Pojďte, pane, jdeme na boxmatch

Jsem protivný, nesnášenlivý a čím dál tím konzervativnější člověk. Skoro jako Ludvík Vaculík. Jakmile jsem si na stránkách Divadla na Provázku našla, že Macbeth je “vržený osudem do boxerského ringu a Lady Macbeth dirigentkou vražedného violoncellového kvarteta”, už předem jsem začala nespokojeně reptat. Ach bože, co to zase bude? Život je věčný boj, bojiště, ring… No dobře, to přece všichni vědí, to se přece omílá pořád dokolečka dokola. Co se dá dělat, kde pořád brát neotřelé metafory a co si s Macbethem vůbec dneska počít, aby to nebylo jen pouhé konstatování celkem známých skutečností?
On i jeho žena jsou tak jednoznačně negativní figury, že je to vlastně trošku otrava. Štváni bezuzdnou ctižádostí naplánují vraždu, kterou také promptně uskuteční a samozřejmě nezůstane u jedné. Jednou rozpoutané zlo se stupňuje a vyžádá si další krvavé činy. Vraždění skutečných i domnělých protivníků se nezastaví ani před ženami a dětmi. Manželé záhy zjišťují, že nejsou o nic šťastnější než na počátku, právě naopak. Jenomže není návratu. Co se stalo, nedá se odestát. Macbethovi ovšem nejsou ani první ani poslední, kolotoč násilí byl už roztočen a otáčí se dál.
Nezkrotné ambice, mocenské boje jdoucí přes mrtvoly ( v našich končinách momentálně sice jen v přeneseném slova smyslu), sebevzhlíživý egoismus, vypjatý do krajnosti, to všechno je tu stále přítomno, v této společnosti stejně jako v kterékoli jiné, a nikdy tomu jinak nebude. Co s tím?
Přicházejí herci, před posprejovanými, kovovými, šatními skříňkami se převlékají a připravují na match. Ten potom zprudka začíná a vypadá to, že každou chvíli bude pršet. Ještě pořád cítím určitou nedůvěru, ještě chvíli mě jejich sportovní úbory ruší. Sakra, opravdu musejí mít tepláky? Ale netrvá to příliš dlouho a když se nad purkrabstvím Pražského hradu opravdu intenzivně rozprší, už by mě mrzelo, kdyby chtěli předčasně skončit. Ale hraje se dál. Příběh se otevírá bojem, zradou a smrtí. Stejně tak i po devadesáti minutách končí. Martinu Hubovi se podařilo vytvořit čistý a sevřený tvar. Představení má tah a i přes vysoké tempo si zachovává naprostou srozumitelnost. Žádné naschvály. Škrty nevadí, naopak, divákova pozornost je neustále obracena především k ústřední dvojici, k intimní rovině zápasu se sebou samým.
A v tomto boji oba hlavní protagonisté zákonitě prohrávají, s každým dalším zdánlivým vítězstvím, s každou další odstraněnou překážkou, je marnější a marnější. On – zpočátku ještě trochu váhající – ve vleku sebeklamu, který alibisticky přičítá nadpřirozeným silám, postupně okorává a ztrácí všechny zábrany i zbytek soudnosti. Ona – zkraje snad ještě o něco dravější a posedlejší, nakonec přece jenom překvapivě křehčí – umírá zaskočena vlastním svědomím. Podlehne běsům, které pomohla vyvolat v život. Macbeth vlastně není žádným velkým démonem ani na počátku, už tehdy jakoby převažovala skepse. Svoji definitivní záhubu pak přijímá více méně s otupělou rezignací. Ve svých světlejších chvilkách přece jenom tušil, že to nemůže dobře dopadnout.
Macbeth na mě vždycky působil jako někdo, kdo nezná pořádně sám sebe a kdo přinejmenším trpí určitým nedostatkem představivosti, ne-li inteligence. Ve skutečnosti nejistý a nevyrovnaný, sám ovládán, chce ovládat jiné. Což konec konců není nic neobvyklého, takových lidí budou vždycky plné armády i parlamenty, ale i školy nebo redakce.
A co týče oněch čarodejnic, kdo z nás by v sobě nenalezl mámivě obojaké hlasy na podporu svých chtění. Nevíme jistě odkud přicházejí a často ani, o čem k nám vlastně hovoří, co přesně slibují a co si od nich slibujeme my. To nám ovšem vůbec nebrání, abychom jim ochotně neuvěřili. Naše mimořádnost či mimořádnost naší situace, které si ostatní jen nedopatřením ještě nepovšimli nebo ji alespoň úplně nedocenili, nám mnohdy připadá dostatečnou zárukou. Dostatečným zdůvodněním pro cokoli. Stáváme se sami sobě jediným měřítkem hodnot, jedinou vyšší mocí, které jsme ochotni sloužit. Potom ovšem není divu, že nám život připadá jako pouhý stín, jako historka beze smyslu, vypravovaná blbcem. My se tomu ale stejně jako Macbeth znovu a znovu upřímně divíme a připadáme si kýmsi oklamáni.