Černé vášně v Činoherním klubu

Na počátku za sebou Hester Swanová táhne mrtvolu černé labutě, našla ji zamrzlou v ledu na jezeře a rozhodla se, že ji pohřbí. Ta labuť už byla velmi stará, Hester ji má spojenou se vzpomínkami na své nešťastné a osamělé dětství. Tehdy ještě netuší, že život černé labutě je s jejím vlastním životem, s narozením i se smrtí propojen mnohem víc a tajemněji. Ale ani když se od místní nevidomé vědmy dozví o staré kletbě, kterou údajně kdysi vyslovila její matka, nevěří a neuposlechne varování, že by měla opustit svůj dům i vesnici a to pokud možno rychle. Neposlechne slepou a trochu bláznivou „kočičajdu“, ale ani nikoho jiného z řady dalších lidí, kteří jí – v předtuše možné tragédie – dávají stejnou naléhavou radu.

Hester Swanovou, matku pětileté dcery, zradil a opustil její partner a otec dítěte. Našel si mladou dívku z dobré, tedy hlavně bohaté, statkářské rodiny. Toho dne, kdy Hester našla uhynulou labuť, si má svou novou vyvolenou brát. Nešťastná, opuštěná žena se s danou situací odmítá smířit. Jednak svého Cartage stále zoufale miluje a pak, není to první blízký člověk, který ji opouští a zanechává jejímu osudu. Otce vlastně ani nepoznala. Matka od malé holčičky odešla zanedlouho po něm, Hester ji už nikdy nespatřila. Marně doufá, že se tak snad ještě někdy stane a to právě zde, u Kočičí bažiny. I to je jeden z důvodů, proč odsud za žádnou cenu nechce odejít.

Není schopna zachovat se racionálně. Teď, ve svých čtyřiceti letech, už nedokáže žádnou další ztrátu unést. Nad bažinou se vznášejí přízraky minulosti a jedovaté výpary starých vin. Jak se ukáže, ani sama hrdinka zdaleka není bez viny. Před lety, za Cartegeovi přítomnosti, zavraždila svého mladšího bratra. Příběh, již na počátku prostý veškeré naděje, vrcholí sebevraždou Hester, vzápětí poté, co zabije svoji malou dcerku.

Přibližně takto jsou rozdány karty ve hře úspěšné irské dramatičky Mariny Carr – U Kočičí bažiny. Dosti temné drama, (byť nepostrádající prvky výborného, drásavého humoru) je volnou parfrází antické tragédie Médeiny. Také Médea obětuje své lásce doslova vše, aby pak zrazena, vše, včetně života vlastních dětí, se stejnou vášní zase zničila.

Přiznávám, že má fascinace ponurým dějem, se ve druhé půli trošku vytratila. Do značné míry zřejmě v souvislosti s onou dávnou bratrovraždou. Zatímco Médea, vydávající bratra vědomě na jistou smrt, volí už prakticky jen mezi smrtí jeho a tou vlastní, případně mezi životem bratra na jedné a milence na druhé straně, Hesteřiny motivy jsou ještě o něco problematičtější. Zraněná duše někdejšího dítěte, žárlivost, deprivace… No dobrá, představitelné to samozřejmě je. „Krví mi projelo něco zlého…“ , či tak nějak. To jsou poněkud vágní slova pro zdůvodnění zločinu a hrdinka, která je pronáší, pro mě sice zůstává celkem věrohodnou, ale stává se o něco méně zajímavou. Zdá se mi, že lehkost, se kterou vraždí, tato, řekněme „nekonvenčnost“ jejího charakteru, je věci spíše na škodu. A že sílu dramatu paradoxně oslabuje. Předpokládám, že to snad nemělo mít nic společného s Hestřiným opakovaně zmiňovaným cigošstvím a s doměnkou, že cigoši tak nějak snadněji sahají po kudlách.
Ačkoli můj obdiv patřil prakticky všem výborným hereckým výkonům premiérového večera, nedá mi to, abych tentokrát na prvním místě před hvězdami Činoherního klubu nejmenovala jistou Johanu Krtičkovou. Pokud nevíte, kdo to je, tak je to jedna malá holka. Nevím, odkud se toto křehké zjevení vzalo, ale každopádně to, co Johanka předvedla v roli hrdinčiny dcerky Josie, bylo něco naprosto mimořádného. Alespoň pro mě. Smekám rádiovku, bez legrace.