Špína strachu

Špína strachu

“Zlatý katolíci!”, naklonil se pán vedle mě během bouřlivé děkovačky ve Stavovském divadle ke své paní. Ani se nezasmála, jenom pohoršeně pozvedla obočí. Ale třeba to nebyl vtip.
Mladá izraelská dramatička Hadar Galron zasadila děj své stejnojmenné hry do prostředí mikve, což je židovská rituální lázeň. Ženy sem měsíc co měsíc docházejí k pravidelné očistě. V intimitě místa, na které muži nemají přístup, se ponechány pouze samy sobě, postupně zbavují všech vnějších vrstev. Nesmí zůstat nic, co by stálo v cestě očistnému působení vody, nic, co by ji mohlo blokovat. To se samozřejmě netýká pouze fyzických záležitostí, oděvu, ozdob a všemožných příkras. Totéž se pomalu začíná dít i v přeneseném smyslu slova, v rovině duševní a citové, byť vlastně tak trochu proti vůli většiny zúčastněných. Nástrojem onoho odblokování se stane nová, mladá pomocnice zkušené lázeňské Šošany, Šira, která není ochotna přistoupit na zdejší tichou dohodu, na pravidla hry, tolerující “malá, špinavá tajemství”.
Postupně se před námi začínají rozvíjet osudy osmi žen různých povah, stáří i sociálního zařazení. Každá z nich má své touhy, problémy i trápení, od těch vcelku všedních a banálních, až po ty zcela zásadní. K nejzávažnějším patří příběh týrané ženy, manželky úspěšného muže a politika a její, domácím násilím psychicky těžce poznamenané, dcery. Lázeňská Šošana i řada dalších stálých návštěvnic mikve o této záležitosti ví nebo alespoň tuší, ale nechtějí s ní mít nic společného a tak raději předstírají opak. Obdobně alibisticky se stavějí k mladičké nevěstě, která se tu marně pokouší nalézt pomoc nebo alespoň radu tváří v tvář nechtěné, vynucené svatbě. Důvodem této pasivity i přetvářky je nevíra v možnost jakékoli pozitivní změny i ve vlastní zdravý rozum, nedostatek sebevědomí a především strach.
Ocitli jsme se tu v prostředí ortodoxní židovské komunity s jejími nesčetnými, vyhraněnými pravidly a přísným řádem. Vnější okolnosti jsou tedy diametrálně odlišné, než jaké známe z naší vlastní, sekularizované společnosti, ve které je už dávno vše přípustno, dovoleno a tolerováno v míře mnohdy až poněkud strašidelné. Přesto se představení dostává až překvapivě živé a nadšené odezvy od českých diváků. Částečně to jistě bude díky výborným hereckým výkonům všech zúčastněných dam, částečně diváci (a měla jsem dojem, že zřejmě i herci resp.herečky) vděčně příjímají příjemnou “normálnost” příběhu i jeho zpracování. A bezpochyby zde existuje jistý přesah směrem k obecně lidské zkušenosti.
Ženské hrdinky Mikve ovšem zastupují určité typy, jejich psychologie je poněkud zjednodušená, chování i další vývoj dosti předvídatelný. V první polovině hry, kdy autorka teprve nadhazuje a zručně rozvíjí jejich party, to ještě tolik nevadí. Děj má spád a představení zvláštní atmosféru, které člověk po jistou dobu ochotně podléhá. Ve druhé části se ale příběh stává čím dál schematičtějším, chování většiny protagonistek méně a méně uvěřitelným a jejich patetická, závěrečná vzpoura narůstající zklamání jenom dovrší. Podobně nefunguje sebevražda nešťastné nevěsty, která předtím rezignovaně přijala svůj úděl. Utopí se v mikve, stejně, jako to před nedávnem udělala jedna z lázeňských. Jímavou intimitu bohužel nakonec nahradí jakási agitka – byť dobře míněná, jak už tak agitky bývají.
Jen tak na okraj – bylo by jistě zajímavé, pokusit se odpovědět na otázku, jestli a nakolik se zdejší ultrasvobodní lidé, a ženy zejména, cítí vlastně šťastněji. Snad ano, ale pravděpodobně to nebude tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ono je vždycky něco za něco.
Přinejmenším jedno švejkovsky prosté poučení z toho všeho každopádně plyne: Nic se nemá přehánět. To platí i pro příběhy.