Věrnost je v návratu

To alespoň tvrdí Giacomo Casanova ve hře Arthura Schnitzlera Casanova v lázních. Ať už odkudkoli, dodává.

Na veřejnou generálku čeká před Švandovým divadlem neskutečné množství lidí. Od premiérových diváků se liší snad jen výrazně vyšším věkovým složením. Ačkoli, zdá se mi, že vedle pověstného publika v důchodovém věku, se tu na druhou stranu najde i dost studentů. Ale i to je asi obvyklé, nevím, dlouho jsem na takové generálce nebyla. Taky garderóba je méně slavnostní. Neokouním venku moc dlouho, nemám lístek, jen ústní domluvu, že mi nějaké místo pomohou najít. Tak raději posedávám na kanapi v předsálí, i když času je ještě dost.
Z toalet v koutku za mým divanem vycházejí dvě starší dámy, zdá se, že poněkud rozčileny. Chtě nechtě zaslechnu důvod.
„Já ti řeknu, to je opravdu hroznej českej zlozvyk, nechávat dveře na záchod dokořán.“
„To teda je, ale to dělaj chlapi, víš.“
„No jistě, chlapi, kdo jinej. Dveře otevřený – rovnou na mušle. Fujtajbl. Kdo je na to zvědavej…“

Hmm. Dámy míří k baru, spláchnout své rozladění sklenkou limonády. Vsadím se, že to ještě nevědí, jaké konskvence mají mušle dejme tomu v esoterice nebo zkrátka v řeči symbolů. To by se teprve zlobily. Přemýšlím, nakolik jim ausgerechnet takový Casanova, může být coby hrdina sympatický. Já osobně, bych zrovna měla sto chutí všechny Casanovy nakopat do zadku. Ale to nemá co dělat s divadlem, to jsou nejspíš počátky stáří.

Chvilku před začátkem, mám ještě možnost, nenápadně si prohlédnou režiséra, trošičku ukrytého za brýlemi a taky za pultíkem. V duchu zkouším odhadnout míru jeho osamělé nervozity a porovnat ji s někdejšími vlastními zážitky rozklepaného autora. Ale ne, nic bych na něm nepoznala. A už to začíná.
Schnitzlerova duchaplná anekdota je postavena na jednom nočním omylu jinak zkušeného a protřelého svůdníka. Jiné okno, jiná žena a nevratný zásah do života ústřední milenecké dvojice, do té doby relativně čisté. Slovo „relativně“ zde ovšem sehrává jednu z klíčových rolí. Ostatně, jak říká sám autor slavných pamětí: „Pravé ctnosti jsou pouhé návyky a troufám si tvrdit, že skutečně ctnostní jsou ti, kdo žijí ctnostně bez jakékoli námahy.“

A tak i aktéři této hříčky jsou spíš než opravdu ctnostní, jen ještě poněkud naivní, ještě na počátku cesty, která na nakonec nebude té Casanovově tak úplně nepodobná. Jen po ní, pravděpodobně, budou kráčet s o něco menším šarmem, grácií a velkorysostí, než proslulý svůdce a dobrodruh. Jeho kouzlo, ve skvělém podání Kamila Halbicha, je i tady na Smíchově  – a s patřičným nadhledem – veliké. Přistoupíme-li na to, že hřích má být po zásluze potrestán nebo alespoň, že bývaly časy, které něco takového hlásaly (ano, mluvme teď pouze o teorii a o více nebo méně zbožných přáních), pak musíme připustit, že v případě Giacoma Casanovy se to naplnilo měrou víc než vrchovatou. Ať už ve skutečnosti hřešil jakkoli a sebevíc, zdá se mi, že v jeho případě slavila jakási ironická spravedlnost hotové orgie. Je snad možno představit si pro člověka jeho druhu strašlivější konec, nežli ten, který mu bylo dáno prožít? Posledních třináct let života v Čechách a ještě k tomu v Duchcově… Který ukrutně cynický ďábel na něco takového přišel? Jakoby se vyučil u Giacoma osobně. Jak milosrdné vyšší mocnosti oproti tomu byly k Donu Juanovi, sraženému rovnou do pekel.

V řadě za mnou sedí herec. Směje se. Halasně, bouřlivě, afektovaně. O vtip Schnitzlerova textu tady příliš nejde, jde o to, aby si všichni všimli, že tu je a že se směje. Čert ho vem. Totiž, čert ho vem a do Duchcova ho pošli!

G.C.: „Pokud jde o mne, rád přiznávám, že příčinou všeho štěstí i neštěstí, jež jsem v životě zakusil, byl jsem vždycky já sám.“
Taková slova znějí dnes dost nezvykle, řekla bych. Nezvykle mužně.