Hana Zahradníčková, Lidové noviny, 11.5.2002, s. 16

Alice barvitě sní o poklidném a spokojeném životě ve venkovském ateliéru, o úspěšných dětech i o sobě samé jako o sice stárnoucí, ale stále přitažlivé ženě plné moudrého nadhledu. Filmovým střihem se čtenář ocitne v realitě a spatří předčasně zestárlou, opuštěnou ženu v alkoholicky bezútěšné skutečnosti. Exulant se po letech vrací do vlasti na návštěvu starých přátel. Navrátilcovu sentimentální náladu ale vystřídá zdrcující rozčarování. Příprava svatby není jen příležitostí k setkání nastávajících příbuzných, ale především panoptikální přehlídkou malosti, zavilosti a čecháčkovského pokrytectví.
To jsou jen tři z dvanácti příběhů obsažených v povídkové sbírce Doktor Kott přemítá, která je čtvrtou prozaickou knížkou Ireny Douskové (1964). Epistolární próza Goldstein píše dceři (1997), poláčkovské vyprávění osmiletého děvčátka Hrdý Budžes (1998) i hořký příběh mladé ženy stylizovaný do deníkových záznamů Někdo s nožem (2000) vzbudily v době svého vydání vesměs kladnou reakci kritiky. Autorka nyní přichází s příběhy, jež si zachovávají všechny přednosti předchozích děl.

Stěžejním tématem většiny povídek je konfrontace banální reality se světem snů a představ, které o sobě i o jiných chováme. Autorka vypráví příběhy střídmým jazykem – i její styl je nekomplikovaný a prostý jakýchkoliv literátských exhibicí. Za zdánlivou jednoduchostí je ale skryto pronikavé pozorování a schopnost přesně vystihnout několika málo slovy skutečnost, která nás obklopuje. Autorka již předešlými pracemi ukázala, že její parketou jsou kratší, případně fragmentární literární útvary, a dvanáct povídek zařazených do neobsáhlé sbírky to jen potvrzuje.

Bára Gregorová, iliteratura, říjen 2002

Přemítání Ireny Douskové

Obal knihy Ireny Douskové Doktor Kott přemítá vám v hlavě může asociovat nejrůznější literární žánry a jako první vás pravděpodobně napadne tzv. červená knihovna. Po přečtení několika stránek ale zjistíte, jak moc jste se zmýlili…

Její kniha povídek je tomuto brakovému žánru na hony vzdálená hned z několika důvodů. Za prvé – jejími hrdiny sice jsou obyčejní lidé s naprosto obyčejnými, všedními problémy… Autorka však dokáže velice přesně, autenticky a barvitě vylíčit nejrůznější odstíny jejich nálad a charakterů. Při čtení těchto stránek se vám bude chtít brečet i smát, v mnohých modelových situacích poznáte nejen své blízké a známé, ale především sebe sama. Za druhé – Dousková je bystrá vypravěčka, které nechybí nápad, vtip a smysl pro pointu (velice povedená a haklovsky laděná Easy Way, Na Čulíka, homolkovsky realistická Svatba…). Na několika místech vás určitě napadne srovnávat ji s Michalem Vieweghem, na rozdíl od něj však autorka netrpí pozérskou snahou za každou cenu upozornit mezi svými hrdiny i na svůj intelekt a um. Je od nich odpoutána, přestože ji s nimi stále spojuje pupeční šňůra zážitků a příhod, které se mohou stát komukoli a na kterémkoli místě na světě. „Marquezovská“ fatalita a její pohrávání si s našimi životními příběhy je přítomna nejen v čísle počtu povídek (jeho Dvanáct povídek o poutnících), ale třeba i v pointě povídky Boban se vrací.

Se stereotypy, které nám jsou už od mala vtloukány do hlavy, jsme srostlí jako siamská dvojčata a boj s nimi může být srovnatelný s neporazitelnými donquiotskými mlýny. Úspěchem je už pouze to, že si je uvědomujeme. Poslední kniha Ireny Douskové potom může posloužit jako velice dobrá učebnice.

Jan Čulík, Britské listy, 16. 6. 2003

O tom, jak život uplývá mezi prsty

V brněnském nakladatelství Petrov vydala Irena Dousková, jeho kmenová autorka, soubor dvanácti povídek z postkomunistické české současnosti. Knížka je to nesmírně čtivá: řemeslně připomíná Michala Viewegha, avšak texty Ireny Douskové dosahují hloubky, kterou Viewegh nemá. Texty Ireny Douskové jsou stejně zábavné a plné humoru jako texty Michala Viewegha. Na rozdíl od Viewegha však její psaní není jen „legrace“. Dousková – na rozdíl od Viewegha – se nepodbízí čtenáři tím, že by ho utvrzovala v jeho předsudcích a stereotypech. Na rozdíl od Viewegha texty Ireny Douskové nekazí pachuť povrchnosti.
Dousková dokáže mistrně pozorovat a charakterizovat lidské vztahy – často prostřednictvím výstižné, ironické zkratky, jdoucí až k parodii. Umí psát to, na čem si vždycky zakládala česká próza: dialogy. Ty především se stávají nositelem informací o životě.
Leitmotivem Ireny Douskové je deziluze, nedokonalost sama sebe, nedokonalost světa. Vztah mezi mužem a ženou je pro ní pastí, kterou na lidské jedince připravuje příroda, ve snaze přimět je k tomu, aby se rozmnožovali. Feromony způsobí dočasné sexuální okouzlení, takže lidé vstupují do manželství a plodí děti. Za několik málo let však chemické látky přestanou fungovat a lidé v textech Ireny Douskové s hrůzou zjišťují, s jakým neznámým, podivným a nesnesitelným člověkem se to octli v dlouholetém vztahu.
(Jako idealista doufám, že ve své většině svět a lidské vztahy takové nejsou, ovšem skepse Ireny Douskové, zprostředkovaná nábojem uměleckého textu, dává její pochmurné vizi přesvědčivosti. Dousková je, zjevně, naplněním teoretického postulátu Colina Wilsona, podle něhož je literatura vždycky obžalobou života, málokdy obhajobou života.)
Proč já jsem s ní vlastně začal chodit? uvažuje doktor Kott. Co se mi na ní mohlo tak strašně líbit? Přemítá… Kozy! napadne ho téměř okamžitě. Měla moc pěkný kozy. Tenkrát… No dobře, a dále? Co dál? Doktor Kott přemítá. Kozy – napadle ho opět po chvíli. No jo, sakra, já vím, ale co jinak? Ale ať přemítá, jak přemítá, nic jiného už ho v té souvislosti nenapadne, a tak se zase pomalu začne věnovat bramborám.
Odcizení se násobí v důsledku vlastní nedokonalosti. Dousková umí velmi dobře charakterizovat pitomé (české) muže, zvyklé na domácí pohodlí, vyžadující od manželky, aby jim vařila a uklízela (proč to má dělat jen ona?), uzavřené ve své ješitnosti a samolibosti. Vládne nedorozumění, protože ani jeden z obou manželských partnerů nedokáže překročit vlastní stín. Dobrá vůle byla vyčerpána, ve vztazích chybí vstřícnost, citlivost a tolerance.
Vladimír Novotný napsal v doslovu k této knížce:
Prazákladem těchto malých dramat, probíhajících v záměrně zvolené a také neustále zdůrazňované každodennosti, je v prvé řadě všeobjímající a všeprostupující tragigroteskní pocit lidské nedostatečnosti či nedokonalosti, v jejímž důsledku se pak ze všech přirozených emocionálních svazků (včetně rodičovských nebo sourozeneckých) stávají vazby téměř panoptikálního ražení a ladění. Ty samozřejmě mohou být kolikrát skoro neškodné, nejednou však z nich vzniknou taková klubka zla, která nedokáže rozplést snad ani příslovečný či pomyslný anděl strážný všech ponížených a uražených novodobých človíčků. K nedostatečnosti a nedokonalosti našich životních poutí patří i přímo obsedantní touha ztotožnit se s typem člověka, jímž nejsme, žít od začátku životy, které se vůbec nestaly.
Tady se právě realizuje ono povědomí o nedostatečnosti a neuspokojivosti života. Je pro čtenáře varováním, ale i konstatováním, bez mentorování: tak to prostě je.
Skončíme školu, vyjdeme do praktického života, a „co teď“? „To už je všechno?“ „Teď už to bude jen rutina, až do penze a do smrti?“ Postavy Ireny Douskové jsou implicitně plny této existenciální úzkosti. Jejím zdrojem je však především jejich vědomí své vlastní nedostatečnosti, které vede k tomu, že se ve světě nedokáží řádně realizovat a jsou v něm tedy vlastně cizinci. Život je vždycky kompromis. Lidské vztahy jsou většinou selháním, intenzivní porozumění se spřízněnou bytostí neexistuje. Lidi žijí mimoběžně, protože každý vidí skutečnost jinak, v tom je Dousková až téměř kunderovsky skeptická. Při čtení povídek Ireny Douskové člověka napadá ještě jeden kunderovský leitmotiv. Zejména v druhé části sbírky se jejími texty šíří melancholické, nostalgické vědomí nenávratnosti uplynulého času, nezadržitelné pomíjejícnosti, jaký snad poprvé nalezneme v Kunderově povídce ze Směšných lásek „Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým“. V tomto smyslu se mi texty Ireny Douskové zdají být – možná jen podvědomou – poctou tomuto nepřítomnému nestorovi české moderní prózy.
Mezi českými literárními kritiky je Irena Dousková, zdá se, považována za „umírněnou feministku“, zřejmě pro sarkastické, přesně vystižené portréty různých „nemožných“ mužů, které autorka líčí velmi přesně a výstižně z citlivě ženského hlediska. Myslím, že je neférové řadit Douskovou do tak omezené literární kategorie. Dousková má spadeno nejen na blbé chlapy, ale i na blbé ženské – předvádí jich celou, docela rozmanitou škálu – od pitomých krasavic až po snobské čtenářky Junga a Freuda. Její rejstřík je daleko širší, než by bylo šíření feministické ideologie: sbírka obsahuje například i komické líčení uvažování dívky, která jede z žižkovské Ohrady tramvají na schůzku do kavárny Slávie s potenciálním nápadníkem, s nímž se seznámila prostřednictvím novinového inzerátu, a během dvacetiminutové jízdy městem propadne natolik snění o historii svého budoucího partnerského vztahu, který nutně – v jejích myšlenkách – končí po mnoha peripetiích katastrofálně, že když konečně do Slávie dorazí, dokáže nic nechápajícímu muži na schůzce jen vynadat. Na jiném místě karikuje autorka nejen „neschopného chlapa“, ale i jeho (feministickou) partnerku a její sestru, které nadávají, protože muž na záchodě nesklopil prkýnko:
„To tady pořád lítá takhle ve slipech?“ zeptala se sestry.
„Kdyby jenom to,“ mávla znechuceně rukou Kamila. „Nechce po sobě ani sklopit prkýnko na hajzlu. Zrovna jsme se kvůli tomu chytli.“
„Ale to bys měl, chlapče, to bys měl. Jestlipak by sis to dovolil v práci?“ (…) „Tohle kdyby udělal někde na Západě, tak se úplně znemožní,“ řekla Kamila.
„To víš že jo, a v některejch zemích, třeba ve Švédsku nebo ve Švýcarsku, v poslední době vyžadujou, aby chlapi při čurání seděli, pěkně úplně stejně jako ženský. Všechno ostatní se považuje za projev sexismu a mužskýho šovinismu, prostě za faux pas. Už se tam hromadně rušej žlábky a mušle.“
„Fakt, jo? To je správný. Jenže tady…“
„To víš, tady… znáš český chlapy. Beznadějný hulváti a hovada.“
„A víč co? Přitom, to žádný pořádný chlapi ani nejsou. To je nejhorší.“
V jedné povídce máme pozoruhodně přesně zachycené „rodinné řeči“ příbuzných: matek, tet a babiček, které se zmocnily připravované svatby mladé dívky a promítají si do organizačních příprav vlastní zábavu, předsudky, sympatie i antipatie. Mistrně napsané dialogy jsou mírnou stylizací posunuty do oblasti velmi zábavné komedie. V textu Francouzská ryba opovrhuje těhotná třicátnice svými plebejskými rodiči a těší se, až bude mít možnost přestěhovat se ze Smíchova do středostavovské vily rodičů svého partnera na luxusní Ořechovce – pouze však jen do té doby, než je vystavena plnému náporu jejich snobství.
Emigrantství je téma, spojené se stárnutím, zmarem a odchodem z tohoto světa. Čtyřiašedesátiletý profesor fyziky, „Američan“ se v jedné povídce navrací po letech na návštěvu do vlasti a z hrůzou zjišťuje, že jeho někdejší přátelé a lásky jsou zdevastováni časem. Tlaku času podlehne i on.
Motiv neporozumění, případně částečného prozření, a základního principu běžného života kolem nás – že pokud je i jen malá šance na to, aby se věc zkazila, zkazí se to – se navrací i v dalších povídkách sbírky.
Komická je i historka o dvou mladých mužích z malé pražské reklamní agentury Easy Way, kteří objeví pro své reklamní účely nadanou básnířku – studentku gymnázia z Vodňan a pozvou ji v Praze na večeři, aby ji dostali do postele. Sedmnáctiletá gymnazistka se vůči nim přirozeně staví dost ostražitě, a tak nakonec – v podstatě omylem – skončí v úplně jiné hospodě a v posteli opilého čtyřicetiletého básníka, kterému „dalo dost práce, aby vůbec našel ‚to místo‘.“ Dosti trapný způsob, jak přijít o panenství…
Zábavné jsou i citace z „poezie“ které do soutěže o nejlepší reklamní slogan na šampón Sonet zasílají čtenářky ženských časopisů. Dousková umí profesionálně napsat pitomé básně i básně „dobré“. Je to zvládnuté umění persifláže:

Nepotřebuji potravu
jen dobrý šampón na hlavu.
To úplně mi postačí
Šampón Sonet mám nejradši.

Anebo:

Když mě tisknou tvoje žhavé ruce
Strašlivě se rozbuší mé srdce.
Myslím při tom na šampón Sonet
Cítím ho totiž v koupelně vonět
Věřím tomu, že on je toho příčinou
že neodejdeš nikdy v životě za jinou.

A lepší pokus:

Ta něžná vůně, co to je?
Zavoněl déšť, anebo tvoje vlasy?
Miláčku, hádej! Oboje…
Teď bez ohledu na počasí
můj šampón tam a zase zpět
věrně tě bude provázet.
Přece se nebudeš bát krásy?
Přijď zase brzy přivonět.

Přečetl jsem si „doktora Kotta“ Ireny Douskové s potěšením. Precizností vnímání života kolem sebe i mezilidských vztahů je to, myslím, autentická výpověď o životě v dnešní české společnosti s pozoruhodně obecným dosahem. Jsou to povídky, které se dají překládat do cizích jazyků a čtenáře zaujmou pro svůj lidský obsah, s nímž se může identifikovat každý. Od pádu komunismu v roce 1989 vznikla v české společnosti určitá realita, jejíž součástí jsou některé rysy, přežívající z období totality v stále silněji modifikované formě, a pak také rysy nové, které svědčí o tom, do jaké míry „visí“ česká společnost mezi svou někdejší příslušností ke komunistickému východu a sílícími vazbami na západ. Povídky Ireny Douskové jsou pozoruhodným svědectvím o tomto přechodném období naší současnosti.

Další recenze:
Erik Gilk, Tvar 12/2002, s.20
Dora Kaprálová, MF Dnes, 8.7.2002, s.4
Lukáš Foldyna, Host 7/2002, rez.příl.s.IV
Josef Chuchma, MF Dnes, 2.10.2002, s.C/11
David Kroča, Ranní mozaika ČRo 3-Vltava
Jiří Škuba, Britské listy