zpět do knih

MINIRECENZE: Dvanáct apoštolů Velkého knižního čtvrtka
Klára Kubíčková, idnes.cz, 20. 3. 2014


Medvědí tanec není pro Haška medvědí službou
Jana Benediktová, ČT 24, 8. 4. 2014

To bych musel být jiný medoser, aby mě dali do čítanky, říká Jaroslav Hašek v románu Medvědí tanec. Ale do učebnic se dostal, přestože medoser nebyl, rozhodně ho tak autorka tohoto půvabného slůvka i knihy Irena Dousková nevidí. Dokonce z něj poněkud plochou čítankovou nálepku hospodského kumpána a recesisty aspoň částečně sloupává.
Dousková si z Haškova čtyřicetiletého života vybrala dva závěrečné roky, kdy se přestěhoval do Lipnice nad Sázavou a kdy začaly vycházet Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, dílo, které pohled na Haška jednou provždy ovlivnilo. Nepřímo tak v této životní výseči spisovatele s jeho osudovou postavou konfrontuje.
Hašek je v románu také věčným vypravěčem (stejně jako Švejk – jednu z historek Dousková dokonce začíná Švejkovým oblíbeným „já jsem znal jednoho…“), a to příběhů humorných, leč hořkých, které jsou podobenstvím lidské (české?) povahy. Převažují příhody o všelijakých živočiších (třeba zabíjačková o praseti coby nejlepším příteli člověka nebo o přisírce českomoravské menší), snad s odkazem na Haškovo redaktorské působení v časopise Svět zvířat, během něhož si nejrůznější tvory bohapustě vymýšlel.
Ani Douskové román není žádnou zaručenou biografií. Beletristické vyprávění sice prokládá věrně se tvářící korespondencí a články z dobových novin, ale kromě kovaných haškologů si zřejmě nikdo moc nemůže být jistý, které texty, postavy a události jsou „pravé“ a které dílem její fantazie. Autorka sama to příliš prozrazovat nechce, říká, že o to vůbec nejde. A ono o to opravdu vůbec nejde.
I když nakladatel (Druhé město) tahá čtenáře na román o Jaroslavu Haškovi, ve skutečnosti je Hašek jen jednou z figurek – do ostatních postav se ovšem útržky ze spisovatelova předchozího života promítají, přesněji v každé se zrcadlí kousek jeho „rozštěpené“ osobnosti (ať už se v Haškově skutečném životě rozštěpila vinou jeho vlastní stylizace, nebo vinou interpretace druhými). Je tu Tonda, nahrazující spisovatelovi, neschopnému rodinného života, syna z prvního manželství, kterého nemohl vídat. Je tu bolševik Ferda zvaný Pokrok, jehož Hašek nemůže vystát, protože mu příliš připomíná jeho působení v bolševickém Rusku.
Jsou tu (skutečně existující) lesmistr Böhm a vinárník Bondy, který je schopen Haškovi jeho kousky oplatit stejnou mincí a jehož příběh v prologu a epilogu rámuje knihu naznačením (opět ? la Švejk), že komedie může být jen jinou formou tragédie. Na spřízněnou duši ve vnímání absurdity coby prostředku k vyjádření podstatného odkazuje dopis otci (!) Franze Kafky. A do společnosti za života často ne dost pochopených výrazných literárních osobností autorka Haška přistrkává letmými zmínkami o Máchovi a Němcové.
Dousková sama ve svých prózách prokazuje, že má smysl pro hořkokomediální ladění. Poznat to bylo už z její trilogie o socialistickém dětství a dospívání Helenky Součkové (Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák, Darda), jakkoli je to dílo z úplně jiného těsta. Podobné je ale formální členění do nepříliš dlouhých samostatných příběhů zakončených pointou (tenhle způsob, možná neúmyslně, jen nahrává Haškově úvaze o anekdotách v jednom z nich). V Medvědím tanci by mohly působit méně roztříštěně (k neporozumění navíc mohou přispět nepřekládané ruské a německé části textu), ale i tak jsou celkem přesvědčivým obrazem československé vísky na počátku 20. let 20. století, která má daleko do ladovských pohlednic.
Hašek potýkající se s nemocí a následky celoživotního alkoholismu píše v Prahou zapomenuté Lipnici Švejka a bokem taškařici na šibřinky pro okrašlovací spolek. Kolem něho se napínají česko-německo-židovské vztahy, pohanské pověry sousedí s katolictvím, jeho věčně nabručená žena Šura mu po svém projevuje náklonnost i nelibost a on občas až nesnesitelným humorem vyjadřuje přátelství i osamělost.
Ve veselých bohémských časech tancoval s Emčou Revolucí v pražské kavárně Montmartre oblečený v medvědí kůži, pak se připletl do revolučního víru ruského medvěda a teď se na něj někteří spatra jako na pouťovou podivnost, jako na tančícího medvěda, koukají. On sám navíc není vždy (rád) ve své kůži. „Smíchem nedejme se zmásti!“ píše lipnický řídící v přímluvném dopise za Haška adresovaném výboru pro povznesení literatury a písemnictví československého. „Držte se dál od takových hašků,“ dostává se mu odpovědi. Čtenáři, ať už pro Haška pochopení mají, nebo ne, by se touhle radou řídit neměli.


Rok zániku
Simona Pinnerová , HOST, 2014, roč. XXX, č. 8, s. 86

Román o posledních měsících života Jaroslava Haška a mnoha věcech kolem

Ať už patříte k vyznavačům Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, či jste jejich zarytým odpůrcem, bezesporu jste se s nejpřekládanější českou knihou museli nějak porovnat. Kromě výkladu Švejka dovede Jaroslav Hašek dodnes vzbudit zájem i svými vlastními osudy, a to nejen za světové války. Poslednímu roku jeho života věnovala svůj nový román Irena Dousková. Autorka, která se proslavila zejména trilogií Hrdý Budžes (2002), Oněgin byl Rusák (2006) a Darda (2011), splétá fikci kolem posledních dnů svérázného spisovatele.

To poslední, co bychom mohli od románu očekávat, je tradiční biografický žánr. Dousková sice mapuje Haškovo dožívání v Lipnici nad Sázavou, ale zachycuje především postupný fyzický a poté i psychický úpadek bohémského intelektuála na pozadí roku 1922. Autorka důvtipně pouze naznačuje dusnou atmosféru blížícího se fašismu. Využívá k tomu dobové úryvky z novin či osobní korespondenci. Haškův blížící se konec je zobrazen až expresionisticky. V ledové zimní krajině se Hašek, bezmezně milující toulky přírodou podobně jako v textu zmiňovaný Mácha, ve své nemoci není nakonec schopen dopravit ani do blízké hospody. Nepochopení a odmítání obecných politických i kulturních názorů vykazuje naturalistickou paralelu se skonem člověka. Hašek, naprostý individualista, jako by byl téměř pohřbený zaživa. Celoživotní provokace v literárním i osobním životě jako by si vybírala svou daň. Hašek působí na obyvatele obce jako sám Švejk — legrační karikatura, o které si většina lidí myslí, že je blázen, a jen několik místních osvícenců si ho naopak váží. Pro pár nezaujatých postav se dokonce stává vzorem. Přestože nehledí na názory druhých, celoživotně trpí tím, že ho ostatní spisovatelé a kritici neuznávají.

Haškův závěr života je tu navíc téměř záminkou k úvahám o víře. Téměř do každé dějové linky nějaká zasahuje, impulsem pro patřičná promýšlení jsou i rozdílné konfese jednotlivých postav: katolický farář, pravoslavná Šura či Žid Bondy. Dousková se především snaží odhalit jejich charakter a postoj k víře samotné. Velmi citlivě odkrývá „světské“ myšlenky faráře, který dennodenně bojuje nejen s pámbíčkáři, ale především sám se sebou. Své pokání si odpykává, aniž by reálně spáchal hřích. Díky poukázaným slabostem se poodhaluje jeho lidská tvář. Rovněž původem anarchista Hašek je zde líčen jako silně věřící, nehledě na jeho životní styl poznamenaný alkoholismem, bigamií, nekonečným rouháním a dalšími hříchy. Přestože nežije podle Desatera a na dogmata zastává jiný názor než farář, respektují se až k hranici přátelství.

Medvědí tanec kromě tématu upoutává i netradiční výstavbou textu. Na rozdíl od zmíněné trilogie Dousková používá er-formu a střídá rozdílné vypravěče, kteří jsou součástí Haškova života. Různorodé pohledy na jednotlivé události se mění po kapitolách a víceméně na sebe chronologicky navazují. I přestože se čtenář zpočátku hůře orientuje v dějových souvislostech, celkový obraz mu neuniká. Naopak díky odlišnému náhledu na příběh autorka nejlépe vystihuje složitost povahy Jaroslava Haška. V narativní rovině odhaluje jeho pevné zásady a názory, ačkoli na většinu postav svým vystupováním působí pouze jako neomalený hrubián. Jakkoli svým cynismem a rebelií dokázal své blízké ranit, snažil se je pouze vyprovokovat k nějaké reflexi. Dousková však odolala zachytit Haška lehce kýčovitým obrazem nepochopeného, stranou stojícího génia.

Poskládáním jednotlivých indicií vzniká psychologicky propracovaný portrét komplikovaného a nešťastného muže. Autorčina hra se čtenářem na postupné odkrývání Haškova charakteru z bezpečné vzdálenosti třetí osoby funguje skvěle.


UMÍRÁNÍ NA VĚTRNÉ HŮRCE
Bruno Solařík, Tvar, 14. 5. 2015

Dalo by se mluvit o knize marginálních postřehů na pozadí nepříliš dokumentovaného konce spisovatele Jaroslava Haška mezi srpnem 1921 a lednem 1923. Těch několik málo známých dat o lipnickém finále pražského enfant terrible přitom Irena Dousková využívá co nejmíň, jako by se chtěla přesvědčit, může-li se příběh vykouzlit skoro z ničeho. Dokonce i práce na světovém bestselleru jménem Švejk je jen naznačena (třeba smyšlenou Haškovou vzpomínkou na dědečka, který mu coby dítěti zpíval o bitvě u Solferina), jako by šlo o okrajovou práci, vytěsňovanou příštipkářským šněrováním frašky pro místní ochotníky na pozadí banální všednosti zapadlého maloměsta. Fakta o Haškově životě netvoří kostru, nýbrž jen autentizující patinu obrazu, složeného z fiktivních vzpomínek, snů a příhod. Slavnější figury (Panuška, Sauer, Longen, Longenová, Kuděj) ani lipnické postavy účinkující v pikantních historkách svědků (například učitel Mareš, který se podle Longena nechal od Haška zlanařit do KSČ a po vystřízlivění ho prosil na kolenou o vrácení přihlášky) nejsou v knize k nalezení, zatímco smyšlené postavy faráře, kostelníka, šibřinkového podnikatele Maška, řídícího učitele (který koupil manželce k Vánocům román Na Větrné hůrce), lumpenproletáře a nefachčenka Pokroka (který Haškovi vadí, protože svým dacanstvím shazuje jeho víru v obyčejného člověka) nebo chlapce a Haškova přítele Tondy (který se zpočátku bojí, že je „Uhranutej od bolševika“) si na Lipnici podávají dveře s reálným hostinským Invaldem, hajným Böhmem, židovským výrobcem lihovin Bondym a dalšími místními postavami, známými z Haškovy korespondence a ze svědectví současníků. Je přitom příznačné, že reální i imaginární hrdinové oživují děj příjemně bezpříznačnými akty němé grotesky: „…Bondy narazil na Böhma na náměstí. Málem doslova. Sehnutý Hubert [Böhm] si zrovna před jeho domem zavazoval tkaničku, zatímco on pomalu couval z výčepu a živě přitom rozprávěl se zákazníkem postávajícím mezi dveřmi. O dva kroky víc a došlo ke srážce. Takhle se jen pozdravili a mhouřili u toho oči, protože – hotový zázrak – vysvitlo slunce.“ Utextu, který se cíleně odklání od reálií k vystižení atmosféry předčasného podzimu jednoho výjimečného života, není důvod kritizovat onen legitimní odklon, nýbrž prvky, narušující kýžené vystižení atmosféry. V tomto smyslu je sporné, jestli stálo za to nejdřív jakoby vyhodit dějiny z knihy oknem, a pak je tam vrátit dveřmi – a budovat (za pomoci reálných fragmentů z dobového tisku a vnitřního zápasu fiktivního faráře) vnějškově politický oblouk přechodu od rakousko-uherského k republikánskému zřízení, víme-li navíc, že to byl – jako jeden z prvních tehdejších intelektuálů – právě Hašek, kdo v daném přechodu nespatřoval rozdíl: nejenže jako občan napsal do novin kritické upozornění na jména rakouských generálů s krví českých lidí na rukou, kteří poklidně přešli do ministerstva obrany nové republiky, ale autorsky zaměnitelnost obou režimů zdůraznil hned v předmluvě ke Švejkovi. Příliš věrohodně pak nevyznívá jakýsi vložený materiál, jímž je „Haškova“ divadelní taškařice, jako celek namířená proti kultu prezidenta Masaryka. Z věrohodných Invaldových vzpomínek totiž víme o hádce, v níž Hašek na Lipnici místnímu varhaníkovi vytýká urážení postav ruské revoluce slovy: „Slyšel jsi mne, že bych urážel Kramáře nebo Rašína?“ Z Lipnice se navíc ve skutečnosti dochoval rukopis Haškova veršovaného pamfletu (jako motiv zařazeného i do Švejka), jenž nepojednává o dobových politických událostech, nýbrž o dvou rozvedených paničkách z Roztok, které znásilnily stařičkého kolovrátkáře… Z těchto indicií je zkrátka zřejmé, že zaujaté politikaření na mikropůdorysu ČSR by pro absolventa spanilé jízdy na čínské hranice bylo podle všeho dost malicherné a nezajímavé.

Na druhé straně se Douskové podařilo vystihnout ústřední sociální moment, jemuž zůstal Hašek věrný i na Lipnici, totiž jeho bytostný odpor k válce coby vrcholnému projevu odlidštěného mechanismu společenské absurdity. Chlapec Jaroslav, sledující „…pohřební průvod mravenců“, jenž se na místě, kde chcípl šnek, „ze spořádaného útvaru změnil v bohapustou žranici“, pak při poslechu písně, v níž bylo „krve po kolena a na fůry masa“, pronese: „To bych nechtěl zažít.“ A zažije. Douskové popis bitvy, jejíž bombardovaná fronta vede hřbitovem, mohl stěží být haškovsky výstižnější: „Mrtví doslova vyskakují z hrobů. […] Mrtvoly ve všech stadiích rozkladu se začínají mísit s těmi úplně novými. […] Napůl uhnilý hnát spadne těsně vedle něj. V tu samou chvíli padá i Procházka. […] Kostlivé prsty toho šťastlivce, co zemřel přirozenou smrtí o pár měsíců dřív, než sem dorazila fronta, jako by na něj ukazovaly.“

S podobnými čtenářskými sympatiemi lze hodnotit vedlejší fabule, jako je lidský příběh faráře (budoucího mučedníka), kterého napadne, že sloh jeho hospodyně pokulhává, „jako kdyby ten dopis napsalo prkno nebo dveře od chlíva“, což mu nevadí, ale obává se, že s ní v úplné opilosti zplodil dítě, aniž by si to pamatoval. Nosná je též historie inspirovaná židovským původem Haškova (reálného) přítele lihovarníka Bondyho (z jehož smyšlené korespondence s bratrem vyplyne Douskové, že onen bratr je otcem Frantíka Kafky). Malebný příběh relikviální třísky z Husovy hranice, jejímž odvezením do Ameriky jako by v Čechách něco skončilo, zde analogizace dějinných momentů dvacátého století prochází až k hrůznému zrcadlu pro Haška již nezahlédnutelné budoucnosti, v níž si Bondy cestou na shromaždiště do transportu dovede představit, „Co by tomu říkal Jarda“, zatímco kostelník, pro něhož je Božena Němcová děvka, „poznamenal něco o židovských sviních“.

Lidsky je Hašek v Medvědím tanci vykreslen se seismickou citlivostí. Emotivní přístav básníka zde obsáhne importovanou Šuru („Má ho ráda. Má rád, že ho má ráda“), která u Douskové – v souladu s předpoklady haškologa Pavla Gana – provozuje nad Jaroslavčikem potajmu pohanské kejkle, a mohutně v něm přitom dotlouká i náležitost k Jarmile („…když nic jinýho, jednu věc přece jenom s Vilémem má: Jarmilu“). Tento přístav je zastřešen postavou Tondy od sousedů, který fabulovanému Haškovi jednak nahrazuje ztraceného syna Ríšu a jednak mu přibližuje vlastní dětství. Doložené konstatování, že Hašek „vždycky každýmu odpustil“, se snoubí s osudovou melancholií, kdy už asi nebude příležitost nadále lidem odpouštět: „Myslel na to, že prošel půl Evropy a kus Asie a že teď už nedojde ani do Okrouhlic.“

Pád skromného velikána ohlašuje Dousková magickou symbolikou naděje, která – nakonec – umře taky: na Pokrokově neudržovaném dvoře tvoří tu symboliku zvláštní popis: „Uprostřed zmaru, druh vedle druha, kačer se zrzavým kocourem, vedle sebe a podle všeho spolu, nehybně a vážně hledící do dáli skrz plaňkový plot.“ Vedle sebe a podle všeho spolu. Pro Haška to dle Douskové znamená jedno: „Kolik nám toho zůstane navždy skryto, nebereme-li dostatečně v potaz to, co je zjevné.“

Přesné vystižení Haškova spirituálního materialismu, ztělesněného ve Švejkovi. – Když mu v novoroční krizi na třikrát opakovanou otázku Šura odpověděla, že kačer už tam není, že už je tam jen kocour, „otočil se ke zdi a do večera nepromluvil“. Následuje už jen konec srandy jednou provždy.

Snad nejpřesnější vyjádření všeho dohromady – Haška, Švejka a konce, který nemá konce – lze u Douskové najít v čistě okrajové postavě Tondovy zapomnětlivé babičky, jež vnukovi vypráví: „A potom šla zas dál k těm Cerhovicům, jenomže se polekala četníka, ona se schovávala za hruškou a pak běžela nazdařbůh z kopce, aby se mu vyhnula. A nějak se jí to všecko zmátlo a ona potom už vůbec nevěděla, už zkrátka nemohla a… Toníku, já ti to dopovím zejtra.“

V knize marginálních postřehů kolem jednoho umírání se tedy podařilo to hlavní: zdůraznit Haškovi vlastní cit pro poezii a vtip nejobyčejnější lidskosti, daleko od vnějších poct, na Větrné hůrce.