Třináct tisíc vteřin naděje

Třináct tisíc vteřin se jmenuje projekt čtvrtého ročníku KALD DAMU. Sestává ze tří částí – Večera, Sester a Čekání. Dát dohromady Večer tříkrálový, Tři sestry a Čekání na Godota to je jistě odvaha. Ve mně ovšem zpočátku budila jen pramalé nadšení. Neukáže se, že je to spíš nedostatek soudnosti nebo rovnou drzost? Představa, že o tom budu muset psát, což znamená, že ani v případě nouze nejvyšší nebudu moct utéct před koncem, se mi moc nezamlouvala. Zvlášť vzhledem k avizované tříhodinové délce. Známe to, když přiznávají tři, budou to se vším všudy čtyři, jako když vyšije.
A taky že ano, tento předpoklad se stoprocentně potvrdil. Ale naštěstí jenom ten, všechno ostatní už pro mě bylo příjemným překvapením. Včetně pozoruhodné skutečnosti, že mi ona značná délka vůbec nevadila. Nic na tom nemění fakt, že tu i onde by se trochu krátit dalo. Ale tato ani jiné drobné nedokonalosti neubraly představení na půvabu. O dokonalost přeci nejde a nejen proto, že se tentokrát jednalo o studenty. Kolik dokonalých inscenací už člověk viděl, aniž by v něm vzbudily jiný pocit, než pocit promarněného času. Dokonalé režijní koncepce, dokonalý výklad smyslu díla a jeho dokonalé popření, dokonalá forma, dokonalé výkony dokonale znásilněných herců, dokonalá prázdnota…
Ani sám Shakespeare není při vší úctě dokonalý, jinak by už dávno nebylo co a o čem hrát. Shakespearovský dům je rozlehlý, velmi členitý a přiznejme si, mírně zchátralý. Tak akorát, abychom se opakovaně pokoušeli nastěhovat, ať už je naše představa o tom, jak ho nejlépe zabydlet, jakákoli. Jeho základy jsou bytelné, snese ledacos. Od záliby v romantických zříceninách, se stopami krve na kluzkých, kamenných zdech, až po ambiciózní projekty milovníků oceli, skla a pravých úhlů.
Docela dobře přečkal i přemístění do vodáckého kempu, kde na jeho půdorysu vyrostl jen stánek a pár stanů. V jednom z nich čekala na svou lásku Olivie, ve druhém přestrojená Viola – s velkým sebezapřením a s malými vyhlídkami – věrně pečující o „svého“ Orsina. U stánku pak prodával pivo a párky šašek. Šaška ze sebe snadno a ochotně nechal udělat i Malvolio – takto správce kempu. Občas se to stává i méně ješitným a méně natvrdlým zamilovaným. Není vyloučeno, že krutý žert přišel veselou tříkrálovou společnost ještě někdy v budoucnu draho.
Čekání na lásku je sice čekáním dosti málo určitým, ale stále ještě se alespoň ví, na co se vůbec čeká a co se od toho čeká. Také se nepochybuje o smyslu a správnosti takového čekání. Za těchto okolností zůstává jistá naděje, že se nakonec někdo něčeho dočká. Nemluvě o tom, že aktéři Večera tříkrálového přece jenom nejenom čekají.
To v ordinaci doktora Čechova je to už poněkud složitější. Neví se již úplně přesně, na co se čeká, co očekávat sám od sebe a co od těch druhých a zda-li je toto čekání vlastně na místě. S narůstající neurčitostí velikého očekávání a se zmenšující se vírou v jeho smysluplnost, zmenšuje se pochopitelně i naděje. Třetí příběh, ten, který je naší současnosti, bohužel nejen na časové ose, nejbližší, už je jakékoli naděje zcela prostý. Tady už se neví vůbec nic. Neví se kde, kdy, na koho a už vůbec ne proč se čeká. Zbylo jenom to čekání. Že nemůže dojít naplnění, je zjevné.
Samotné představení tento průběh naštěstí nekopíruje. Je plné radosti, chuti hrát a s prominutím žít. Všemožné naděje mladého hereckého ansámblu se přinejmenším na pár chvil přenášejí i do hlediště. Samozřejmě nevylučuji, že to byl jen můj subjektivní dojem, podpořený notnou dávkou sentimentu. Mám svá léta a nepopírám, jak příjemně to celé na mě dýchlo atmosférou někdejšího Rubínu, Pavelkova režie, skvělá Radka Fiedlerová j.h., elán, se kterým se hrálo… Ono je to konec konců vždycky subjektivní. Ale podle reakcí publika soudím, že nás takových bylo víc.