Je to tak, jak jsem předpokládala, píšu sem míň, než by bylo záhodno. Jenomže ono se skoro vždycky najde něco, co nepočká, zatímco blog může pokaždé ještě aspoň chvíli počkat a tak čeká, až je z těch chvil měsíc nebo dokonce dva. V duchu jsem se chystala, že tentokrát opravdu začnu oním slibovaným nadáváním na politiku. Tak třeba jak ten Obama dostal Nobelovu cenu za líbivé řeči, ve kterých, a zatím jenom v nich, je tedy skutečným mistrem. Ale samozřejmě, že už ji dostali i horší týpci a dokonce i teroristi, například Jásir Arafat, jak je všeobecně známo. Jenomže právě, ono je to všeobecně známo, nic se s tím nenadělá a asi nemá mnoho smyslu opakovat to stále dokola.

Nebo ta nechutná a trapná záležitost s plzeňskou právnickou fakultou. Co k tomu ještě dodat? Že by se měl člověk modlit, aby takovému právníkovi nepadl do rukou? (Hůř by snad mohl dopadnout, jenom kdyby padl do rukou mně. A to i přesto, že můj skromný titul je pravý a nefalšovaný. Ale to se mu, na rozdíl od toho prvního případu, jen těžko může stát.) Raději pak nepřemýšlet o tom, jestli a kolik mezi námi pobíhá podobných lékařů.

Pak se mi taky moc líbil ten miliardářský šašek, co se nechal za drahé peníze vystřelit do vesmíru, aby nám odtamtud vzkázal, jak je důležitá pitná voda – hlavně pro ubohé dětičky. Mám to komentovat? Raději snad ani ne. Určitě má pocit, že vykonal dobrý skutek a něco pro lidstvo…

No, a tak dlouho jsem zase s tím psaním otálela, až mě přešla skoro všechna zlost a už se mi vlastně nadávat nechce. A když tak jako obyčejně hlavně na sebe. Například teď o víkendu ve Vídni, kde jsem měla čtení a pak ještě besedu u kulatého stolu, se mi během první hodiny po příjezdu podařilo ztratit peněženku s celým honorářem, se všemi kartami, s roční tramvajenkou a ještě s nějakými penězi navrch. Když jsem byla ve Vídni před půl rokem naposledy, tak to bylo o něco lepší, to jsem jenom cestou zpátky omylem odjela do Bratislavy místo do Brna a Prahy. Ještě předtím na knižním veletrhu v Lipsku to bylo v podstatě úplně bez problémů, jen jsem zapomněla na dámském záchodě kabát a během deseti minut, než jsem se pro něj stačila vrátit, ho někdo ukrad.

Tak tedy, abych to shrnula, může někdo takový jako já někomu o něčem kázat? No, jistěže může a také to mnozí dělají. I já to občas dělám. Je to sice trochu drzost, ale to víte, vyděláváme si tak na nové kabáty, jízdenky a peněženky.
Pěkně oslavte to naše zítřejší slavné výročí. Já jsem sice skeptický morous a většina vzpomínkově oslavných materiálů, co je teď kdevšude k mání, mi jde spíš na nervy ale přece jenom – zaplať pánbůh za ty dary! Shodou okolností se mi v této souvislosti často vybavuje nedávno zesnulý Otomar Krejča, který v jednom otcově těsně porevolučním dokumentu na otázku, co tomu všemu říká a hlavně, co cítí, odpovídá prostě a jednoznačně: „Veliké štěstí!“
Takže, šťastný a veselý nejen zítřek, mějte se pěkně.

Vůbec nevím, jak mám ten blog psát. Myslím tedy, jak se k němu postavit, jak moc být osobní. Je to totiž strašně matoucí – trochu jako nějaký sloupek či co, někam do tisku a trochu jako deníček. Vždyť ty stránky jsou přece moje. Ale zas na druhou stranu, každý je může vidět, nepíšu si to přeci pro sebe, alespoň ne jenom. Tak to si tedy ještě budu muset během času ujasnit a vyzkoušet. Taky jak by to mělo být dlouhé a jak často psát. Zatím se mi to jeví tak, že dlouhé to bude pokaždé úplně jinak a že to asi, jak se znám, příliš často psát nebudu. Já toho totiž, kromě knížek, zase tak moc nepíšu. Ne z lenosti, spíš proto, že mám takový pocit, že ať člověk píše, co píše, pořád vlastně bere z jednoho pytlíčku. Sice do něj taky na druhé straně pomaličku něco přibývá, ale musí se dávat pozor, aby se nikdy nevyprázdnil úplně. Však to znáte z pohádek.

Když už jsem u pohádek, tak teď jsem nějakou dobu měla takové období, kterým jako by mě pořád provázely. Tedy jen pokud mluvíme o psaní, v životě už míň. Teď během září by (mi) měla vyjít sbírka básní, která se jmenuje Bez Karkulky. Není to věru nic pro děti, ale pohádové motivy se tam objevují, vlastně je to na nich do určité míry vystavěno. Kromě toho jsem docela dlouhou dobu strávila vymýšlením a psaním scénáře televizní pohádky. A ta by měla být pokud možno „opravdová“, neboli snažila jsem se, vymyslet takovou, aby byla snesitelná i pro děti. Stejně vždycky všechno píšu tak, aby to bavilo mě, ať je to co chce. Tohle psaní mě bavilo moc, ale to samozřejmě ještě nic neznamená. Jsem zvědavá, jak to dopadne. Každopádně to byla úplně nová zkušenost, což je, svým způsobem, vždycky dobrý. Dokonce, i když je ta zkušenost špatná…

No tak takhle nějak by to třeba šlo. Jsem trochu osobní, ale ne zas moc. Abyste se nelekli. Na druhou stranu věci veřejné zatím taky nechám stranou, protože dneska nemám sílu ani chuť nadávat na politiky, což by jistě bylo gró toho všeho. Ale někdy na to určitě dojde. Politické dění sleduju, ať chci nebo nechci, je to skoro zlozvyk. Vztekám se a rozčiluju, bezmocně skřípu zuby a ovšem, téměř v ničem se aktivně neangažuju, tak jako většina. A po mnoha letech tentokrát ještě nevím, koho budu volit. Paroubka tedy určitě ne (o komunistech se snad ani nemusím zmiňovat). No prosím, už bych se do toho zase málem pustila. Tak ne, už nechám politiku a vynechám sebe a ještě neutrálně napíšu na závěr něco o hmyzu. Zlatá střední cesta, jako v tom slavném vtipu.

Seděla jsem (aha, úplně se asi holt nevynechám) zhruba před deseti dny v noci na zápraží naší chalupy, vedli jsme tam jednu takovou dlouhou, marnou a smutnou debatu a něco u toho popíjeli, aby se to dalo, aspoň pro tu chvíli, lépe vydržet. To pití a taky pro mě popelník, bylo postavený na malým, kulatým stolečku, u kterýho, nemůžu tomu odolat, se na chvilku zastavím, ačkoli není vůbec důležitej. (Já píšu dosti krátký knížky, protože u každý třetí, čtvrtý věty mi nakonec přijde, že není zase tak důležitá a že se to bez ní obejde. A přes takový věty se nemůžu dost dobře přenést, pročež vlastně nejsem správný, pravověrný prozaik.) Tak tedy ten kulatej stoleček je starej, odhadem asi sedmdesát let, bůhví kde všude se válel, byl strašně sešlěj, ale mně se líbil a bylo mi ho líto. Nechala jsem ho opravit u místního truhláře, přesně jsem vysvětlila, co a jak, jenomže on to stejně udělal po svým, nahoru přitloukl příšernou hnusnou papundeklovou desku a tak dále, prostě ho vlastně úplně dorazil a zničil. Teď už se s tím asi nedá dělat vůbec nic, ale mně ho je líto pořád, tak ho aspoň nechávám v létě na tom zápraží a většinou přes něj hodím nějakej ubrus, aby mu nebylo stydno.

Ten večer na něm ale zrovna žádnej ubrus nebyl, asi předtím zmoknul nebo jsem měla jiný starosti. Stál tam stál v celé své hanbě, už byla tma, jen nebe plný hvězd a taky na tu pokaženou svrchní desku dopadalo světlo od žárovky, co nade dveřma svítí pozdně příchozím. Já pořád mluvila, nejspíš takovým tím zoufalým způsobem, jak člověk mluví, když ví, že cokoli řekne, je už zbytečný, takže pak mluví víc a víc, rychlejš a hlasitějš a tak dále, ze strachu z toho velikýho ticha, který už každou chvíli nastane. Aspoň ženský to tak často dělaj, řekla bych. Ale i když jsem mluvila, zároveň jsem taky tupě zírala před sebe a všimla jsem si, že po okraji toho kulatýho stolku leze píďala. Miniaturní, zelenkavá píďala přeměřovala stoleček kolem dokola. Usilovně, se strašlivou námahou se píď po pídi pomaličku přesouvala zprava doleva podél stolu. Pohybovala se na samý hraně, i když je kulatej, tak hranu má, neuhnula, nezpomalila ani nezrychlila, nepřetržitě pokračovala, jako nějaká živoucí hodinová ručička. Zdálo se mi, že se každým okamžikem samým vyčerpáním zřítí dolů, vypadalo to jako boj o život, na pokraji sil. Zachraňuju vždycky co se dá, včetně všeho možnýho hmyzu, i protivnýho, ale tady jsem nějak měla dojem, že to jednak nemá cenu, za druhý, že mám svejch starostí dost a za třetí, že bych se do toho neměla plést, že si to ta píďalka musí vyřešit sama. No a taky jo. Po dramatickém, čtvrthodinovém úprku zprava doleva, na okamžik strnula a pak, plna nových sil a velikého odhodlání, vyrazila opačným směrem. Změna s velkým Z. Z mého pohledu to mnoho nevyřešilo, píďalka zůstala píďalkou a ani kruh, v němž se tak nešťastně plahočila, nedoznal změnou směru žádných skutečných změn. Jenomže já nejsem píďala a co vím o štěstí, hmyzím nebo jiném? Třeba jsem ve skutečnosti byla svědkem úplné revoluce.

Měla bych to takhle nechat být – jenom jako výseč obrazu jedné srpnové noci. V knížce bych to tak udělala. Tady si ještě neodpustím poznámku o měřítku a o perspektivě a o tom, jak je obojí důležitý. Já vím, že je to jasná věc, ale snažím se o tom přesvědčit hlavně sama sebe.

Abych nezapomněla, vlastně jsem vás chtěla hlavně pozdravit a poděkovat, že jste mě na tom webu přišli navštívit. To jsem měla udělat ze všeho nejdřív, ale snad se tak moc neděje, když to dělám až teď. Teprve se s tím se vším učím zacházet, to už jsem říkala.

Tak tedy děkuju a pěkně vás zdravím.