Trochu jiná panelstory

Jestli se “umakartová freska” Thomase Freyera “Separatisté” obzvlášť hodí na některé české jeviště, pak je ústecké Činoherní studio určitě tím pravým. Groteska o pěti trosečnících na vylidněném, k likvidaci určeném sídlišti, docela pěkně koresponduje s atmosférou zjizveného Ústí. Stačí se projít městem, všude se staví, vylepšuje se, co se dá, ale možnosti jsou omezené a návrat k předsocialis­tickému stavu není samozřejmě myslitelný vůbec.
Pětice Freyerových hrdinů – nezaměstnaný Johan, prodavačka Rike, hostinský Günter a dva bezprizorní mladí Alex a Anita – se tragikomicky pokouší o nemožné. Obsadit, ohradit, zkrátka separovat, kus sídliště, které je už z velké části prázdné a v dohledné době má být zbouráno. Vytvářejí jakýsi vlastní partyzánský oddíl, zárodečnou buňku s pseudovojenskou strukturou, jež si vytkne za cíl, pomocí nejrůznějších obskurních akcí zachránit nezachránitelné. Shánějí zbraně i další spolubojovníky, přeřezávají kabely a odpojují antény, ale také pořádají posmutnělé slavnosti a spiklenecké schůzky, při nichž sní o budoucím, smysluplném životě mezi starými panelovými domy či za zvuků druhdy populárních popových písní vzpomínají na ten minulý. A ten se jim při pohledu od břehů nové, divoké doby, která je různým způsobem vyvrhla na svůj okraj, nejeví tak špatně.O sídliště jako takové tu vlastně nejde, stává se jen zástupným symbolem pro jiné, vlídnější a bližší mezilidské vztahy, pro klidnější časy a pro ztracený pocit jistoty a důvěrnosti.
A v tom je, alespoň pro mne, kámen úrazu tohoto textu, jehož provedení, zejména nasazení všech pěti aktérů, se mi líbilo. Myslím, že o generaci mladšího, sedmadvacetiletého autora hry Thomase Freyera, dokážu do značné míry pochopit. Jeho lehce ironické porozumění a soucit, který se svými ztracenci má, ale přesto… Vychází se tu z veliké iluze o době, která si nic takového nezaslouží. Za klid a zdánlivé jistoty oněch časů se platila vysoká cena a pro jakýkoli náznak života byly bezpečně smrtící. Ani tehdejší vztahy mezi lidmi se mi nezdají hodny zvláštního obdivu a sklerotické nostalgie. Výjímky potvrzují pravidlo, ale typičtější než nějaká zvláštní hřejivost a vlídná sousedskost, pro ně bylo spíše všeobecné zhrubnutí, lhostejnost, vzájemná nedůvěra, případně strach. A právě sídliště, ohavné, anonymní noclehárny odlidštěných rozměrů, lze považovat za jednoho z reprezentantů těchto poměrů.
Těsně po listopadu 89, v atmosféře nesmělých úvah o tom, zda a jak potrestat alespoň prokazatelné viníky a hlavní představitele minulého režimu, jsem si opakovaně pohrávala s žertovnou myšlenkou na zvláštní nekrvavou pomstu. Soudně těmto lidem přikázat, aby na těch úžasných sídlištích, která pro nás vystavěli, prožili následujících dvacet let života, bez možnosti využít po tu dobu nahrabané peníze a přestěhovat se kamkoli jinam. Řekněme takové Jižní Město – dvacet let – pěkně soudružsky pospolu. Humanistický ráz naší revoluce nerevoluce ani její láskyplnou tvář by to nijak zvlášť nepošpinilo. No, co se dá dělat, dějiny nežertují, rozhodně ne ve velkém.
Přijmout poselství Freyerovi hry je každopádně pro člověka mé generace obtížné. Navíc, česká realita je poněkud odlišná. Nenalezneme tu vylidněná “města duchů”, nejsme svědky bourání celých čtvrtí a přesunů statisíců z jednoho konce země na druhý. To všechno v lidech jistě může probouzet lítost, vztek a další velké emoce, dokonce i v případě, že sami jdou takzvaně na lepší. Nic takového. Naopak, v České republice, nepoměrně chudší než její německý soused, jsou statisíce lidí chtě nechtě odsouzeny k tomu, prožít na oněch sídlištích zbytek života.
Závěrečné revoluční gesto a výkřik jedné z hrdinek – budeme pokračovat, i kdyby přijely tanky, pak považuji za vyložený trapas. Že by příspěvek k letošnímu čtyřicátému výročí roku 68?