstaty profese, ale tu si člověk vybral. Jinak to ani nejde. Kompenzuju si ji občasnou spoluprací s divadlem nebo televizí, což je vždycky vítaná změna. A kromě toho jsem společenský člověk, i když zároveň trochu introvertní. Naštěstí mám dost přátel a blízkých lidí. Jestli můžu, ráda bych jim tímto poděkovala, že taky všichni neutekli, když bylo nejhůř. A zrovna tak doktorům. Myslím, že jsem to ještě pořádně neudělala.

Co se vám stalo?

Onemocněla jsem. Následovala operace, chemoterapie, ozařování. Chodím teď každé tři měsíce na kontroly a ještě dlouho budu. Nikdo vám nikdy neřekne, že už budete navždy v pořádku. Ale to ani nikomu zdravému. Momentálně je to zaplaťpánbůh dobrý.

Připadá mi to jako ten omletý český stereotyp – žena ve středním věku, děti odrostlejší, úspěšný manžel utíká za jinou, do toho nemoc…

To ano. Bohužel to asi tak trochu český stereotyp opravdu je. S důrazem na slovo český, minimálně co se vztahů týká. A nejspíš nejenom jich. Jsme bezohlední, ze řetězu utržení sobci. Jenomže co s tím? Nikdy jsme nebyli svobodnější, není na co se vymlouvat. Je na každém, jak s tím, se svou svobodou, potažmo se svými blízkými, naloží.

Kdy vás napadlo, že Dardu napíšete právě o rozvodu a rakovině, když Budžes i Oněgin se odehrávají v dětství za totality?

Napadlo mě to po neúspěšných pokusech zasadit pokračování do roku 1989. Pořád to nebylo ono. Už jsem si říkala, že se na to vykašlu. Ale pak, když se stalo, co se stalo, to začalo jít samo. Pořádný maléry vždycky Helence Součkový svědčily. Černej humor, trochu na hraně – tragikomedie. To je odjakživa můj oblíbený žánr. Ovšem v tom nejhorším období jsem dokázala pracovat jen na jediný věci, a to byl scénář pohádky. Vlastně dvou, Micimutr a ještě jedné. Nabídka na pohádku mě docela podržela nad vodou. Člověk v průšvihu asi bezděčně tíhne k dobrým koncům. Když už ne v životě, tak alespoň někde jinde…

• Může člověk po „řetězu katastrof“ zůstat ještě aspoň trochu mimo? Nebo už definitivně dospěl?*

To si pište, že může. Jenom nevím, nakolik by se tím měl chlubit. Onehdy jsem zaslechla v rádiu zprávu, že výstava letošních nositelů Chalupeckého ceny proběhne v centru DOX. Načež jsem svoji výtvarně zdatnou dceru přivedla k naprostému zoufalství otázkou: „V takový díře? Proboha, proč to dělají v Doksech? Ačkoli, proč ne, stejně se na to už léta nedá koukat."

BÁSNIČKA

Karkulka
Myslivec visí v parádní vestě
tam nad tou starou souvratí
Potkala vlka v hlubokém městě
a už se nikdy nevrátí
(ze sbírky Bez Karkulky)

IRENA DOUSKOVÁ

• Narodila se roku 1964 v Příbrami v herecké rodině. * Od roku 1976 žije v Praze, kde absolvovala Právnickou fakultu UK diplomovou prací na téma čarodějnické procesy.
• Vystřídala různá zaměstnání, většinou související s novinařinou.
• Posledních několik let je na volné noze a věnuje se psaní. Ač nenápadně, patří k našim nejprodávanějším autorům.
• Vedle trilogie Hrdý Budžes (2002), Oněgin byl Rusák (2006) a Darda (2011) vydala například knihu povídek Čím se liší tato noc, novelu O bílých slonech nebo sbírku básní Bez Karkulky.
• Nedávno napsala scénář k televizní pohádce Micimutr (premiéra na Štědrý den 2011).

Veronika Bednářová, Pátek Lidových novin, 4. 5. 2012