V roce 2003 vzniklo podle knihy Hrdý Budžes stejnojmenné představení v příbramském Divadle Antonína Dořáka. Text zdramatizovala autorka knihy, hlavní role se ujala Bára Hrzánová, režíroval Jiří Schmied.

V roce 2007 zdramatizovala Irena Dousková ve spolupráci s režisérem Janem Bornou svoji knihu Oněgin byl Rusák. Premiéra se v Divadle v Dlouhé uskutečnila 19. ledna 2008.

V Divadle na Jezerce měla 12. 12. 2012 premiéru Darda – adaptace závěrečné části volné trilogie knih o Helence Součkové. Tragikomedii režíroval Arnošt Goldflam, v hlavní roli je opět Bára Hrzánová. Dále hrají Lenka Vlasáková, Miluše Šplechtová, Petrem Vacek, Jan Hrušínský a další.

V této části najdete kopie sloupků, které píšu pro Divadelní noviny. Další přibude zanedlouho.

Tentokrát začnu tím, že jsem u baru v kavárně Tragédie připojila svůj podpis na podporu Divadla Komedie. Nějak dlouho jsem tam nebyla, tak až teď. Udělala jsem to s nepříjemně intenzivním pocitem, že to asi bohužel nemá žádný smysl. Ne, to je hloupost, smysl ty podpisy samozřejmě každopádně mají, ale že to prostě bohužel nepomůže.

Tak jsem viděla ve Stavovském divadle dobře a nápaditě udělané představení o tom, kterak parta trochu rozjívených, ale v jádru celkem hodných homosexálů, s pomocí chytré kamarádky přečůrá zlého Žida. Jistě tu hru znáte, jmenuje se Kupec benátský.

Na počátku za sebou Hester Swanová táhne mrtvolu černé labutě, našla ji zamrzlou v ledu na jezeře a rozhodla se, že ji pohřbí. Ta labuť už byla velmi stará, Hester ji má spojenou se vzpomínkami na své nešťastné a osamělé dětství. Tehdy ještě netuší, že život černé labutě je s jejím vlastním životem, s narozením i se smrtí propojen mnohem víc a tajemněji. Ale ani když se od místní nevidomé vědmy dozví o staré kletbě, kterou údajně kdysi vyslovila její matka, nevěří a neuposlechne varování, že by měla opustit svůj dům i vesnici a to pokud možno rychle. Neposlechne slepou a trochu bláznivou „kočičajdu“, ale ani nikoho jiného z řady dalších lidí, kteří jí – v předtuše možné tragédie – dávají stejnou naléhavou radu.

To alespoň tvrdí Giacomo Casanova ve hře Arthura Schnitzlera Casanova v lázních. Ať už odkudkoli, dodává.

Ještě dva kroky před brankou, kterou se z Nového Světa vchází do krásné zahrady, v níž stojí letní scéna Divadla Ungelt, jsem narazila na Milana Heina. Znám ho jen z povzdálí, ale zato už od dětství (svého), kdy hrával ve stejném divadle jako moji rodiče. Byl moc milý, to on vždycky, jenomže hned hlasitě volal: „Dousková!“

Hra české dramatičky Lenky Lagronové Pláč, jejíž premiéru jsem měla možnost navštívit před pár dny v Divadle Kolowrat, je shodou okolností letos už třetí dámskou jízdou za sebou, kterou jsem v ND viděla. Tedy alespoň pokud si dovolím pominout postavu Leoše Janáčka v Listech důvěrných. V Mikvi stejně jako teď v Pláči se o mužích jen mluvilo. Ale to jen tak na okraj. Rovnou řeknu, že toto představení, v režii Jana Kačera, se mi ze všech tří líbilo nejvíc.

Na Buzničky se mnou zase nikdo nechtěl jít. Tentokrát pochopitelně nemyslím žádné děti, i když na mé patnáctileté dceři bylo znát, že tato menšina by ji přece jen zajímala o dost víc, než nějací ubozí indiáni. Zato všichni dospělí se názvu lekli, většinou si vzali den dva na rozmyšlenou a pak řekli, že ne.

Divadlo Minor připravilo ve spolupráci se studenty 4. ročníku KALD inscenaci Sny o bizonech. Slyšela jsem, že je pěkná, ale asi bych se na ni šla podívat i kdybych slyšela pravý opak. Už nějakou dobu jsem si totiž říkala, že se o představeních určených dětem, a totéž platí o knížkách, píše minimálně a že je to nespravedlnost a škoda.

Významný irský dramatik Brian Friel si jako námět své hry, svého „dokumentárního dramatu“ Listy důvěrné, zvolil věčně přitažlivé a populární téma rozkrývání soukromého života slavné osobnosti. Jak už plyne ze samotného názvu, v tomto případě se jedná o světoznámého hudebního skladatele Leoše Janáčka a jeho dlouholetý, pozdní a poslední vztah k ženě, která se, jak se všeobecně ví, či předpokládá, stala inspirací mnoha zásadních Janáčkových děl.

Třináct tisíc vteřin se jmenuje projekt čtvrtého ročníku KALD DAMU. Sestává ze tří částí – Večera, Sester a Čekání. Dát dohromady Večer tříkrálový, Tři sestry a Čekání na Godota to je jistě odvaha. Ve mně ovšem zpočátku budila jen pramalé nadšení. Neukáže se, že je to spíš nedostatek soudnosti nebo rovnou drzost?

Ten nápad není vůbec špatný, naopak, je výborný. Skoro geniální. Dokonalá vražda – věčný sen všech zločinců, těch skutečných i nás ostatních, jenom potenciálních.
Dva muži se setkají ve vlaku, až do tohoto okamžiku se neznali, nemají spolu nic společného.

“Zlatý katolíci!”, naklonil se pán vedle mě během bouřlivé děkovačky ve Stavovském divadle ke své paní. Ani se nezasmála, jenom pohoršeně pozvedla obočí. Ale třeba to nebyl vtip.

Jestli se “umakartová freska” Thomase Freyera “Separatisté” obzvlášť hodí na některé české jeviště, pak je ústecké Činoherní studio určitě tím pravým. Groteska o pěti trosečnících na vylidněném, k likvidaci určeném sídlišti, docela pěkně koresponduje s atmosférou zjizveného Ústí.

Až někam do předních řad vybíhá dlouhé, dřevěné molo, evokující tak trochu nadcházející módní přehlídku, či vodní plochu kdesi v hledišti. Obří kachlová kamna v jeho pozadí ho však přece jenom usazují do vsi na přelomu dvou minulých století. Je tedy možné spokojit se například s představou cesty.

Jsem protivný, nesnášenlivý a čím dál tím konzervativnější člověk. Skoro jako Ludvík Vaculík. Jakmile jsem si na stránkách Divadla na Provázku našla, že Macbeth je “vržený osudem do boxerského ringu a Lady Macbeth dirigentkou vražedného violoncellového kvarteta”, už předem jsem začala nespokojeně reptat.

Byla to určitě i moje chyba. Jakmile jsem uslyšela Mistr a Markétka, dostala jsem na to představení okamžitě chuť. Velikou, mlsnou, kocouří chuť na opravdovou lahůdku. Ani ne tak proto, že jsem zaslechla, jaké úcty tu režisér Sergej Fedotov požívá.

V Divadle Na zábradlí dávají novou hru, tak jsem se šla podívat. Jmenuje se to Arnie má problém, a u Ibsena původně Když my mrtví procitneme. Arnold Rubek je stárnoucí sochař, slavný a dobře zaopatřený, přesto však ne zvlášť spokojený.